Když jsem se v uplynulých dnech pokoušel sepsat krátkou biografii MovieZone (publikace by se tenhle materiál měl snad dočkat do konce týdne), znova a znova mi docvakávalo, jak velká je naše náklonnost k pohyblivým obrázkům. Jak moc rádi máme film a vše s tím spojené. Je to láska na celý život. A není nic zlého na tom ji občas nepokrytě vyjádřit.

Proto jsme se s kolegy domluvili, že každý z nás zkusí vyhmátnout deset konkrétních velkých filmových zážitků, které nám v paměti zůstanou nadosmrti. Nemusí to být naše nejoblíbenější snímky, ani ty, které bychom narvali do 5 filmů, ale prostě deset nezapomenutelných projekcí nebo filmových setkání, jež spoluzpůsobily, že se tu už pět let denodenně zabýváme kinematografií. Prostě krásné filmové zážitky... 

Cival 

Matrix – Nejde jinak. Tenhle pocit popisovat nemusím, protože ho sdílí celá generace. A možná ne jen jedna. Redefinice akčního sci-fi a vůbec celé světové kinematografie připomínala elektrický výboj defibrilátoru, který znovu nahazuje srdce filmového fandy. Akorát na novou frekvenci. Černé brýle a dlouhé kabáty jsou najednou strašlivě cool, nic se nevyrovná kameře plachtící okolo kulek a během vybíjené v hodině tělocviku se člověk pokouší o to samé, co prováděl Neo (au au). Splněný sen, který si nešlo předem představit… Bylo parádní si tu revoluci prožít na vlastní kůži hned v den premiéry. 

Star Wars: Epizoda IV – Nová naděje – Bylo to někdy v půlce devadesátých let. V době, kdy George Lucas ještě neroztočil nové epizody své vesmírné ságy, a tak se Hvězdným válkám prostě říkalo, ehm, Hvězdné války. Žádné číslování a podtituly. Tehdy jsem náhodně projížděl televizní program a okem zaznamenal, že krátce po oblíbeném sobotním cvičení s brýlemi Vladimíra Železného ve Volejte Novu, poběží v televizi Hvězdné války. Nezdálo se mi to. Ty HVĚZDNÉ VÁLKY hned po poledni na Nově? Jako nevěřící tomáš jsem usedl… a pak si jen libě připomínal raný kinozážitek, ve kterém úřadoval zlovolný Darth Vader a Luke Skywalker se s pomocí Síly trefoval do díry. Krásné odpoledne. Jen pak rychle sehnat na videokazetě Impérium.

Tenkrát v Americe – Leoneho opus nebyl v kinech, nerotoval v televizi, ale rozhodně se objevoval ve všech přehledech nejlepších filmů historie. A dlouho figuroval i na mém osobním seznamu filmů, které rozhodně musím vidět. Když jsem ho krátce po oficiálním uvedení na počeštěná VHS opatrně vložil do svého dvouhlavého rozvrzaného videopřehrávače, začal čtyřhodinový obřad, který i v českém dabingu dopřál pocit menší extáze. Za ty čtyři hodiny jsem nejen podlehl té rozmáchlé gangsterské sáze, ve které bych ani sekundu neměnil, ale hlavně jsem si hýčkal pocit, že jsem skrze jeden jediný film prožil hned několik životů úplně cizích lidí, v daleké době a v neosahaném prostředí. Ten pocit ze mě pořád nevyprchal.

Americká krása – Film je umělecká forma. A jako taková musí umět občas otevřít oči, ukázat věci z nové perspektivy nebo zaujmout originálním viděním věcí vůkol. Jasně, že dnes už Americkou krásu taky vnímám s trochu větším odstupem, jako lehce popovou satiru. V sedmnácti mě ale naprosto uhranula svým trefným pojmenováváním světa. Šťouchance do pokrytectví, stereotypů a naleštěné nudy nejsou projevem kdovíjaké rebelie filmařů, ale jako chytré hnípání do měšťáckých bolestí fungují na výbornou. Navíc ten pytlík tak krásně plachtí… a říká tak povznášející věci, že ano… Stačí se jen podívat okolo sebe.

Jay a mlčenlivý Bob vrací úder – Muselo to přijít. Projekce, o které jsem se na nejrůznějších místech rozepisoval už xkrát, se konala v sobotu ve dvě odpoledne, a proto se jí účastnilo plné kino dětí a nic netušících rodičů. Záchvaty smíchu se ale ozývaly jen z jednoho místa v sále, kde sídlila skromná skupinka ortodoxních smithofilů. Prvních deset minut jsem sotva přes slzy smíchu viděl na plátno. Když se bránice na chvíli zastavila a dozněla první smršť úderných „fuck“ průpovídek, bylo kino hned prázdnější o několik desítek capartů a jejich vyděšených rodičů, kteří právě prožili kulturní holocaust. Humorná smršť pro zasvěcené nicméně mohla dál jet na plné obrátky… Tomuhle legendárnímu promítání se přiblížila jen jedna jiná událost: Druhá projekce Jaye a Tichého Boba o týden později!

Spider-Man – První film, na který jsem si zašel se svojí dlouholetou přítelkyní, mi v hlavě zůstat prostě musel. Protože ani ne osmnáctiletému klučinovi, jenž si vyjde do kina se svoji školní láskou, těžko můžete podsunout chytlavější kombinaci popcornových radostí, humoru a naivní romantiky. Ideální timing.

Klub rváčů – Je fajn vydat se filmu napospas. Není nad to, když si vás režisér vodí, jak se mu zachce a nakonec vám úplně vytře zrak. David Fincher v tom byl vždycky přeborník, a když se mnou doslova vyjebal šokující pointou Klubu rváčů, cítil jsem ještě větší blaho než po šokujících pointách Sedm, Vyvoleného, Miluj bližního svého nebo Obvyklých podezřelých. „Doběhls mě, parchante.“ A navíc to byla jen třešinka na audiovizuálně vypiplaném dortu, který má tolik významových vrstev, že ho můžete při každém dalším zhlédnutí nakrojit z jiné strany. Co víc chtít?

25. hodina –  Jeden z mála filmů, u kterého jsem málem plakal. Fuckovací monolog a zasněný „co kdyby konec“ strhnou i napodesáté. Ale napoprvé a v kinosále to byl pochopitelně vůbec nejsilnější zážitek.

Zpívání v dešti – Ryzí radost, odzbrojující životní optimismus, emoce čisté jako myšlenky tříleté holčičky, které dáte první panenku. První setkání se Zpíváním v dešti bylo ještě příjemnější a jemněji po srsti hladící než rande s Moulin Rouge! Navíc mi zavčas vštípilo do hlavy, že se u filmů nemá hledět na stáří, protože i muzikálový dědoušek dokáže královsky pobavit a pocitově nabít na dlouhé dny. Člověk si to připomene pokaždé, když jde noční ulicí, prší a ta lampa tak moc vybízí ke zhoupnutí...

Avatar – Modré dobrodružství si svým megaúspěchem proti sobě poštvalo hrozně moc lidí (podobně jako Titanic) a já rozhodně nechci rozvířit další debatu o hypeu, mánii nebo zaslepenosti. Ale moje první testování možností IMAXu bylo díky vtahujícímu 3D Jamese Camerona jednoduše fantastické. Celá pasáž v „horách“, kdy se oči noří hluboko dolů a ostatní smysly ovívá vítr, svojí intenzitou trumfla desítky až stovky filmů. Nebyl jsem jediný, kdo si pomyslel: „Chci zpět a prožít to znovu“.

KarelR

Predátor – Tak pátá třída základní školy a moje první setkání s trochu drsnější produkcí, než byly odpolední seriály na Nově. Hned po vyučování jsme se s kamarádem zašili k němu domů a hodili do videa VHSku s nahraným Predátorem. Nejspíš to byla televizní, lehce prostříhaná verze, i tak mi to ale stačilo k tomu, abych sakra valil bulvy. Parta ultimátních tvrďáků v džungli? Fajn. Ale co jim to krucinál dává takovou čočku? Kdybych to na konci nezjistil, asi bych měl potom mnohem lepší spaní. Na druhou stranu… byl bych o pár ultimátních vybíjecích vzpomínek chudší.

Star Wars: Epizoda I - Skrytá hrozba – Správně, první pořádný kinozážitek mám ze Skryté hrozby! Táta vzal mě a ségru do Multikina Galaxie, kde jsem v prvním sále poprvé v životě zažil kouzlo prostorového zvuku. Ten průlet stíhačky obchodní federace, která mi nejdřív letěla za uchem a teprve potom se vynořila na plátně, už z hlavy nikdy nedostanu. V nějakých dvanácti jsem navíc nechápal, že bych měl toho legračního mimozemšťana nenávidět, a konečně jsem viděl pořádný souboj se světelnými meči (předtím jsem znal jenom ten ze čtyřky - a stařík s týpkem v brnění moc přemetů nepředvedli). Ve výsledku totální spokojenost, za kterou nějak nemám potřebu se stydět. Ostatní možná trpěli, ale já to miloval.

Harry Potter a Kámen mudrců – Další zaháčkování k velké sérii pod tátovou taktovkou. V době, kdy byl Kámen mudrců jednou z mála knih, co jsem přečetl (souboj pět filmů nebo 200 stran textu měl většinou jasného vítěze), se zničehonic zjevila filmová verze. A protože byla jejím českým partnerem Coca Cola, dostal jsem se na předpremiéru pro rodiny zaměstnanců v Palacu v Hostivaři. Tehdy ještě multikino, které jsem pravidelně navštěvoval, mi poprvé dopřálo ten typ zážitku, kdy na plátně ožily všechny postavy a scény, které jsem měl už dlouho v hlavě. Příčná ulice, rozřazování ve Velké síni, famfrpál, obří šachy… nic nechybělo. Už díky tomu na první setkání s brýlatým čarodějem nemůžu nikdy zapomentout.

Pán prstenů: Společenstvo prstenu – Ano, hádáte správně. I k třetí velké sérii jsem se dostal přes tátu. Absolutně jsem netušil, že šel měsíc před Harrym Potterem do kin nějaký Pán prstenů. Kamarádi mi jen občas vyprávěli o pidilidech a velkém hořícím démonovi. Nic moc zajímavého. Asi tři čtvrtě roku po premiéře mi ale táta Společenstvo pustil u něj na počítači, se slovy „tohle by se ti mohlo líbit.“ A taky že jo. I na tom malém monitoru mi Peter Jackson vytřel zrak epickou story, jíž se nerovnalo nic, co jsem předtím viděl. Nakonec jsem skončil tím, že jsem následující tři roky hrál sběratelské karty Pána prstenů, takže se dá říct, že mi tenhle malý zážitek docela zatřásl se životem.

Hledá se Nemo – „Ryba je kámoš, ne žrádlo!“ V době, kdy šel Nemo do kin, pro mě nebyla počítačová animace ničím zajímavým. Ano, znal jsem Toy Story nebo Shreka, ale kreslené pohádky jako Sněhurka a Lví král pořád vedly. Pak ale přišlo pátrání po jednom pruhovaném rybím klučinovi, které mě zavedlo do čarokrásného prostředí na dně oceánu. Skvělý hrdinové, vtip na každém rohu a žlutá ryba, která milovala bubliny. Dodnes nejlepší animák!

Eyes Wide Shut – A konečně je tu náročnější tvorba. Když jsem si doma tak v šestnácti poprvé pustil Eyes Wide Shut, vůbec jsem netušil, do čeho jdu. Je tam Tom Cruise, režíruje to kdosi, o kom jsem v životě neslyšel, a bude to provokativní? Ok. Místo nějaké laciné ptákoviny se ale přede mnou vynořilo fascinující a děsivé dílo, ve kterém měla nahota smysl, orchestrální hudba jakbysmet a geniální scéna se poznala podle toho, že v ní šel Cruise po ulici a sněžilo. Toť moje první setkání s mistrem Kubrickem, kterého jsem posléze pro jistotu nakoukal celého pozpátku. A nezklamal mě ani jednou.

Potomci lidí – Lehký skok dopředu a možná nejpamátnější MZ projekce. Když jsme usedali do sedaček ve smíchovském Palacu, věděli jsme, že to bude dobré. Ale že budeme po Potomcích lidí chodit ulicemi Prahy a hádat se, jestli je adekvátní hodnocení třináct nebo patnáct z deseti? Cuarónovy dlouhé záběry byly prostě něčím, co se těžko rozdýchávalo, a když k nim připočtu bezvýchodně zničující zbytek filmu, vychází mi z toho možná nejpůsobivější kinozážitek vůbec. Kdo to tam byl tenkrát taky? Scroochy? Stčko? Elisha? Já si jasně pamatuju akorát qualkalima, který si ale na tak významnou událost nemohl sednout hůř…

Fontána – Jediné, co mohlo konkurovat Potomkům lidí, byla Fontána. Nemyslím teď ale film (málo nepřerušovaných záběrů!), myslím tím celou akci s ní spojenou. Na téhle luxusní aronofonštin…ěčem se totiž v březnu 2007 sešla snad celá parta, která následující roky tvořila eMZácké hardcore jádro. Nebudu jmenovat, abych na někoho nezapomněl (víte, kdo jste!), následný výlet do hospody na okraji Prahy je nicméně legendární. Pouštěl se Ghost Rider s Escaperovým (?) simultánním dabingem (všichni se odebrali do deseti minut na bar), kecalo se o všem možném a vznikly nahrávky a fotky, které si mnozí hýčkají dodnes. Unavený Cival na baru, Stčko zamilovaný do tučňáků, Fluke předvádějící mouchoidní černé brýle… a hlavně video z napjatého čekání na Maj nejm is líííííídžn! Ehm, o čem jsem to mluvil?

Pověstný muž – Černobílé klasiky jsou nebezpečné. Jakmile se vám jednou zalíbí, nedáte si pokoj, dokud nenakoukáte úplně všechny. Proč? Protože vám jako jediné poodhalí, na čem staví dnešní hollywoodská tvorba. Takhle jsem do nich alespoň spadnul já, a o to hůř, že jsem svůj výlet do minulosti zahájil s trojicí lidí, kteří nebyli slavní pro nic za nic. Ingrid Bergman byla kráskou, jaké už se nerodí, Alfred Hitchcock režisérem, kterého se dodnes všichni snaží překonat, a Cary Grant… to snad nemusím vysvětlovat. Mého budoucího nejoblíbenějšího herce jsem poprvé viděl v jeho nejbondovštější poloze (hrál tajného agenta… takže na mě nechoďte se severozápadní linkou) a navíc jsem zároveň prvně pocítil napětí, jaké dokázal vyvolat jen mistr Hitchcock. Po Pověstném muži už jsem zkrátka kinematografii nikdy nevnímal tak, jako předtím, a přestože jsem záhy objevil ještě lepší černobílé filmy, ten průlomový mám před očima pořád. Ne, Ingrid, nepij z toho obřího hrnku!

Diktátor – Když už si myslíte, že jste všechno viděli a slyšeli, vždycky přijde film, který vás přesvědčí o opaku. Chaplinovu tvorbu jsem dlouho odkládal, až koncem minulého roku jsem si našel víkend, abych se konečně oddal jeho tichému komediantství. A od soboty to šlo ráz na ráz. Kid, Zlaté opojení, Cirkus, Světla velkoměsta, Moderní doba… převážně vynikající kousky. Teprve v neděli večer, když Chaplin začal užřívat svého hlasu v Diktátorovi, jsem ale pochopil důležitost jeho osobnosti v plném rozsahu. Závěrečný proslov, v němž vlastně přímo přesvědčuje Hitlera, aby nezabíjel milióny lidí, je něčím, co nemá v kinematografii obdoby. A to se psal rok 1940, Hitler si film nechal dvakrát promítnout, a přesto dál pokračoval ve svém snažení ovládnout svět. Chaplin tak sice nezastavil druhou světovou válku (ne že by to s touhle satirou přímo plánoval), ale je třeba ho obdivovat za to, s jakou kuráží se pokusil lidem říct, co si o ní myslí. Nevím, jestli existuje film, který by se Diktátorovi mohl v tomhle ohledu vyrovnat. Mně každopádně žádný nesrazil na kolena tak jako tenhle.

Zítra očekávejte druhý díl článku se vzpomínkami imfa, Hlada a stčka. A určitě se svěřte v diskuzi, jaká setkání s filmem byla nejkrásnější právě pro vás!