Zjednodušeně řečeno (hlavně proto, že konkrétním specifikám osmdesátek se budeme věnovat ve speciálu k jiné týmovce o pár týdnů později) jsou osmdesátky triumfem hrubé síly. Nová hollywoodská vlna ze sedmdesátých let, bohatá na nápady i ojedinělé tvůrce, je sice pryč, ale díky boomu blockbusterů (datováno od Čelistí, cementováno Hvězdnými válkami) a trikových hejblátek se osmdesátky rychle stávají věděckotechnickou revolucí. Jde o pilování a zlepšování konceptů, nikoliv o převratné experimenty v rámci mainstreamu (indie tvorba ovšem nenápadně sílí). Ostatně i takový Spielberg pojal Indyho spíš jako zábavnou učebnici filmového dějepisu - odkazů a inspirací ve filmech se slavným dobrodruhem najdete bezpočet, jen musíte vědět, kde začít hledat.

Škola hrou

Pokud se vám tedy bude chtít ohlížet. Hollywood totiž často spoléhá na krátkou paměť diváků i kritiků. Jako modelový příklad uvedu redakci MovieZone, která osciluje mezi dvaceti a třiceti lety věku, což v drtivé většině případů znamená, že jsme v osmdesátkách tahali kačera a o Rambovi nebo Terminátorovi neměli ani ponětí. Proč tedy tato éra patří u většiny z nás k těm vůbec nejobdivovanějším? Protože jsou to filmy, které jsme po protržení Železné opony nakoukávali jako první. Obřím tempem jsme hltali Policejní akademie, Delta Force, Tanga a Cashe, Indyho, televizního Magnuma, A-Team, Airwolfa... všechno, co přišlo pod ruku. Naše mladé duše vstřebávaly spoustu testosteronu a to na nich logicky zanechalo stopy. Devadesátky jsme zažili, ale osmdesátky jsme měli jako studijní materiál. Jako prověrku z filmové dospělosti. Cokoliv staršího do člověka leze trochu jiným způsobem, samozřejmě záleží, jaký k tomu má vztah, ale těžko přesvědčíte fandu Indiana Jonese, aby si pustil archivní pecky s Alainem Quatermainem. Co je černobílé a mono má i většiny mladých diváků papírově mnohem menší šance. Proč ale i dnešní generace odrůstajících fandů drží palce Rockymu nebo Terminátorovi?

Dílem za to může právě technická vyspělost osmdesátkových akčňáků. Nebylo to jen o větších svalech, ale hlavně o na svou dobu obřích rozpočtech, megalomanských kulisách a hláškách, které zrají jako víno. Některé specifické subžánry se navíc nepodařilo ani po letech úspěšně napodobit. Comicsy sice převzaly úlohu akčního mainstreamu na konci 90. let, kdy vypustili páru i ti nejslavnější z borců, ale právě specifické sólovky Arnieho či Slye zůstaly nenásledovány a pravidelně oplakávány. Osmdesátky se tak staly určitým pomníčkem, na který je radost pohledět i proto, že kamerová technika a umění střihu v nich dosáhly pomyslného vrcholu. Zastaraly jen trikově náročné produkce, ale 80s jako celek zůstávají v paměti i díky televizním reprízám.

Je to zkrátka lákavý pohled do historie, ke kterému snadno přičichnou i ti mladší, co se učili rozkoukávat až na devadesátkových produkcích. I tam je ovšem šance, že chytili buď to lepší z posledních svalnatých záchvěvů (Cliffhanger, Demolition Man, Likvidátor) nebo alespoň statečné pokusy Jerryho Bruckheimera uhájit poslední baštu čistokrevného akčního žánru (Skála, Con Air, Mizerové I a II). Stačí pár takových filmů a namlsaní diváci se začnou pídit po tom, co jim předcházelo. S trochou štěstí neskončí u tlustého, nýbrž hubeného Seagala, a pak už se to s nimi veze. Hollywood by teď chtěl tyhle stále ještě doutnající uhlíky rozfoukat v mocný plamen, tak jako se mu to částečně zadařilo se sci-fi žánrem loni, a tak jako se úspěšně pokusil resuscitovat nostalgii po osmdesátkových komediích (Superbad, Pařba ve Vegas). Vedle nastartování akčních blokbusterů však tyhle snahy vypadají jako procházka růžovým sadem.

Lavinový efekt

Když jeden dělá to a ten zas tohle, dělají v Kalifornii všichni totéž, protože dělat něco jiného než soupeři by mohlo znamenat pěkný průšvih. Takže když se objeví dva, tři velké projekty, které se snaží křísit zašlou slávu osmdesátkových značek, brzy začne nostalgie růst jako houby po dešti. Souboj Titánů je sice spíše snaha nakrmit se na úspěchu Třístovky (a vyšlo to) a vzhledem ke kulisám z něj nemůžeme dělat nějakou typickou 80s vzpomínkovku. Ale A-Team proti Karate Kid o stejném víkendu? Někdo věří na náhody, někdo se podívá na zbytek letošního startovního pole a rychle mu dojde, že remake Trona, Red Dawn nebo Pirani nezajistila šťastná konstelace hvězd, ale obyčejná řevnivost producentů. Nebýt takhle nabuzeného prostředí, dost možná by Sly nevydupal na Expendables osmdesát milionů dolarů, Predátorů by se každý zbavoval jako horkého bramboru a MacGruber by byl smeten ze stolu hned po přečtení základní premisy. Jenže se tak nestalo a všechny tyhle projekty s nálepkou "nezávazná retro akce" dostaly zelenou.

Zhruba v půlce závodu za našimi peněženkami se ukazuje, že v tom hrálo velkou roli přehnané očekávání. Těžko říct, zda byl Hollywood omámen vzestupem generace dospělých divaček, které vynesly do nebeských výšin tržby Sexu ve městě, což vedlo kravaťáky k myšlence, že kde jsou starší filmůlačné ženy, tam musejí být i stárnoucí fandové akčních ohňostrojů. Ohlasy jsou ovšem spíše vlažné, možná i proto, že akčním remakům často chybí lehkost a nadsázka, které by k nim přilákaly i divačky (schválně se libovolné blondýnky zeptejte, jestli ji víc baví plešatý John McClane nebo vlasatý Barbar Conan... hláškující Chris Evans nebo ze žuly vytesaný Stallone).

Titáni vydělali, protože se v nich řve a někdo sem tam zpomaleně skočí vzduchem. Ten slabý profit je ale z velké části způsoben marketingem brutálních rozměrů, na to se nesmí zapomínat. Marketingem, který ostatní filmy nemají a mít nebudou, zvlášť druholigoví Predátoři nebo třeba The Expendables. Bez ohledu na sílu značky či lesk obsazení se dneska bez odpovídající reklamy nedostanete skrz poměrně nízký strop tržeb. Viděli jsme to u Kick-Ass, viděli jsme to u The Losers. Jakkoliv věrní fanoušci zkrátka sami o sobě vysoké rozpočty nespasí. V případě A-Teamu nadsázka a společenský faktor (šance, že na něj vytáhnete svou dívku) nechybí, ale došlo tu k něčemu mnohem horšímu.

Berany, berany... duc!

Ani monstrózní marketingová kampaň, nabušené trailery a status televizní klasiky A-Team nezachránil před drtivou porážkou od... malého kluka, co se v Číně učí kara... pardon kung-fu. Stošedesátimilionový akční film poražený na hlavu starým dobrým rodinným konceptem, který je neprůstřelnější než plány Hannibala Smithe. A přitom se to dalo čekat. Postavit ty dva filmy proti sobě opravdu zavánělo průšvihem předem. U Karate Kid sice nikdo nemohl odhadnout diváckou základnu, ale vzhledem k univerzálnímu poselství marketing stejně dobře fungoval na pamětníky (jakkoliv remcali nad změnami), tak na současné teenagery. Karate Kid byl prostě filmem, který se chtěl líbit všem. A-Team oproti tomu nabízel upřímnou čistokrevnou týmovku s vojenským rodokmenem. Sice bez větších hvězd, ale s dostatečnou porcí adrenalinu. Armádní prostředí nemohlo působit negativně, to by G.I. Joe nevydělal o prvním víkendu přes padesát milionů dolarů v plus mínus stejné konfiguraci - bez hvězd a oscarového scénáře. O tom, že jeden film ukradl diváky druhému tedy nemůže být sporu, stejně jako o tom, že neúspěch A-Teamu má pro celou 80s horečku mnohem zásadnější následky než nečekaný úspěch Karate Kid.

Karate Kid je totiž malý film, který získá zpátky několikanásobek rozpočtu. Navíc je to univerzální formulka, jež by se bez inspirace ve své předloze klidně obešla (to dokazuje i záměna karate za kung-fu a další úpravy ve scénáři). Prostě to není důkaz toho, že by byl po osmdesátkách hlad. Naopak hořký propad přímočarých a povrchně zábavných hrdinů A-Teamu naznačuje, že čistokrevné akční filmy let dávno minulých nemají v publiku tu pravou oporu. Což je fakt, který předtím potvrdili The Losers, a který se chtě nechtě bude opakovat s The Expendables. A vzhledem k tomu, že A-Team skončí s mohutnou ztrátou v řádech desítek milionů, je to tak akorát dost důvodů zavřít za touhle žánrovou kapitolou těžké ocelové dveře.

Užívejte si... dokud můžete

Líp na tom nebudou ani sci-fi z téhle éry, protože Tron při vší snaze nemůže vydělat tolik peněz, aby se zaplatil. Rád budu vyveden z omylu, ale mám pocit, že je to jen o čekání na další rudá čísla. Pokud nějaká inspirace 80s letos vydělá, bude to nenáročná komedie The Other Guys, která si z parťáckých filmů té doby utahuje, případně úmyslně naivní Piraňa 3D plná cheesy hlášek a odhalených děvčat. Zkrátka projekty, v nichž se pocta z pera scenáristů a režisérů mísí s notnou dávkou pomrkávání na fandy originálů a ujišťování, že tentokrát už to opravdu nikdo nemyslí tak vážně jako tehdy. Je tohle budoucnost 80s remaků? Stačí si vzpomenout na Starskyho a Hutche nebo Charlieho andílky - adaptace, které z původně akčních seriálů udělaly snad až příliš uvolněné komedie. Michael Mann to pak s Miami Vice zkusil na vážnější notu a komerčně pohořel. A-Team zřejmě dopadne velmi podobně, jakkoliv se snažil diváka spíš pobavit. Opravdu nám tedy zůstanou z 80s jen rozšafné remaky teen komedií a akční výplachy, které si budou tropit legraci ze sešněrovaných hrdinů a policajtských klišé?

Underground žije!

Po A-Teamu se bohužel ukazuje, že věrná adaptace - respektující tehdejší poetiku, poměr akce k dialogům a ono všeprostupující chlapáctví - je záležitostí pro příliš úzký okruh fanoušků. Je to začarovaný kruh. Na pořádný akčňák potřebujete hodně peněz, ale po pořádném akčňáku už není dostatečná poptávka. Producenti a režiséři, mnohdy velcí fandové originálů, tak nasázeli všechno na jednu kartu, a plní letos sny sobě i věrným hltačům téhle problematické éry. Všechny ty filmy nebudou super, některé z nich možná ani nebudou dobré, ale zkuste si je užít, protože se s nimi dlooouho neuvidíte. Stejně jako sklaplo po Alexandrovi sandálovým filmům, stejně jako po Princovi sklapne áčkovým videoherním adaptacím, tak se žánr akčních filmů napřesrok zase poslušně schová za svého comicsového následovníka. Jediným zaručeně úspěšným extra cheesy odkazem na to nejlepší i nejhorší z osmdesátek tak v roce 2011 budou Transformeři. Vydělají spoustu peněz, ať už do nich Bay nasází cokoliv, zatímco ostatní osmdesátkové inspirace, které to setrvačností dotáhly do další sezóny (Real Steel) dojedou na nezájem publika.

Nadějí nejvěrnějších nicméně zůstává, že videotrh se začíná pozvolna čistit od obtloustlých stínů a trosek, aby uvolnil prostor čerstvé krvi, která vyrůstala na tom samém co my a chce to napodobit a trumfnout. Scott Adkins, Lateef Crowder, Cyril Raffaelli... to všechno jsou jen první vlaštovky. Nahozená udička Hollywoodu nezafungovala, ale nové akční impérium by se mohlo začít budovat odspoda. Bude to trvat trochu déle, ale trpělivost růže přináší. A pokud budou Expendables labutí písní veteránů, nezbývá než optimisticky konstatovat, že jejich odkaz žije dál. A neumře, dokud každé malé dítě uvidí rozdíl mezi tím, když někomu drtí hlavu o beton Sylvester Stallone, a když se něco vzdáleně podobného pokouší Channing Tatum.

P.S. Jestli na vás působí článek příliš depresivně, vězte, že v Hollywoodu se žánry otřepávají velmi rychle a navzdory letošnímu průšvihu to stejně za pár let někdo zkusí zase. Krátkou paměť nemáme jen my. Nebojte se být sobci a berte to tak, že se máte bavit, když někdo jiný platí. A-Team, Predátoři i Expendables už jsou na světě a nezbývá než si je parádně užít. Co bude zítra můžeme řešit až pak...