Snaha o update literárních klasik je totiž tak stará jako jejich filmové adaptace. Někdo si při čtení (nebo až v kině) vždycky usmyslel, že by to zvládnul líp, ať už z legrace nebo ve vší počestnosti. Dát Hamletovi do ruky kulomet a nechat ho vystřílet shnilé království dánské. V případě zprofanovaného Shakespeara ale nemusíme jít tak daleko, stačí vzpomenout na radikální předělávku Hamleta z roku 2000 (Ethan Hawke v hlavní roli a moderní kulisy New Yorku), rádoby cool adaptaci Othella jménem "O" nebo fakt, že půlka romantických komedií v oběhu používá jako základní stavební plán slavné Zkrocení zlé ženy. Nejlepším architektem budiž Gil Junger a jeho Deset důvodů, proč tě nenávidím - od natočení katastrofálního Černého rytíře s Martinem Lawrencem už o něm bohužel nikdo neslyšel.

Aktualizovaných adaptací, které by zastínily předchozí - často věrnější, ale o to zastaralejší - filmové verze, je však pomálu. I v případě nesporných kvalit totiž musí tihle levobočkové o své publikum bojovat proti davům zapálených literárních fandů, nedůvěřivých kritiků a příliš opatrných konzumentů.

V záhlaví jsme zmínili Jeremyho Bretta jako definitivní etalon všech filmových a televizních Holmesů. Ve skutečnosti však hrálo Holmese zhruba sedm desítek herců, takže konkurence tu rozhodně je a Jeremy si musel lulku a geniálně deduktivní schopnosti vybojovat nejen u nenasytných diváků BBC. Holmes patří spolu s Drákulou k nejadaptovanějším literárním postavám a celkem má na kontě přes dvě stovky filmů. Možná namítnete, že v žádném z nich nehraje Američan jako poleno, který mlátí lidi po hlavě, trousí hlášky a má sotva metr pětasedmdesát. Jenže to byste se pletli, protože i Sověti, okouzleni Doyleovým dílem, natočili v sedmdesátých letech svoji verzi, ve které samozřejmě hráli Rusové. Vasilij Livanov se nezdržoval s britským přízvukem, ale vzhledově a herecky trefil Holmese natolik, že na základě jeho image se Holmes kreslí stejně často jako podle Jeremyho Bretta. A v roce 2006 mu dokonce britská královna udělila čestný titul Impéria za nejlepší ztvárnění postavy na filmovém plátně.

Dočká se i Downey jr.? Pravděpodobně ne, ale jeho portrét Holmese se nijak výrazně neodchyluje od originálu, jen prostě zkoumá jiné stránky Holmesovy osobnosti. Kvůli PG-13 je odsunuta do pozadí drogová závislost, ale sexuální podtexty, rošťáctví a špičková fyzická kondice doplňující geniální mozek najednou hrají prim. V knižní předloze Doyle vždy věnoval víc prostoru myšlenkovým pochodům a jen minimum tomu, jak Holmes pachatele dostihl, zatkl nebo přemohl. Hláška o baritsu, bojovém umění, jemuž se Holmes věnoval a které mu tak moc pomohlo u reichenbašských vodopádů, je v knize jen mimochodem utroušena, ale i další náznaky prozrazují, že Holmes byl mužem vynikající kondice a při honbě za zločinci nespoléhal na výřečnost a důvěryhodný vzhled. Prostě si, přesně ve stylu Ritchieho vize, spočítal, kam má chlápka praštit, aby se poskládal na zem jako kostičky domina. A využívání vlastní geniality k trochu klukovským a zlomyslným činům? Pokud na vás po přečtení libovolných dvou povídek nedýchne odkaz Holmese-exhibicionisty, pak buď neumíte číst mezi řádky, nebo jste omylem sáhli po románu od Jane Austen.

V tomhle směru se autoři comicsu a posléze i Ritchie drželi stejně tak modernizací jako původních knížek a je to slyšet v citacích, odkazech a nejrůznějších oslích můstcích, ve kterých rezonuje Doyle od prvního do posledního písmenka. Ano, občas ho přehluší nějaká obří exploze nebo dva metry padesát velký chlápek s kladivem, kterým se běžně buší do Big Benu, ale to jsou úlitby žánru, nikoliv trhliny v dobrých úmyslech Doyleových fanoušků. Navíc se jaksi dá očekávat, že v celovečerním blockbusteru se nebude řešit zmizelý vějíř lady Chatterleyové, ale podstatně zásadnější věci a hrozby (i když eskamotérství lorda Blackwooda by pravděpodobně k ovládnutí světa nestačilo).

Ale budiž. Pokud se někomu zdá, že autoři scénáře zacházeli se vším tím zděděným poselstvím jaksi nešetrně, možná bychom se měli ohlédnout za výraznými updaty literárních klasik z posledních několika let. Jsou tu ty úspěšné, kterými mládež nahrazuje zářezy ve čtenářských denících (hlavně nesmíte v rozboru díla zaměnit Elizabeth Bennet za Keiru Knightley, to by vás češtinářka nepochválila), a ty přestřelené, kvůli kterým má jakákoliv novátorská myšlenka - třeba vybavit Hemingwayova Starce harpunovým dělem a nejnovějším tryskovým člunem - hned zkraje miliardu odpůrců. Zmíněná Pýcha a předsudek mimochodem patří do skupiny vděčných adaptací. Dobovka, kostýmy a velké drámo, které skvěle funguje v odlišných intonacích. Schválně se podívejte na skrz naskrz britskou minisérii s Colinem Firthem (jmenuje se Pýcha a předsudek a je z roku 1995). Wrightova verze z roku 2005 je líbivější, s hezčí a drzejší hrdinkou. Prostě tak trochu mainstream, ale bez výrazných obětí, z nichž by fandové Austenovic knižního klubu padali do mdlob. Dokonce i americko-indický spin-off Bride and Prejudice (lingvistické hrátky - originál se jmenuje Pride and Prejudice) uhrál s touhle premisou slušné romantické skóre.

Bezbolestné a snadno přenositelné, ostatně podobným způsobem si při natáčení Války světů odpočinul Steven Spielberg. Stačilo mírně upravit premisu, vybavit hlavního hrdinu dvěma dítky a nechat vyrobit skvělé triky. Voilá, update neohrabané filmové verze z roku 1953 a slavné knihy H.G. Wellse je na světě. A křičel snad někdo tehdy nad změnami? Ne tak docela. Stejně tak je slyšet jen občasné nespokojené šeptání, když si britská televize jednou za dvacet let (1962, 1981, 2009) adaptuje Den Triffidů a vypustí zhruba půlku děje, aby to lépe svištělo. Letos to dokonce předělali úplně a z komety je smrtící sluneční záření.

V dalších případech se podobným změnám ve prospěch doby a trendů dokonce tleská. Kdo by chtěl číst těžkopádné Nebezpečné známosti nebo koukat na jejich opulentní, leč kostýmové a zdlouhavě upovídané adaptace (Nebezpečné známosti a Valmont). Teenageři chtějí styl, tempo a hezké, naopak pokud možno co nejméně oblečené herce. Velmi nebezpečné známosti ukazují smetánku v jaguárech, značkovém oblečení, ale stejně zvrhlou a stonásobně víc sexy než v tuctu předešlých adaptací. Choderlos de Laclos možná rotuje v hrobě, Stephen Frears naříká, ale měřeno dnešní diváckou generací je Valmont vyfintěný metrosexuál, nikoliv navoněný chlápek s volánkem a bílou parukou. Stejně tak Van Helsinga, přes všechny Sommersovy přešlapy, už nevnímáme jako nervózního staříka, který o Vánocích posílá dárky svému dodavateli česneku a vlastní les, kde vyrábí špičaté kůly, ale jako šéfa v klobouku, který oslňuje muskulaturou a australským akcentem. A taky je kůl. Popelka má vlastně štěstí, že si z ní Gary Marshall v Pretty Woman jenom vykradl to nejlepší a svou hrdinku pojmenoval jinak. V opačném případě byste možná zapomněli na Tři oříšky a v novějších knihách pohádek by řádila prostitutka se zlatým srdcem.

Jenom ve výjimečných případech přežije starší adaptace tváří v tvář té novější. Lidé si totiž - jak známo - zvyknou na všechno, zvlášť když je původní verze stará padesát let a v technickém souboji prohrává o pět levelů (pokud je černobílá, beze zvuku nebo v ní hraje Laurence Olivier, máte to spočítané). Trnem v oku věrného čtenáře je to, že v novějších verzích se automaticky posouvá vyznění postavy. Scenáristé ji zkrátka chtějí uchopit jinak. Kukátkem doby, ponoukáním vlastního ega nebo proto, že se chtějí distancovat od těch, co to dělali před nimi. Příkladů jako je Válka světů nebo třeba Sabrina (podle divadelní hry - verze z roku 1954 s Humpreyem Bogartem se od té z roku 1995 s Harrisonem Fordem příliš neliší. Proč? Točilo se podle stejného scénáře) najdeme minimum. V případě druhých, třetích a dalších knižních adaptací zkrátka vždy dochází k restartu. Někdy vyloženě křečovitému, viz Král Artuš, na kterého rádi zapomněli úplně všichni. U něj se hýbání s podstatou ikonického hrdiny nezdařilo i proto, že je Artuš vnímán jako mýtus přesahující pár filmů a pověstí. Je to chlápek, co vytáhnul z kamene meč Excalibur. To ví každé malé dítko a ne proto, že to nutně vidělo v televizi. To je prostě fakt. Pohněte s tím a je to, jako byste Bondovi vzali sako a klukovský úšklebek. Diváci vás převálcují. A pak začnou couvat, aby si byli jistí, že už to nikdy neuděláte.

Bond je mimochodem asi nejlepším kandidátem na ilustraci holmesovské kauzy. Oba jsou tím nejlepším, co kdy Británie vyvezla za hranice. Oba jsou hrdiny desítek filmů. Oba ztvárnilo několik herců. Holmes v tomhle vede vysoko na body, Bond zase pravidelněji útočí na globální publikum a stříbrná plátna. Proč tedy u bondovky změnu stylu a tváře jednou za pár let přejdeme s jemnou nedůvěrou, měnící se v den premiéry mnohdy v nadšení, zatímco u Holmese se zdá býti řev nespokojeného davu neutuchající konstantou? Odpověď je prostá, milý Watsone! U bondovek se dá předpokládat, že jste jich viděli spoustu, ale kolik jste jich četli? U Sherlocka Holmese bude poměr přesně obrácený. V sále tak dochází ke stovkám vnitřních soubojů mezi zažitou představou a updatovaným úchopem. Ne všichni z toho vyjdou jako vítězové, nicméně i když Ritcheho film zub času pravděpodobně ohlodá rychleji, než divadelně úsporné Brettovy holmesovky, z hlediska věrnosti si tyhle dvě reinkarnace slavného detektiva nemají co vyčítat. A až Downey za dva roky vklouzne do Sherlockových převleků podruhé, bude to už setkání se starým známým, který nás odvede zas trochu dál, třeba až za obzor reichenbašských vodopádů. Hra teprve začíná...