Kdo a jak se nám vlastně v mainstreamovém Hollywoodu pokoušel znečistit spodní prádlo? Kvůli šíři záběru hororových fandů se logicky nemůžeme věnovat žánru jako celku, protože by nás ti upíři, zombie a duchové nadobro semleli. A pokud by se to nepovedlo jim, udělali byste to vy, oprávněně nám vyčítajíc, že jsme na něco zapomněli. Proto je tento článek jen malým ohlédnutím za trendy desetiletí, které bylo podle všeho na horory celkem přívětivé. Pokud chcete argumentovat, měli byste si nejdřív spočítat ty opravdu dobré nebo úspěšné zářezy z let 1990-1999.

Moc jich není, protože poté, co Wes Craven svou manufakturou dalších a dalších dílů Noční můry v Elm Street sérii spolehlivě udusil (Freddyho smrt - Poslední noční můra z roku 1991 byla průšvih po všech stránkách), a ostatní slavné ikony umíraly jen o něco později (Jason i Michael se omezili jen na pár slabých vzdechů - jakkoliv mám pro Halloween: H20 a Jason X celkem slabost), se ostatní hororová esa vlastnoručně odklidila ze scény. Někteří zkrátka žánr opustili, další řádili jen ve vyšší společnosti (pokud někdo točil film o upírech, mířil na Oscara - viz Drákula nebo Interview s upírem), pro jiné si přišla nějaká ta zhoubná nemoc, ale nebýt opět Cravena a jeho pokorného návratu s lákavým scenáristickým střelivem (kde je ovšem dnes Kevinu Williamsonovi konec), nebylo by vlastně o čem mluvit.

V kině všichni uslyší váš Vřískot

To je samozřejmě trochu nadnesené, ale s příchodem Vřískotu se hororové filmy přehouply do dalšího levelu. Osmdesátkové vyvražďovačky podle pravítka a předem narýsovaného diagramu nahradila devadesátková popkulturní horečka - postavy se hlásily ke znalostem nepsaných pravidel, hororových klasik i oblíbených postav. Nadpřirozeno dostalo košem a všechno se dalo vysvětlit columbovskou logikou, ač byla někdy pořádně kostrbatá. Vřískot spustil vlnu podobně laděných snímků s příliš chytrými teenagery, kterým je potřeba zavřít kušnu dvanáctipalcovým nabroušeným kusem nerezové oceli. Byl to jednoznačný trumf, ale zároveň také předzvěst rychlého konce amerických hororů tak, jak jsme je vždy znali a milovali.

Jak oblbnout Einsteina

Z žánru se totiž vytratilo napětí. Nejen že začal být Vřískot úspěšnější, než by se na tak pokleslý žánr slušelo, ale jeho hrdinové byli čím dál tím chytřejší, zápletky zašmodrchanější a vraždy krvavější. To opravdové napětí ale bylo fuč. Hrdinové až přílíš hláškovali a vyloženě se chechtali smrti do tváře, záporáci byli často nešikovní a vzhledem k tomu, že se pod maskou vždy skrýval člověk - často dokonce teenager - neměli jste jednoduše k jeho dílu takový respekt. Z Vřískotu se stala komedie - v přeneseném a v roce 2000 i opravdovém slova smyslu. Právě tehdy přišel do kin nejen třetí Vřískot, ale i první Děsnej biják, který si z něho otevřeně utahoval. Devadesátková resuscitace tak skončila definitivním smrťákem a horory se do další dekády překulily s nepříliš hezkými vyhlídkami.

Opisování Kruhu

Pár pokusů o pokračování v západních tradicích (sex, záhrobí a dlouhé nože) tu sice bylo, ale jde většinou o opožděné videotrháky, které se do kin dostávaly spíše z nouze. Výjimku ovšem tvoří Nezvratný osud. Tomu se povedlo přijít s neobvykle civilní a přesto lákavou vizí záporáka, jehož jen tak někdo netrumfne. Škoda, že tahle myšlenka během následujících let tak vyvanula. Proto si musel skomírající americký trh pomoci jinde. A japonské horory byly natolik exotické, že setkání evropských a amerických diváků s chudokrevnými bílými holčičkami, krkajícími batolaty, bezednými studnami a dalšími proprietami zajistilo onen kýžený vodopád originality. Zvlášť když hltači remaků nehodlali nakoukávat trochu syrovější japonské předlohy.

Kruh a Nenávist předznamenaly další možný trend, ale nakonec se ukázalo, že tupým kopírováním se daleko nedojde a přepisování do západních měřítek (Kruh 2) zase nemělo ty správné grády. Pár producentů ještě zkusilo vyhrabat méně slavné licence (Dark Water, Shutter, Pulse, Mirrors), ale stamiliony dolarů už se nehrnuly. Některé z těchto remakovaných sérií si užily ještě pár minut slávy na videotrhu, ale v podstatě se dá říct, že ač trend primalexových duchů zanechal na hororech znatelný otisk, odešel stejně rychle jako přišel. Hardcore fandové nebudou souhlasit, ale znovu připomínám, že tu řešíme spíš západní mainstream.

Ten své nejslavnější ikony definitivně pohřbil - k tomu došlo s posledním Halloweenem (Resurrection) a hlavně s rozjuchanou a vůbec ne děsivou duelovkou Freddy vs. Jason, která podobně jako u akčních filmů na konci devadesátých let ukázala, že starým dobrým bubákům už se musíme trochu smát, aby ještě měli šanci nás zaujmout.

Co uděláte, když zaklapnete víko rakve? Jdete na smuteční hostinu. V Hollywoodu se ale na pietu moc nehraje, takže se smuteční pochod otočil vlevo bok a začal kopat jinde. Proč si prostě nevyhrabat jiné, už zapomenuté a zahnívající ikony znovu, nepřetřít je novým lakem a nepředstírat, že jsou zase osmdesátky. Odvážným producentům svého času prošly i šílenější věci.

Bubáci znovu a… úplně stejně!

Když Michael Bay ve své zbrusu nové produkční společnosti Platinum Dunes vyrukoval s remakem stařičkého hororu o naštvaném domě (3:15 zemřeš), byly velkorysé tržby celkem překvapením, ale dalo se to ještě svést na fakt, že moc hororů o poltergeistech vlastně nevzniklo. Se spoustou peněz, které zalátaly skromný rozpočet, se Bay rozpřáhnul směrem ke slavnějším jménům a vyštrachal z archivů Leatherface z Texaského masakru motorovou pilou. Remake neměl s atmosférou originálu příliš společného (ale to neměl ani druhý díl ze začátku devadesátek), nicméně kombinace brutálně syrového venkova, Jessicy Biel v těsném tričku a bayovsky filtrovaných vizuálů zafungovala. Obroda redneck hororů byla na světě a Bayův producentský vedlejšák rázem nabral na síle. Tak moc, že nakonec vyplivnul i nové verze Pátku Třináctého a Noční můry v Elm Street. Ani v jednom případě ale nešlo o důstojný návrat klasiky. Dokonce ani radikální Rob Zombie si neporadil s novým uchopením legendy Michaela Myerse. Halloween už bude navždy vnímán pouze jako termín pro start ostatních hororových hitů. Série stejného jména a její největší hvězda – Michael Myers – vydechly naposled.

Stále dýchavičnější japonské remaky tak nakonec uvolnily kina čistokrevné Americe – redneckům, kteří se v hezčím vizuálu věnovali starému dobrému nahánění teenagerské verbeže. Nikoho při tom nezarazilo, že jde v podstatě o totéž jako před třiceti, čtyřiceti lety. Spousta ječení, utíkání do schodů a nadávek směřovaným k zmutovaným, znetvořeným nebo alespoň duševně hnutým monstrům. Není bez zajímavosti, že žádná z restartovaných nebo nově zavedených značek se v kinech nedočkala sequelů. Druhý Halloween byl problematickým dítětem, od něhož dával po premiéře každý ruce pryč, další Pátek Třináctého se sice zvažuje, ale nijak se s tím nespěchá, a tak jediné, co je vskutku nesmrtelné je Nezvratný osud – jedna z mála skutečně originálních sérií.

Zatlačme na Pilu

Jako blesk z čistého nebe, ještě než jsme stihli zjistit, že remaky amerických hororů nikdy nedosáhnou kvalit svých předloh (i když upřímně… tušili jsme to), se objevila série Saw. Chytrá, kapku indie a guerillová, s pointou, která překvapila i Shyamalana a brutalitou, jež ve své době neměla obdoby. Nešlo o množství krve, ale o fyzickou bolest postav, často způsobovanou vlastnoručně. Nemá smysl plýtvat znaky na sérii, která tu s námi je od roku 2004 a definitivně se uzavřela teprve před několika dny. Všichni víme, jak celý konstrukt funguje. A všichni víme, že se tvůrcům vymknul z rukou. Jeho duchovní otcové – James Wan a Darren Lynnn Bousman – se od něj kreativně distancovali už někde u třetího dílu, ale nakonec jich vzniklo sedm. Žádný z nich není úplně tragický, ale kromě roztomilých způsobů zabití a nádherných pastí (pokud máte trochu technickou náturu, musíte to ocenit), tu najdeme jen kvality, které ocení spíš fanynky telenovel.

Zápletka a propojení jednotlivých postav od čtvrtého dílu výš (kdy byl původní záporák na márách, ale neustále se zjevoval ve flashbacích. Tobin Bell měl asi dobře napsanou smlouvu) čím dál tím víc připomínalo Ordinaci v růžové zahradě. Šokující brutalita zůstala, ale doplnil ji patos a kýč, který jaksi neladil se zeleněšedým vizuálem a snahou být každoročně cool a trendy. Po sedmi letech a sedmi dílech je trápení konec. Skalní fandové mohou rozebírat, kdo koho podrazil, kdo přežil a kdo by mohl hrát v dalších dílech, až producentům zase dojdou peníze a začnou zrezlou Pilu promazávat. Většina civilizovaného světa si ovšem oddechla. Originální plakáty nám budou chybět, unavená série nikoliv.

Nikdo ovšem Saw nemůže sebrat několik prvenství. Od dob Noční můry v Elm Street, Halloweenu a Pátku Třináctého to byla první série, která to dotáhla na podobně úctyhodnou číslovku. Zároveň proměnila pohled na americký horor a vzbudila ve světě dojem, že nejdůležitější zabijáci operují v Hollywoodu. A taky… taky vydělala spoustu peněz, nejen v poměru k rozpočtu, ale i co se týče stabilních tržeb všech dílů (tomu poslednímu pomohla 3D mánie, ale stejně by se zaplatil jistotou pětinásobku).

Mučte, bijte mě, rád vám za to zaplatím

Na úspěch Saw se snažilo navázat hned několik autorů, nejvýrazněji (=nejhlasitěji, nikoliv nejúspěšněji) asi Eli Roth se svými Hostely. Jeho série však neměla žádný děj a vzhledem k nezkušenému vedení všeho za kamerou i před kamerou po zásluze zkrachovala. Možná proto, že diváci pochopili, že sado-maso-mučení a nahé dívky z východní Evropy si mohou najít na internetu svépomocí a zadarmo. Hostelu se dostalo velké pozornosti i díky slovenským reáliím, ale test času je naštěstí neúprosný. Byl to takový velký malý prd do prázdna. Přesto alespoň částečně přispěl k tomu, aby si žánr tzv. zachoval koule, což v době stále oblíbenějších PG-13 hororů nebylo snadné. Hollywood si totiž v japonských remacích vystačil bez krve, srazil rating a dospěl k obřím tržbám. I když Bayovy erkové remaky dokázaly, že divák krev chce, napříč celou dekádou sílily tlaky na otevření žánru širší mase diváků.

S plamínkem naděje po setmění

V hororech, nezávisle na ratingu, se tedy bokem od již naznačených linií, začalo objevovat víc a víc vystajlovaných charakterů a kulis. Typickým příkladem jsou série Underworld a Resident Evil. S hororem nemají nic společného, jde jen o trochu namíchané akční filmy se zombíky nebo upíry. Mnohem víc v nich jde o křivky hlavních představitelek, než o nějaké obecné či osobní zlo. Davy nadpřirozených příšerek jsou tu jen coby křoví pro zpomalené přestřelky, parádní účesy a blbé dialogy. Milla Jovovich možná v jedničce vypadala drsně, ale její videoherní série vypadá vedle zombieáckých legend této dekády – do morku kosti poctivého remaku Úsvitu mrtvých a britského 28 dní poté – jako hodně špatný vtip. A to jsme ještě vůbec netušili, co nás čeká za pár let.

A nemluvím teď o dalších třech dílech Residenta, jež vždy skopnuly laťku o něco níž. Ani o dalších tuctech hororů, které buď neměly dost síly na to, aby přerostly v sérii (Ruiny, Karanténa) nebo byly prostě tak hrozně slabé, že se člověk musel obrat k Britům, pokud chtěl anglicky mluvený masakr s trochou přesahu nebo nějakým neotřelým nápadem. Ne, tohle nijaké období je oddechovkou, na níž má konec konců právo každá oblast kinematografie. Jenže když na tohle hnijící políčko přijde Stmívání, je to jako když vás Smrtka zastihne na záchodě. Prostě potupa, absolutní nepřipravenost a následky, které ze současné generace nesmyjete ani Mr. Properem.

Opět se projevuje nedocenitelnost Saw jako celku. Díky její neúnavnosti je závěr dekády definován nejen anorektickými upírky, ale souběhem obou sérií. A zatímco Stmívání zatím krde značnou část publicity konkurenční knižní bestseller (Potter), Saw může díky startům na Halloween pilně budovat svou pověst čistokrevného hororového fenoménu. A přiznejme si, že je to rozhodně menší zlo než Edward vs. Jacob. Za posledních pár let vzniklo i díky popularitě Stmívání dost malých upírských hororů (Svítání, televizní True Blood a Vampire Diaries), ale je bez diskuze, že si všichni budou pamatovat hlavně sérii od Summitu, se všemi jejími bolavými místy. Proto je dobře, že tu Saw byla a symbolizovala poslední baštu možná nepříliš kvalitních, ale rozhodně „chlapáčtějších“ hororů.

Na každém konci je hezké, že něco nového začíná

Letos stojí hororový Hollywood na prahu další dekády. Dočkali jsme se konce Saw a dožijeme se i finále Stmívání, ale co bude dál? Sázka na drancování domácích hrobů příliš nevyšla a Bay brzy narazí na dno, pokud bude hrabat v archivech dál. Dokonce ani 3D kouzla nejsou finančně samospásná, jak dokázala třeba nedávná Piraňa. Velký otazník visí nad návratem Wese Cravena a Vřískotu. Je to série, která uzavírala dekádu předchozí, a teď se vrací s původním konceptem. Není na to ale už trochu pozdě? Skoro to vypadá, že chce Craven ignorovat, co se v poslední době stalo. Jenže ono se vlastně nestalo nic. Jen jsme navštívili Japonsko, vychutnali si v Saw inženýrskou odyseu (ať už šlo o budování pastí nebo přetínání a křížení lidských osudů – obojí vyžadovalo pořádnou míru plánování), a zašli na pár třídních srazů po třiceti letech. Ideově by tedy navázat určitě šlo, problém je v tom, že se změnila nátura diváků. Vřískot 4 pro ně bude podle mého názoru příliš krotký, příliš jednoduchý… příliš nudný.

Zní to paradoxně, zvlášť tváří v tvář nejnovějšímu hororovému trendu. Paranormální aktivita je primitivní formou i obsahem, útočí na zdánlivě vytěžené dokumentární záběrování á la Blair Witch, a jeho hrdiny jsou běžní lidé (představovaní velice podprůměrnými herci). Přesto tržby letí do nebes a producenti stíhají během jediného roku natočit nejen pokračování, ale dokonce i asijský spin-off. Obojí za babku, zaplacené už během prvních 24 hodin v kinech.

Jako pohádka to vypadá jen z té správné strany bankovního účtu. Paranormální aktivita je výdělečný běh na hodně krátkou trať. Není kam růst, není co vymyslet. Na rozdíl od chytrého a zábavného Monstra, jehož sequel/prequel/alternace zřejmě definitivně zmizely z myslí producentů i režiséra Matta Reevese. Ten raději natočil prý vynikající, ale totálně zbytečný remake Let Me In. Místo něj je tu handheldová břečka, která sbírá podprůměrné recenze, ale drtí v kinech všechno, co ji přijde do cesty. Paranormálna se tak zbavíme až ve chvíli, kdy začne nudit diváky, nikoliv ve chvíli, kdy scenáristům vyschnou studny (to se podle všeho už stalo). Střízlivý odhad? Čtyři nebo pět dílů. Minimálně.

Ale možná jsou ty nářky a chmury předčasné. V úvodu článku jsem naznačil, že po třetím Vřískotu věci vůbec nevypadaly dobře. A přesto jsme popsali půl hektaru místa, vzpomněli si hned na několik úplně nových sérií a pár sice slepých, ale občas docela zábavných uliček. Horory jsou jako jejich hvězdy – mají tuhý kořínek a pokud jste neviděli jejich mrtvolu, nikdy si nemůžete být jistí, jestli nevykouknou za rohem ve chvíli, kdy to budete nejméně čekat. Takže… co z těch trendy mainstreamů se vám v posledních letech líbilo nejvíc a co byste nejradši vyrvali z osidel historie nebo pářátů sobeckých neamerických producentů? Pochlubte se v komentářích. Pár z nás si určitě bude chtít doplnit vzdělání.