Cival a KarelR se už stačili se světem podělit o své největší filmové zážitky, teď je řada na zbytku redakce. Všichni jsme už nakoukali víc filmů, než by běžný a zdravě uvažující člověk měl v životě vidět, ale pořád nemáme dost. Uznávané klasiky, filmové legendy, malé kulty braky, které jsme milovali jako děti . Je tu všechno. A nestydíme se za nic.  

MZ Nej: Hlášky, které nejraději citujeme
MZ NEj: Nejčastěji viděné filmy!

imf 

Vládci vesmíru na Silvestra - Je to tak sedm let nazpátek, kdy jsem v nemalé partě individuí, co vyrůstala na stejných filmech jako já (Rocky, Komando, Robocop, Smrtonosná zbraň), vyštrachal jako zlatý hřeb silvestrovského večera - už se pomalu blížil úsvit a všichni jsme byli trochu podroušení - Vládce vesmíru se starým véháeskovým dabingem. Dolph Lundgren jako He-Man, Frank Langella jako Skeletor a mladičká Courtney Cox, co omylem objeví kosmický klíč spadnuvší na zem. Protože se píše rok 1987, kosmický klíč vypadá jako klávesová kytara, se kterou tehdy blbnul Michal David a vydává zvuky jak poslední album Mike Oldfielda. He-Man i Skeletor si pro ní letí, oblečení podle módy, která inspirovala Power Rangers. Jinými slovy tohle děsné béčko, co jsme v deseti letech - hned po revoluci - hltali na prvních videokazetách, neztratilo ani v tu slavnostní novoroční chvíli nic ze svého kouzla. Místo zatajeného dechu jsme se spíš chechtali, ale pohled na Lundgrena jódlujícího "I Have the Power of the Universe" nebo všechnu tu americkou hamburgerovou kulturu puštěnou v osmdesátém sedmém ze řetězu (film se odehrává převážně v noci, takže neony tvrdí muziku) je neodolatelným svěděctvím doby, se vším dobrým a špatným. A to bylo přesně to, co jsme potřebovali. Vystřízlivění z dětských růžových brýlí, ale zároveň potvrzení toho, že ten film potřebujeme. Abychom si uvědomili, co bylo a už není (i když se Michael Bay v Transformerech fakt snaží).

Pokání v Odeonu - Druhý Wright, první návštěva britského kino-svato-stánku, kde se pravidelně pořádají evropské premiéry (jednou jsem tu zahlédnul záda Miley Cyrus a opačnou část těla Megan Fox) a neopakovatelný zážitek při kterém si mráz udělal na mých zádech turistickou stezku. Na odpoledním představení jsme byli v podstatě sami, což ještě umocnilo dojem z obřího sálu a neuvěřitelné výzdoby. Režisér Pýchy a předsudku se každopádně nenechal zastínit interiérem a rozehrál za asistence mocného surroundu takové divadlo, že jsem dalšího roku (viděno v září 2007) kapituloval a dosadil ho na první místo svého top tenu. Letos to jsou tři roky, ale kdykoliv kolem Odeon Cinema na londýnském Leicester Square jdu (a že je to nebezpečně často), sjede si ten mráz moje záda ještě jednou. A nikdy to není nepříjemný pocit.

Terminátor (vyprávěný, pak viděný) - Bylo mi asi jedenáct nebo dvanáct, když se to stalo. Jistě si vzpomínáte, že školní přestávky se nesly hlavně v duchu konverzací o tom, kdo si co koupil, co viděl nebo kam šel. A kamarád mi začal horečně vykládat o filmu, "ve kterým nějaká ženská utíká před robotem, ten už jí skoro má, ale ona ho vláká do lisu, zapne ho a ten robot se tam usmaží a zhasne mu velký červený voko". V podstatě mi vyspoileroval celý konec, ale tenkrát jsem ještě nevěděl, co spoiler je a velmi vágní představu jsem měl i o filmových robotech. Dalo to hodně přemlouvání a shánění, ale o týden později jsem seděl u prvního Cameronova majstrštyku, během úvodních titulků už jsem si nevzpomněl ani na kamarádovu historku, ani na večeři v troubě, protože jsem jen nevěřícně zíral. Pokud odečteme těch pět minut před zrcadlem, kam jsem prostě musel poté, co si Arnie operoval oko. Chtěl jsem to taky zkusit, ale pak mi došlo, že asi robot nejsem a šel jsem to dokoukat, abych zjistil, že s tím lisem to bylo úplně jinak. To je právě kouzlo převyprávěných filmů - všechno je trochu pokřivené, ale pokud to dokáže nalákat, máte hned dva zážitky.

Klub hrůzy u Civala doma - Znáte ten pocit, když si domů pozvete partu kamarádů, chcete jim pustit ten báječnej film, co jste včera viděli, a pak jen sledujete jejich nechápavé výrazy? Tuhle večírkovou noční můru jistě každý někdy zažil, ale tu Civalovu brněnskou nikdy nezapomenu. A on taky ne, protože jsme mu hrůzyplnost Klubu hrůzy připomínali ještě dlouhá léta poté (...a je to tu zas!). Ujetá komedie partičky Broken Lizard má být parodií na hororové filmy o vraždícím maniakovi. V klubu Kokosového Píta někdo začne krouhat nejen mrkev, ale i zákazníky. A bohužel to nenapíná ani nervy, ani bránici. Přesto se jednalo o báječnou seanci, dílem proto, že jsme měli hodně jídla, dílem proto, že jsem se z Civala snažili vypáčit, co se mu na tom tak moc líbilo. Až do poslední minuty stopáže nebyl schopen na nic kloudného přijít, což byla dostatečná pomsta za to, jak vlažně kdysi hodnotil Kurýra a vůbec všechny stathamoviny. 

Druhá sezóna 24 hodin nadoraz - Pořád živá vzpomínka na Jacka Bauera, možná proto, že byla tak intenzivní a... nekonečná. Dneska mi to připadá jako hazard a plýtvání, ale tehdy šlo o volné dva dny po úspěšném pracovním týdnu, kdy mě práce ani škola netahala za šos, takže jsem se rozhodl u kamaráda vyžebrat DVD s druhou sezónou 24 hodin a sjet ho od začátku do konce na jeden zátah. Dávalo to bez reklam nějakých osmnáct hodin čistého času, což byl průměrný maraton, kterému s dostatkem jídla, pití a zatlučených dveří i okenic nemohlo nic zabránit. Samozřejmě jsem začal ve stejnou hodinu jako Jack (pak mi trochu ujížděl, holomek) a sledoval zřejmě nejlepší sezónu celého seriálu, do které někdo kromě většího obnosu peněz napumpoval i dostatek invence. I když jsem i pak koukal na pár seriálů ve větších dávkách, tenhle nepřerušený pokus už se nikdy neopakoval. Nevím, jestli je to něco, co bych vyloženě doporučil, ale minimálně jsem si ověřil pár věcí. Např. jsem šel pětkrát na záchod. Jack Bauer ani jednou.

10 důvodů, proč tě nenávidím v malém velkém kině - Nejde ani tak o to, že tahle teenage komedie je i po jedenácti letech jedním z výstavních kousků žánru (tenkrát jsme netušili, že už to o moc líp nejde, takže jsme se jenom dobře bavili, dneska se slzou v oku vzpomínáme), ale bude mít navždy místo v tomhle top tenu kvůli promítání, které bylo součástí stylové kinotryzny za Heatha Ledgera. K uctění památky došlo v též již zesnulém Filmparku - videopůjčovně s vlastním kinosálem, automatem na zmrzlinu a dalšími vychytávkami. Byl to skupinový zážitek, při kterém všechno zapadlo na správné místo... často slyšíte, že do kina se chodí i kvůli sociálnímu rozměru, ale při kvičích dětech, šeptajících matkách a brebentících dvanáctkách vám to přijde spíš jako velká ironie. Promítání s tuctem podobně naladěných individuí, co se sešli na tomhle modrém webu, je ale přesným naplněním tohohle moudra, tím spíš, že zbude spousta času na následnou debatu o díle (z Filmparku na nejbližší autobus to bylo deset minut chůze, což nemalou měrou přispělo ke krachu nadšených majitelů - budiž jim země lehká). Takže díky všem, co tam byli.

Na sever severozápadní linkou v rámci Projektu 100 - A abych plynule navázal, existují i filmy, které si přímo říkají o komorní zážitek. Např. Základní instinkt asi každý viděl sám a do Terminátora nenutil svou přítelkyni (trpělivost všem, kdo to statečně zkouší), ale pak jsou tu filmy pro páry jako stvořené, zvlášť když patří do kategorie "they don´t make them like that anymore", což se dá jednoznačně říct jak o Hitchových žánrových mixech, charismatu Caryho Granta a etérické kráse Evy Marie Saint. Na sever severozápadní linkou je tak progresivním a nadupaným thrillerem (toto označení je ale značně omezující), že bych se ho nebál doporučit komukoliv, včetně teenagerů naprosto nepostižených zmíněnými hvězdami a tvorbou čehokoliv, co se narodilo dřív než Daniel Radcliffe. Pro mě byl ale tenhle zásadní Hitchcock také okouzlující noční procházkou plnou dojmů, argumentů, polemik a souhlasného pokyvování. Co se týče povídání o filmech, není důležité najít někoho, kdo s vámi souhlasí. Stačí když vám bude rozumět. 

Turkish Star Wars v partě deseti lidí - Sladké vzpomínky. Když rostete nejen filmově, ale i fyzicky, máte spoustu času i na produkce, které ostatní sledují jen pod hrozbou elektrického křesla. A teď nemyslím rodinné seance u Rodinných pout, před těmi lze vždycky utéct do vedlejšího pokoje, ne? Před Tureckými hvězdnými válkami se ale neutíká. George Lucas by určitě někoho zažaloval, ale bojí se, že by případnou soudní akcí jen upozornil víc lidí na existenci tohohle líbezného cé-dé-éčka... ne, na tohle abeceda jednoduše nestačí. Záběry ze Star Wars, namixované s neuvěřitelnými tureckými efekty, papundeklovými příšerami a hlavně kung-fu borcem Cuneytem Arkinem, jehož schopnosti a ochlupení posílají Kabira Bediho do kouta. Tohle se těžko popisuje, musí se to vidět. Zkuste YouTube, a pokud vás to začne bavit, směřujte na stránky Badmovies.org, kde se sdružují ti, co trápí svou bránici u filmů, které jsou tak špatné, až jsou vlastně lepší než dobré. Nepamatuju si, kdy jsem u filmu takhle brečel smíchy. V přítomnosti více lidí se emoce uvolňují lépe, ostatně proto se pro podobnou tvorbu vžil termín "camp" (hromadné seance na studentských kolejích (CAMPusech) to všechno odstartovaly). Dá se říct, že tyhle pecky zrají jako víno, jediný kdo z nich může vyrůst jste vy. Tak je zkuste, dokud na to ještě máte.

Monty Pythoni a Svatý grál: Bůh žehnej ČT2 - Pravděpodobně první film ze kterého jsem si pamatoval každou repliku. Částečně proto, že každá pronesená věta byla třeskutě zábavná hláška, nebo vedla k dokonale absurdní situaci. Pythony jsem znal z televizních skečů, kterými už v mém útlém věku ČT2 zásobovala diváky, ale silvestrovské uvedení celovečeráku s velesvérázným pojetím artušovské legendy změnilo můj svět od základů. Život Briana mám rád, ale Svatý grál je pro mě celoživotní láska, oprašovaná pravidelně a se stále stejnou úctou. Tehdy jsem byl potají přilepen v ložnici rodičů u miniaturní televize a zatímco v kuchyni vznikaly chlebíčky a další nezbytnosti, na nichž jsem se (asi) měl podílet, moje povědomí o ostrovním humoru a hranicích komedie dostávalo jeden úder za druhým. Zmlácený, ale spokojený jsem si šel odpočítat těch pár vteřin do půlnoci. Co k tomu dodat? Nejlepší silvestrovská estráda, kterou si můžete dopřát. Žádný fór nepadne vedle a ručník budete potřebovat víc, než při čtení Stopařova průvodce. Není jistě náhodou, že mě Pythoni provázeli pěkných pár dalších let, společně s jejich vzdálenými tuzemskými bratranci z Divadla Járy Cimrmana. 

Zrada a pomsta: Postrach střešních tašek - Mohlo mi být tak deset, české titulky jsem skoro nestíhal číst, ale to co mi čínská pevninská kinematografie nabídla se mnou zametlo. Omlouvám se zpřeráženým jabloním, které nikdy nestihly vykvést, dědovým taškám, co nikdy nenašly cestu na střechu, protože jsem je zpřerážel holýma rukama, ale jsem v tom nevinně. Viděl jsem zkrátka epickou kung-fu řezanici, jejíž hlavní hrdina si prošel nejarchetypálnějším ze všech dějových oblouků (zrada-trénink-pomsta) za účasti týpků, co uměli skákat vysoko a nakopávali vzduch i protivníky tak vehementně, že určitě přispívali k zrychlené rotaci Zeměkoule. Pro kluka, co viděl v televizi maximálně tak hospodskou rvačku Munzara se Zedníčkem, to byl budíček. Stejně tak by tu mohli být rozšafně brutální Šogúnovi nindžové, ale Zrada a pomsta mě semlela o poznání víc a dodnes si vzpomínám nejen na ty okamžiky u televize, ale hlavně na tu spoušť co následovala. Dědeček a babička ze mne vskutku radost neměli. Jejich trápení lze srovnat jen s mým, když jsem zjistil, že mi sestra po třech letech Zradu a pomstu přemazala čtvrtým dílem Policejní akademie. V té době jsem naštěstí všechny chvaty uměl zpaměti, takže jsem tu zradu samozřejmě jak se patří pomstil. A pak že ty filmy nejsou výchovné.

MZ Nej: 30 nejdůležitějších filmů dekády - 1. část
MZ Nej: 30 nejdůležitějších filmů dekády - 2. část

st39.6

Zmije - Píše se rok ještěnejsemnazákladce a maličký stčko (to bylo mimochodem naposledy, co jsem byl malý) se zoufale snaží přemluvit přísnou maminku, aby ho nechala koukat na ten film o autě měnícím podobu. Jenže máma tehdá byla opravdu nekompromisní, a tak mi premiérový díl Zmije utekl. Situaci jako vždy zachránil táta, který své milované dělal v době rozvodu na truc každou druhou ptákovinu, a tak jsem tenhle klenot televizní zábavy mohl o pár dní později sjet na našem VHS přehrávači. Jasně, většina lidí při sestavování osobních žebříčků zmiňuje provařené fláky, ale já kouzla pohyblivých obrázků zřejmě poprvé začal vnímat u pilotního filmu k seriálu o autě, které se ze stylového Dodge Vipera mění v pojízdnou pevnost naprosto božího designu. Michael Knight se mohl jít s "Kittem" bodnout, já chtěl vždycky Zmiji! A ačkoliv bych se na ten seriál (krom pilotu) už nikdy nebyl schopný podívat, kdybych si mohl sáhnout na ten stříbrný skvost, asi bych si samou radostí načůral do gaťat. Přeměna mě dostává ještě dneska.

South Park: Peklo na Zemi - Rok užjsemnazákladce, stčko se nějakým zázrakem dostává k filmovému South Parku a pár dní na to zpravuje své spolužáky v rámci druhého čísla vlastního magazínu (třetí číslo už se do produkce nedostalo, čtenářů jsem ale dobrých pět měl!):"tento článek je nevhodný pro učitele od patnácti let ze ZŠ Chvaletická. Čtěte až od dvaadvacáté hodiny! Tak tohle je fakt ta největší magořina, kterou svět kdy zažil."
Ach, ta nostalgie! Moje vůbec první recenze obsahovala krom několika zvolání o tom, jaký je South Park úlet, jen podrobný popis děje. Ale smysl pro humor jsem na tak nízký věk měl docela dobrý: 

"Sadám zemře. Satan se vrátí do pekla. Kenny se vrátí na zem. Tento film je sprostý, plný nadávek na matky a učitele, a proto je pro vás nevhodný.
Doufám že tyhle věty jste přehlédli, protože ve skutečnosti se jedná podle mě o velmi poučný film.                                 Čermák" :).

I když to není vyloženě krásný filmový zážitek, Peklo na Zemi mi moje první psavecké krůčky připomíná pokaždé.

Star Wars - Záměrně neuvádím žádnou konkrétní epizodu, protože svoje místo má v mém srdci každá. První setkání se světem Hvězdných válek proběhlo u kamaráda, se kterým jsem se tehdá viděl asi po čtyřech letech (docela dlouhá doba, když je vám deset). Najednou jsme si nad těma VHSkama začali strašně rozumět a když končilo Impérium vrací úder, už jsme vytahovali z krabic repliky světelných mečů, abychom pak během Návratu Jediho kopírovali finální souboj. Srdce velí favorizovat Novou naději, rozum káže Impérium, Návrat Jediho tolerovat jako nutné zlo a hned v den DVD releasu utíkat do Prahy, abych byl jeden z prvních, kdo Hvězdné války na DVD vlastní! Tu cestu do hostivařského Datartu nezapomenu, stejně jako následovné znovusetkání se starou trilogií na tátově novém DVD přehrávači. Nevlastní máma kroutí hlavou, já přilepený k televizoru uvnitř umírám radostí a dojetím. A to jsem jen u staré trilogie! Škoda, že už tu není dost místa na chválu první epizody (také v Galaxii, ze souboje ve finále jsem byl vypleskaný ještě pár měsíců), na fanouškovský orgasmus, když na konci druhé epizody přikulhal na scénu mistr Yoda a nakopal Dookuovi prdel (málem jsem si vyvrátil čelist, kvůli tomuhle momentu vznikla celá dvojka, to vám povídám!), nebo na dojetí z osudové trojky. Star Wars jsou Star Wars, ten vesmír nikdo nepřekoná.

MiB - Na Mužích v černém jsem byl snad ještě v den premiéry se svým tehdá čerstvě nevlastním tátou a smíchy jsem se u nich lámal neskutečně. Bylo to pro mě jedno z prvních setkání s Willem Smithem, kterého jsem předtím znal jen z Fresh Prince. Humor, kterému rozumí i devítiletý sci-fi dosud nepolíbený divák, v takovém věku samozřejmě oceníte.  Pro mě ale Muži v černém mají jiný význam. Spolu s dvojkou v packu to byl můj první koupený film na DVD, který pak odstartoval mánii, díky níž na konci měsíce nemívám ani na zaplacení účtu za telefon. Jasně, na stejném místě mohl být Černý jestřáb sestřelen (první Blučko, pokud mě paměť neklame, tak za podobně nesmyslnou cenu), jenže s Muži v černém to bylo to pravé poprvé. První opravdu velké utracené peníze, vůně čerstvě rozbaleného DVDčka - vzpomínky na ní se mi vybavují při každém vybalování nového Blu-raye; ohmatání DVD placky... a ještě k té vůni  (ne, nejsem úchyl) - vrací mě o několik dalších let zpátky, k prvnímu otevřenému balíčku hokejových kartiček! Ale to už jsme zase někde jinde. Muži v černém a jejich DVD jsou pro mě prostě srdeční záležiost.

Matrix - Zatímco v kinech mě Matrix úplně minul (v té době bych ho stejně nepochopil, dobře se vzpomínám, jak jsem nad TV spoty kroutil hlavou, co je to za sado-maso úchylárnu - kožené oblečky dělaly své...), na DVD u kamaráda už to byla jiná káva. A co teprve ta mánie potom! Se spolužákama na základce jsme v lesích rekonstruovali ty nejlepší scény a po sídlišti chodili zásadně ve slow-motionu.  Následné VHS šílenství s nevlastním bratrem čítalo denní projekce a memorizaci všech dialogů. Tak proto dneska nemám v hlavě na nic místo!

Království ohně - Někdo má nejkrásnější filmové zážitky spjaté s kvalitními snímky, já spíš se zážitky kolem nich. To jsme takhle jednou s nevlastním bráchou pádili do kina na film, který podle ukázek vypadal docela dobře, a když jsme usedali, nechtěně jsem rozlil dvě litrové (!!!) koly, které jsem držel za ty plastové poklopy, co do nich strkáte brčka. Chytrý hoch jsem to byl! Nasraně sbírám prázdné kelímky a do naší řady vchází neskutečně nařachaný mladík s neskutečně rajcovní (ale na pohled nesympatickou) blondýnou. Že prý jim sedíme na místech. Aha! S úsměvem na rtech se posouváme o pár řad dál a ten otrava, který nás vyhnal přes to, že byl sál úplně prázdný (!!!), se po zbytek filmu koupal v kolalokově limonádě. "Ty hele, ono to tu nějak lepííí". Na to, jak se topili po zbytek projekce, protože jim hrdost nedovolila přesednout, vzpomínám pokaždé, když si Království ohně jako jednu ze svých největších guilty-pleasures pouštím. Ti draci jsou naprosto boží! Film má navíc skvělou atmosféru. A vůbec, Království ohně je bezva, co všichni máte?

Příběh modré planety - Předpokládám, že spolu se mnou tenhle (polo?)dokumentární snímek vidělo ve Střední Evropě dohromady tak patnáct lidí. On to pro mě z filmového hlediska není vůbec podstatný film, ostatně pamatuji si z něj jen dvě scény a to dost rozmazaně - záběr na žábu a pak nějakého člověka, jak bubnuje v jeskyni. Důležité jsou opět okolnosti. Příběh modré planety byla totiž moje vůbec první novinářská projekce, na kterou jsem naběhl a to ještě jako nečlen MovieZone (tehdá redaktor už zaniklého iOberonu). Ten adrenalin, když jsem obesílal distributory a jménem magazínu s návštěvností kolem dvaceti lidí denně (z nichž jsem byl dobrá polovina já;) žádal o povolení navštěvovat novinářské projekce! Ten pocit při obdržení pozvánky! Příběh modré planety jsem schytal jako první a ačkoliv jsem hned po několika minutách litoval, že jsem se vůbec k něčemu takovému dobrovolně přihlásil (a během filmu si párkrát zdřímnul), nikdy nezapomenu na to nadšení, vzrušení a následnou radost, když jsem po hodině hledání MATu usedal mezi těch dalších deset sebevrahů z řad novinářů. A cítil se táááákhle důležitě a tááákhle cool. Jak ta žába, co jí filmovali.

Pán prstenů - Ve Zbraslavicích, za dvacet korun, na těch nejnepohodlnějších židlích, jaké kdy kdo vyrobil, v monu a s příšernou akustikou, promítáno na zšedlou zeď tamní tělocvičny. Mám takové tušení, že jsem několik okamžiků dokonce prospal. Jak je to, sakra, možné? Nevím, tehdá jsem z "kina" úplně nadšený prostě neodcházel, ale asi za to opravdu mohl ten spánek. Jakmile jsem se totiž ke Společenstvu prstenu dostal znovu, nemohl jsem od něj odtrhnout oči. A co teprve Dvě Věže! Gandalfovu řežbu s Balrogem stále považuji za jeden z nejlepších filmových otvíráků všech dob. Pán prstenů je samozřejmě neopakovatelná filmová událost a jako takový si mezi nejkrásnějšími filmovými zážitky své místo zaslouží.

Bratři Marxové - Ať už je to hudební číslo nebo další z tuny geniálních gagů, s bratry Marxovými si napříč jejich filmografií úžívám každou společnou vteřinu. Groucho, Harpo, Chico a v raných filmech také Zeppo a Gummo. Prvně jsem se s nimi setkal na ČT2 a za to nechtěnné přepnutí během reklamních bloků jsem  vděčný Bohu. Už si nepamatuju, který z filmů to byl, ale od toho okamžiku jsem všechny snímky bratří Marxů z České televize nahrával a později na DVD skoupil většinu jejich společné filmografie. Dneska je zná málokdo, ve třicátých letech ale byli Marxové ohromně populární a jestli někoho z vás přinutím k poohlédnutí po Kokosových ořeších, Opičárnách, Noci v opeře, Kachní polévce, Kobylkářích, Obchodním domu, Horse Feathers nebo třeba Animal Crackers, bez legrace z toho budu mít upřímnou radost. Tahle parta mě vždycky dokázala potěšit. Na Groucha mimochodem nemá nikdo ze současných komiků, je to jeden z nejlepších bavičů ever. „Televize je velice poučná. Pokaždé, když ji někdo zapne, odcházím z pokoje a jdu si číst.“

Dokonalý trik - Christopher Nolan mě dostal. A znovu. A znovu. A znovu. Je jedno, kolikrát Dokonalý trik uvidím. Toho filmu se nikdy nenabažím. Mám takových oblíbenců v zásobě víc a tohle TOP TEN je všechny neobsáhne ani zdaleka, ale Nolanovo drama o kouzelnické rivalitě mě spolu s Collateralem od Michaela Manna dostává pravidelně. A nejvíc. Každá další projekce je ten nejkrásnější zážitek. Díky, pánové!

MZ Nej: 40 nejdůležitějších filmů 90. let - část 1.
MZ Nej: 40 nejdůležitějších filmů 90. let - část 2.

Mr. Hlad

Star Wars: Epizoda 4 – Nová naděje – Byl rok 1992, otec donesl domů první video a známý nám půjčil čtyři filmy. A prozřetelnost ho vedla k tomu, aby mezi nimi byla trilogie Hvězdných válek. Několik týdnů jsem vstával do školy o půl hodiny dřív, abych se mohl chvilku dívat, abych mohl nakouknout do toho úplně jiného světa, jenž mě v podstatě donutil začít se zajímat o filmy jako takové. A baví mě to pořád. Hvězdné války mě jednoduše semlely a měl jsem kliku, že to byl jeden z prvních filmů, které jsem vlastně pořádně viděl. Nemusel jsem je doceňovat později, nikdy před tím jsem o nich neslyšel, takže jsem nevkládal VHSku do videa s přehnaným očekáváním. Prostě jsem si sedl před televizi, stisknul na ovladači PLAY a díky souhře náhod viděl jeden z nejvýznamnějších filmů všech dob a cítil se u toho pravděpodobně stejně, jako diváci v roce 1977. V mých osmi letech to se mnou solidně zacloumalo.

Pokrevní bratři – Čím víc člověk kouká na filmy, tím hůř hledá něco, co ho překvapí a posadí na zadek. Pokrevní bratry jsem si půjčil jen proto, že na obalu byla trojice chlápků s pistolemi s tlumičem. Chtěl jsem jednoduché akční béčko a dostal jsem něco zcela jiného. Fascinovaně jsem zíral na originální nápady režiséra Troye Duffyho (rekonstrukce přestřelky), užíval si emocemi narvané momenty (morálně nejednoznačný závěr) i jednoduché fóry (zabití záchodem). A hlavně - v té době ten film absolutně nikdo neznal. O několik měsíců později jsem byl druhý člověk, který tehdy na CSFD Pokrevný bratry hodnotil. Tím prvním byl Cival, jemuž jsem film téměř násilím vnutil. Určitě jsou lepší filmy, určitě jsou zajímavější projekce, ale ten pocit, že jsem Pokrevní bratry do značné míry objevil a mohl jsem sledovat, jak se z nich stává kult, je k nezaplacení.

Obvyklí podezřelí – Můj nejmilovanější film. Už skoro patnáct let. Jakási extrémně pochvalná recenze (snad ve Score) mě donutila vyzkoušet tenhle thriller, který natočil neznámý režisér a hráli v něm herci, jejichž jména mi nic neříkala. Po dvou hodinách komplikovaného příběhu jsem si to celé dal okamžitě znova jen proto, abych se ujistil, že jsem tomu všemu dobře rozuměl a že jsem Singerovi zobal z ruky. A pak zase. Třikrát za sebou. Filmů, které stojí na překvapivé pointě, je velká spousta, jen u Obvyklých podezřelých jsem se ale necítil jako divák podvedený a paradoxně mě bavilo být podváděný. Singer si se mnou jako s divákem hrál, vysmál se mi do obličeje a mě to bavilo. Po prvním zhlédnutí jsem od videa odcházel s totálně rozšmelcovaným mozkem a na obličeji jsem měl výraz "no ty krávo". A to se mi moc často nestává.

Jurský park – Jednou za pár let se objeví film, který musí jednoduše vidět všichni bez rozdílu věku, vyznání nebo sexuální orientace. Nedávno to byl Avatar, před jedenácti lety Matrix a před sedmnácti roky Jurský Park. Tahle sci-fi Stevena Spielberga dnes možná působí trošku zastarale, tehdy ale člověk na ty dinosaury koukal fascinovaně s otevřenou pusou. A bylo jedno, jestli mu bylo devět, třicet nebo osmdesát. Jurský park byla kulturní událost, co zahýbala se světem, změnila filmový žánr i pravidla a rozpoutala dinosauří mánii srovnatelnou snad jen se sbíráním Pokémonů. Hlavně to však byl film, který musel do značné míry obdivovat doopravdy každý a bylo jedno, jestli se v kině usadil člověk, jenž tam chodil ob týden, nebo někdo, kdo byl naposledy na Tři vejce do skla. Fascinovaní byli všichni. Představte si tedy, co to udělalo s klukem ze základky.

Jay a Tichý Bob vrací úder – na slavné projekci, o níž se zmiňuje Cival, jsem sice nebyl, ale i obyčejná návštěva kina, do kterého si člověk musí koupit lístek, stála za to. Třetina sálu plná, po pěti minutách odešla většina lidí a až do závěrečných titulků se nikdo nesmál, až na dva idioty, kteří jediní chápali, o co vlastně jde. Byl to moc hezký pocit a rozhodně stálo za to odcházet s tím, že JÁ jsem věděl, proč je to vtipné a ONI jsou ti, co to nepochopili.

Terminátor 3 – Nádherné promítání v totálně narvaném kině. Lístek jsem si kupoval s dobrým pocitem, že jsem měl pravdu, když jsem pět let v kuse tvrdil, že ten film prostě a jednoduše vznikne a ne že ne. A že na to Arnold pořád má. Asi jsem měl štěstí, ale v kině se sešli stejně naladění diváci, takže o potlesk a hlasité povzbuzování nebyla nouze. Jakoby člověk přišel na nějaké fanouškovské promítání a ne do normálního kina. Byl to moc hezký pocit vědět, že okolo mě sedí nějakých sto padesát lidí, kteří se přišli podívat na to, jaký je Arnold ve svých šestapadesáti borec. A nebyli zklamaní.

Ti druzí – První pořádná návštěva multiplexu (Lovec policajtů se Stevenem Seagalem se nepočítá). Do té doby jsem byl zvyklý jen na kina, v nichž je člověk rád, že nafasuje čistou sedačku a kde se popcorn nebo kola prodávají jen v případě, že přijde víc jak sto lidí. Tady jsem dostal dokonalý audiovizuální zážitek a při momentech, kdy Nicole Kidman plete a někdo přebíhá v patře nad ní, jsem si málem obarvil trencle na hnědo. O scéně s klavírem a o finále ani nemluvě. Vynikající horor ve vynikajících podmínkách. Dnes už je to sice standard, ale tehdy před osmi lety bych byl nejspíš spokojený, i kdybych se musel dívat na trojku Byl jednou jeden polda. Takhle jsem byl nadšený.

Halloween – Horory mám rád. Speciálně ty, ve němž nikomu netrčí z těla střeva, není celý zasviněný krví a neřve, jako když mu zubař zapomněl dát narkózu (pokud to pochopitelně nejsou splattery). Halloween Johna Carpentera mi ukázal, že lze natočit horor, jenž bude napínavý a pár lidí v něm přijde k úhoně, ale nemusí u toho být ani kapka krve. Ne snad proto, že by s tím měl Carpenter problémy, prostě to tu nebylo potřeba. Jeho minimalistický styl mě naprosto uchvátil. U Halloweenu jsem se bál jako o málokterého hororu ne kvůli laciným lekačkám, ale hlavně kvůli režisérovi, který dokázal jít na dřeň a pochopil, co je v žánru nejdůležitější. A na to se zaměřil. Málokdy se mi stalo, že bych u filmu pociťoval dva tak naprosto protichůdné pocity – touhu vidět, co se na plátně děje a nutkání vypnout to dřív, než si nadělám do gatí. Halloween je pro mě nejčistší hororová filmařina a všechny podobné filmy s ním automaticky srovnávám. A moc jich neuspělo.

Poseidon – Viděl jsem lepší filmy. Asi tak tisíc. Přesto ale projekci Poseidonu z hlavy nikdy nedostanu. Šlo totiž o naprosto neopakovatelný zážitek. Velký sál hotelu Thermal v Karlových Varech byl zaplněný do posledního místečka a seděli v něm především lidé, kteří předchozích několik dní museli koukat na tříhodinová existenciální dramata o utrpení bosenských pastevců nebo na turecké filmy, ve kterých někdo patnáct minut v kuse čumí do lednice. Když potom takovému davu pustíte film, kde se prakticky pořád něco děje, Josh Lucas skáče s hláškou na rtech z dvacetimetrové výšky do vody, na jejíž hladině hoří ropa, permanentně něco vybuchuje nebo někdo křičí a bojuje o život, koledujete si o průšvih. Nikdy v životě jsem nezažil tak vyhecovanou atmosféru. Tleskalo se při každé hlášce, při každé akční scéně, při každém efektním kamerovém průletu hořícím podpalubím. Kdyby někdo v polovině promítání vypnul elektriku, těch tisíc lidí by srovnalo celý Thermal se zemí. O tom jsem přesvědčený. A já bych je pravděpodobně vedl.

Avatar – Modrá pecka Jamese Camerona je celkem čerstvý divácký zážitek, to mu však neubírá nic na intenzitě. Na pražské novinářské projekci se sešla většina redakce a všichni jsme odcházeli naprosto vykolejení. V tom dobrém slova smyslu pochopitelně. Cameron – dovolím si říct NÁS a ne jenom MĚ – semlel. Viděl jsem v kině soustu dobrých filmů, spoustu špatných a nepočítaně průměrných. Jen u málokterého z nich jsem měl ale pocit, že sleduji něco výjimečného. Něco, co může změnit celý filmový business. Byl to hezký pocit.

MZ Nej: 40 nejdůležitějších filmů 90. let - část 3.
MZ Nej: 40 nejdůležitějších filmů 90. let - finále

A jaké projekce byly zásadní pro vás?