Tiskovka k premiéře Holmese aneb MZ v Londýně

Sherlock Holmes konečně vtrhnul do českých kin, dnes se ale podíváme o měsíc zpátky. V prosinci jsem se totiž vydal do Anglie za kolegou Kocourem (jemuž tímto znovu děkuji za to, že mě u sebe nechal složit hlavu), abych se mrknul na osazenstvo a tvůrce nového Holmese pěkně naživo. Na velké mezinárodní tiskovce.

Než se k ní ale dostaneme, zkusím sem ještě v rychlosti vecpat pár dojmů z novinářské projekce filmu, na kterou jsem zavítal do londýnské centrály Warner Bros. Poznáte ji podle potterovských erbů nad vchodem (to aby všichni neustále věděli, odkud se berou peníze na jejich výplaty), a sekuriťáci vás dovnitř klidně pustí i s foťákem. Stačí se jim podívat vysoko nahoru do očí a slíbit, že jste si vážně nepřišli udělat jednu kopii filmu pro domácí použití. Miniplex (lepší výraz nemám), kde do vás vpálí nejnovější pecku z warnerácké produkce, se nachází hned v přízemí budovy a v tu dobu byly jeho zdi osázené plakáty s Holmesem. Několik luxusně vybavených sálů (nevím, z čeho ty sedačky byly, ale… sakra!) tu spojuje bar, v němž vám milé slečny rády zadarmo nabídnou nealko dle vlastního výběru. Vlastně skoro zadarmo, musíte jim akorát podškrábnout, že hned po projekci nezavoláte kolegovi, aby na net vystavil podrobný popis celého filmu. Mě ale nejvíc zaujaly momentky z Casablancy a dalších „filmů s mrtvými lidmi“, hrdě visící nad barem, takže únik informací nehrozil.

Toť pár nedůležitých vjemů z překvapivě tiché projekce (italští novináři jsou docela suchaři), ty důležité už jste doufám dávno zachytili v recenzi. A můžeme proto skočit rovnou na další den, do Freemasons Hall. Slavná historická budova, ve které 1. října 2008 proběhla první holmesovská tiskovka a točilo se tu i pár scén filmu, měla 14. prosince 2009 opět za úkol uvítat zhruba 250 novinářů. Neobvykle velká akce, Britové si ale vždycky potrpěli na pompézní péči o své národní poklady. Jakmile si mě přehodilo pár milých slečen a byl jsem identifikován jako návštěva z Evropy, byl jsem odkázán na luxusní raut, kde se novinářské hvězdy a jejich diktafony psychicky připravovaly na tu velkou událost. Popadl jsem džus, sendvič a nenápadně ulovil fotku (válí se někde kolem), jinak ale nemám nic moc zajímavého ke sdělení. Alespoň ne z téhle místnosti.

Po krátké sváče (=oběd v časové tísni) jsem zamířil do sálu, a po cestě mě praštila do očí známá tvář. V tu chvíli mi vypadlo z hlavy, že budu za chvíli pár metrů od Tonyho Starka, a začal jsem vážně uvažovat o tom, že se půjdu představit Frostymu z Collideru (vysvětlení: Steve Weintraub je šéfredaktor jednoho z nejzajímavějších zámořských filmových webů a pravidelně posílá do světa exkluzivní novinky vypáčené z herců a filmařů. Tzn. asi největší frajer na rozhovory, jakého „znám“) Následující, zhruba desetiminutová konverzace s ním byla jasným highlightem celého výletu. Probrali jsme všechno od Megan Fox přes Jasona Reitmana až po Petera Jacksona, který mu pár dní zpátky potvrdil neodsunutí premiéry Hobita, a pořešili fungování filmové novinařiny vůbec. V Los Angeles to prý frčí úplně jinak... Fotka jako důkaz, omluva za zdržování (s tímhle se prostě nešlo nepochlubit…) a už to nebudu dál natahovat.

Konečně jsem dorazil do sálu, urval místo kdesi v jeho druhé půlce a netrpělivě vyčkával… než uplyne třicet minut a objeví se Hans Zimmer. Po něm moderátor na pódium pozval i producenta Dana Lina, autora holmesovských comicsů Lionela Wingrama, herečku Kelly Reilly, Juda Law, Roberta Downeyho jr., Guye Ritchieho, Marka Stronga, Susan Downey (producentka a manželka) a konečně Joela Silvera, pána, který se nebojí dát bratrům Wachowským peníze na cokoliv. Ať už chtějí točit film o zlých strojích, vysávajících lidstvo, nebo závodnické omalovánky. Rachel McAdams se bohužel nemohla zúčastnit ze zdravotních důvodů, i tak to ale byla hodně silná sestava. Nejvíc samozřejmě zářil oholený Downey, který se ještě gentlemansky vydal usadit svoji ženu, a šlo se do toho.

Vítejte tedy u kompletního přepisu zhruba 45 minut trvající tiskovky. Předem bych se rád omluvil za mizernou fotodokumentaci. Vzhledem k velikosti místnosti totiž bylo prakticky nemožné ulovit nerozmazaný snímek (podařil se mi jeden!), na což podle mého internetového hledání doplatili i všichni ostatní. A jak probíhala samotná show? Kupodivu se nikdo nezeptal, jak to vypadá s Iron Manem 2, došlo ale na sexy Watsona, sadomasochistické praktiky a samozřejmě tunu Downeyho hlášek. Všichni působili nadmíru sympaticky, a i když museli někteří přítomní snášet desítky minut mlčení (lehce překvapivý nezájem o Zimmera a Stronga), profesionalita a upřímné nadšení z výsledku sálaly z každého koutu místnosti. Případ je otevřen…

Moderátor: Guyi, v minulosti jste točil menší filmy, než je blockbuster se Sherlockem Holmesem. Proč jste si vybral tenhle projekt?

Guy Ritchie: Tak hlavně proto, že jsem potřeboval práci. (smích) Mimoto už jsem se chtěl utrhnout od menších nezávislých filmů a tohle mi přišlo jako ideální přechod. Pořád je to britský film, ale táhne ho svalnatý hláškující Američan. Sedělo mi takhle přeběhnout k něčemu pro širší publikum.

M: Přijde vám, že jsou kvůli tomu americkému vkladu vyšší očekávání?

Ritchie: Na to se mě budete muset zeptat za pár dní, až bude Sherlock v kinech. Ale zatím necítím rozdíl, je to stejné jako u menších filmů. Třeba se to za pár dní změní. Uvidíme.

Novinář: Rád bych se zeptal Juda a Roberta, co jim přijde na jejich postavách jiné. Čím se liší od toho, jak jsme je znali předtím. A Roberta, jestli film nejde ve stopách knihy The Seven-Per-Cent Solution proto, že nechtěl hrát v ničem, kde by se propagovalo užívání kokainu.

Jude Law: Když mi nabídli roli Watsona, Robert už byl Sherlock a Guy režíroval, takže jsem věděl, že to bude jiné než předchozí filmy s Holmesem. A to mě fascinovalo, protože jsem musel přijít s novým, zajímavějším pojetím Watsona. Což byla výzva už kvůli tomu, že jsem v mládí Doyleovy příběhy nečetl a musel jsem se do nich ponořit teď, abych zjistil, kolik toho mého objevování už zdrojový materiál vlastně obsahuje. Balancoval jsem mezi vracením se k Watsonovým kořenům a přehlížením úprav, které moje postava v minulosti podstoupila. A navíc jsem se musel dívat i do budoucnosti a přidat do té role energii, která by diváky donutila k tomu, aby poprvé objevili Sherlocka Holmese.

Robert Downey Jr.: Miluju The Seven-Per-Cent Solution. I když mě teda sedm procent nikdy nestačilo. (smích) Přijde mi to krapet málo, pokud by to někoho zajímalo. Ale tenhle film má PG-13 a i kdyby neměl, jde o to, že i kdybyste se vrátili ke zdrojovému materiálu, Holmes tam nikde není popisován jako nějaký vyšinutý podivín. V té době byly drogy navíc naprosto legální. Mohli jste si zajít dolů do lékárny a tohle všechno si koupit, takže nám přišlo nezodpovědné nemít o tom ve filmu alespoň zmíňku. Většina věcí, které jsme řešili, se týkala toho, jak vzít Doyleovy příběhy a udělat z nich přístupný film, aniž bychom začínali od nuly, ale čerpali přímo z nich. Pokud jsme si něco přidali, tak to, že i když tentokrát Holmes a Watson řeší složitý případ a musí zachránit veškerý život na Zemi, (otočí se na Kelly Reilly) především se perou o tebe Kelly, ne? Je to boj o Mary Morsten.

M: A tak by to mělo být.

N: Otázka pro herce. Jaký typ herectví vyžadují scény ve zpomalených záběrech? Je jich tam hodně, tak by mě zajímalo, jestli na to jsou nějaké zvláštní techniky.

M: Roberte, jak jste udělal tu super zpomalovačku?

Downey: (dlouze se podívá na Lawa a pak s podivným přízvukem) Vážně mám na to odpovídat? (normálně) Ten záběr trvalo natočit asi sedm vteřin, takže všechno, čeho si člověk nevšimne, potom vidí na playbacku. Jde vlastně o to, hrát co nejmíň.

M: Protože to je zpomalovačka a nic tam nejde schovat, nešlo ani použít dabléra, že?

Downey: Guy mi řekl, ať nasadím výraz „chutná to jako burákové máslo“. Nejdivnější režijní pokyn, co jsem kdy dostal. Ale fungovalo to.

N: Jsem z Izraele a mám otázku pro Guye. Vím, že vás i vaši ex-manželku zajímá Kabala a byl jste v Izraeli. Co je pravdy na tom, že jste natočil film o Kabale? Je tenhle Sherlock Holmes nějak ovlivněný Kabalou? A jak se vám líbilo v Izraeli?

Ritchie: Izrael je moc pěkná země.

N: Můžete odpovědět i krátce.

Ritchie: (smích) Izrael.

N: Díky.

Ritchie: (smích) Když jste vstupovali do téhle budovy, mohli jste si všimnout, že má nad dveřmi napsáno „Kaddish, Kaddish, Kaddish“ (židovská modlitba). Inspirovali jsme se zednářskou esoterickou školou, která se zakládá na Svobodných zednářích. Ale ti sami čerpali ze Svatého písma, takže jsme vlastně brali z něj.

N: Otázka pro Roberta Downeyho Jr. Holmes byl inspirací pro mnoho seriálů, především pro Dr. House. Ten je Američan a hraje ho Brit Hugh Laurie, kdežto tady je to naopak. Chtěl bych vědět, jestli jste fanoušek toho seriálu a jestli jste se tedy bál vzít roli Holmese, protože my v Itálii si myslíme, že Robert Downey Jr. zvládne všechno.

Downey: Bál? Já už se nebojím ničeho… Jdu rovnou do práce! (smích) Když jsem zjistil, že Holmese režíruje Guy, bylo mi jasné, že to bude nová interpretace té látky. A předtím jsem trochu pracoval s Joelem Silverem. Chvíli jsem žil se Susan Downey. A Lionel Wingram vlastně přišel na to, jak to celé provedeme. Takže jsem věděl, že budu v dobrých rukách, a šli jsme rovnou na věc. Strávil jsem v Británii nějaký čas v osmdesátých letech, když jsem hrál Chaplina, a dostal tu řádnou výuku o všem britském od lorda Attenborougha, takže jsem si docela věřil. Zároveň jsem cítil to břemeno, ale ne strach z toho, co si budou myslet ostatní. Od určité chvíle šlo prostě o to, jestli těm lidem sednu a oni sednou mě.

N: A co Hugh Laurie?

Downey: Hugh Laurie je fajn. Jak se mu líbilo v Izraeli? (smích) Ne, vážně. Toho chlapa mám rád.

M: Lioneli, říkal jste, že pro vás bylo jednou z nejdůležitějších věcí zachovat jistou autenticitu a ucelenost Sherlocka Holmese. Jak jste toho docílil?

Lionel Wingram: Všechno to pochází z fandovství. Vlastně celý tenhle film. Byl jsem fanda Holmese už od dětství a každý z nás, co tu teď sedíme, jím byl taky, nebo se jím stal během natáčení. Snažili jsme se pořád odkazovat na Doyleovy příběhy. V každé scéně filmu jsme chtěli mít alespoň kus jeho dialogu a pořád jsme se vraceli a snažili se z těch úžasných příběhů, tak bohatých na detaily, vyždímat co nejvíc.

M: Takže pro vás bylo důležité je zachovat.

Wingram: Bylo to to hlavní. Sherlock Holmes přežil 122 let proto, že jsou příběhy s ním tak dobré a Doyle vytvořil tak úžasné postavy, jakými jsou Holmes a Watson.

N: Jménem všech japonských novinářů bych se Roberta a Juda chtěla zeptat na vztah Holmese a Watsona. To, co jsme viděli na plátně, nám připomínalo starý manželský pár. Jak jste vytvořili takovou chemii? Oba jste byli tak excentričtí. Jak jste spolupracovali? A pro všechny: Jak jste se poprvé seznámili s Sherlockem Holmesem?

Law: Moje druhá práce v televizi byla role v seriálu s Holmesem. Hrál jsem čeledína. (k Downeymu) Začali jsme spolupracovat hned jak jsme se setkali, ne?

Downey: Chtěli jsme, aby Jude do toho filmu šel, ale kvůli jeho inteligenci ho nešlo prostě ukecat s tím, že chceme natočit nejlepší verzi Holmese. A z těch dnešních skvělých reakcí to vypadá, že je ten film vlastně především o nás dvou. Ale jedna věc je o tom mluvit a druhá to ve skutečnosti zařídit. Guy musel přijít s tou správnou atmosférou. Nevěděli jsme, že to nakonec dopadne tak dobře, ale vážně jsme se snažili, aby to celé bylo… pořád si na to nemůžu zvyknout, protože obvykle slyším „ty a tamta nebo tamta jste měli tak skvělou chemii“, a teď to vypadá, že bychom měli s Judem začít točit romantické komedie. Ale tenhle film komedie není a romance tam je jenom okrajově. Je o tom, o čem je, ale myslím, že v sobě oba máme kus Holmese a Watsona, takže jsme věděli, jak s tou dvojkou pracovat. A naštěstí jsme byli tak dobrý tým.

M: Třetí osobou, která se jim plete do vztahu, je Mary.

Downey: Ta běhna. (na Kelly Reilly) Jak sis vůbec mohla dovolit sem přijít? (smích)

!Následující sekce obsahuje spoiler!

M: Kelly, jak jsi vůbec mohla zahrát svoji postavu, když se ti dva chovali, jak se chovali?

Kelly Reilly: Bylo to peklo. (smích) Ale ne, myslím, že akorát mohl Watson Mary říct, co je Sherlock zač, než ji přivedl na tu večeři. (k Lawavi) Trochu ji před ním varovat. Říct: „Víš, můžou s ním být maličko potíže.“

M: Ale ulevilo se ti, když jsi na něj chrstla tu sklenici vína, ne?

Reilly: To byl můj úplně první natáčecí den. Byla jsem vyděšená k smrti.

Downey: Radši bys to udělala až ke konci natáčení?

Reilly: Určitě. (smích)

M: Kolikrát se ten záběr opakoval?

Reilly: To už si nepamatuju.

M: Snad to nevyšlo hned napoprvé.

Reilly: Ne, to jsem se ani netrefila. Asi třikrát nebo čtyřikrát. Na Mary se mi ale líbí, že je ve vztahu s fajn chlapem, a tak ho nemusí pořád držet doma. Miluje Watsona stejně jako Holmes a chce, aby se s ním dál pouštěl do všemožných dobrodružství. (k Downeymu) To on ale bohužel nepochopil.

!Konec spoileru!

N: Odpověděli byste prosím na moji druhou otázku, jak se všichni seznámili s Holmesem?

M: Tak to vezmeme kolem stolu. Hansi?

Hans Zimmer: Bože můj. Když mi bylo šest, samozřejmě v německém překladu. Zamiloval jsem si ho a nese se to se mnou celý můj život.

Dan Lin: Když jsem na základní škole viděl Mladého Sherlocka Holmese.

Wingram: Já tak v osmi devíti letech. Táta mi četl jeho příběhy, než jsem šel spát.

Reilly: Někdy v dětství, už si to přesně nepamatuju.

Law: Televizní seriál s Jeremym Brettem.

Downey: Jsem na tom stejně jako Kelly. (smích) Teda v tomhle případě.

Ritchie: Bylo mi asi šest. Vlastně to byly první příběhy, se kterými jsem se seznámil. Velice důvěrně, hlavně ve škole.

Mark Strong: Kdo vystudoval v Anglii, tomu infikoval jeho literární DNA. A pak jsem, jako Jude, viděl seriál s Jeremym Brettem.

Susan Downey: Viděla jsem Psa Baskervillského a pak četla pár kratších příběhů, ale když to bylo v oběhu, prostě jsem se jako správná studentka na celý víkend zavřela doma a přečetla všechno, co existovalo.

Joel Silver: Basil Rathbone, Nigel Bruce… pamatuju si filmy s nimi. Opravdu ve mně rezonovaly a bylo skvělé teď vzít všechno, co jsme v nich viděli, a uplatnit to v našem filmu.

N: Chtěli jste, aby byl nový Holmes neotřelý, ale zároveň se vracíte ke knihám. Tahle verze má v sobě hodně toho, co Doyle vymyslel. Řekli byste, že to je nejpřesnější adaptace dosud, nebo vám přijde hodně upravená?

M: To je pro Guye?

N: Pro Guye, Joela, Juda a Roberta.

M: Guyi, chcete začít?

Downey: Odpovíme všichni zároveň, bude sranda.

Ritchie: (smích) To je samozřejmě subjektivní. Já jsem se jako režisér v jistém směru snažil, aby to bylo co nejpřesnější. Už od dětství mám v hlavě určitý obraz Holmese a jeho partnera, takže jsem se cítil dost informovaný. Přesto jsem většinu svojí kreativní munice čerpal přímo od Doyla. Jak říkám, je to subjektivní. Každá předešlá… (k Downeymu) Neboj zlato, taky se dostaneš ke slovu. (smích) Každá předešlá produkce se musela vyrovnávat s tím, jak vypadal Sherlock předtím. (k Downeymu) Můžeš, lásko. A nemrač se.

!Následující odpověď obsahuje spoiler!

Downey: (k Ritchiemu) To si vyřídíme pozdějc. (smích) V Holmesovi je jistý esoterický element, občas prostě cítíte tu historii a jeho odkaz. Je to podobné jako u Shakespeara, což vím díky hraní Hamleta. Někdy jako byste dostávali požehnání z jiného místa a času. Často jsme se do toho ponořili tak hluboko, že jsme věděli, že to Doyle přesně takhle zamýšlel. Jeho slova nejdou překovat, takže jsme měli každý den na rozpisu scén nějakou jeho slavnou větu. Ale někdy jsme to museli kapku překopat. Není žádným tajemstvím, že Sherlock Holmes nevynalezl tlumič. Jestli ano, tak mu stejně byl k ničemu, protože moc dobře nefungoval. Ale scéna, ve které střílí do zdi písmena VR, je z jedné z knih a má myslím něco společného s Jubilee, Victorií nebo Virginií. Nebo tak něčím. I tímhle jsme se snažili Doyleovi přiblížit, takhle Holmese vymyslel. Chtěli jsme zkrátka ctít předlohu, ale udělat to zábavnou cestou.

!Konec spoileru!

M: Řekl byste, Joeli, že to je nejautentičtější film s Holmesem?

Silver: Určitě. Když se podíváte předešlé adaptace, jsou takové zatuchlé. Kdysi se v Hollywoodu filmy dělily na tzv. „kobercové“ a tzv. „zaprášené“. Cary Grant je nepřekonaným králem „kobercových filmů“, protože vždycky točil v ložnicích a dalších pokojích, prostě v interiérech. A myslím, že ty filmy před námi byly „kobercové“. Odehrávaly se vevnitř, byly intelektuální. Jenže Sherlock je rozhodně postava do „zaprášeného“ filmu. Downey zvládne cokoliv a tady je za chlápka, co se nebojí akce. Snažili jsme se proto natočit film s feelingem dnešní doby, aby byl neotřelý a originální, ale pořád respektoval Doyleovo dílo. Snad se nám to podařilo.

N: Roberte, mohl byste nám říct o vašem vztahu k bojovým uměním, kterým se prý věnujete už šest let, a o přípravě na boxovací scénu?

Downey: Tu dal původně dohromady choreograf, ale mně se nelíbila. Tak jsme ji s Guyem přepracovali. Do filmu se dostala zhruba verze 6.0. Ale přestože je Guy spíš na Juijitsu, nakonec jsme spolu začali vycházet. Byla to zábava. A mimochodem, ve chvíli, kdy ta scéna byla hotová, jsem konečně začal mít pocit, že víme, co děláme. Ne proto, že jsem se vší pompou ukázal bicáky a konečně tak ukojil svoje ego, ale protože ta Holmesova vize byla Guyův nápad. A mohl se nám krutě vymstít, takže by musel zbytek filmu odčinit hloupou ideu Guye Ritchieho, jejíž natočení si tak srdnatě protlačil. Dopadlo to ale perfektně a teď mám vždycky pocit, že ta scéna krásně nakopne celý film. Ve finále tak šlo o to, že jsem mu potřeboval začít věřit a museli jsme, jak se tak říká, navzájem schválit jeden druhého. (k Ritchiemu) Schválil jsi mě?

Ritchie: Ano, pane Downey.

M: A co bojová umění?

Downey: Jo, do soubojů jsem blázen. Miluju to.

N: Otázka pro Roberta: Mohl byste nám říct, proč tak rád natáčíte v Británii? A pro Juda: Na jakých lokacích se vám líbilo nejvíc?

Downey: Podívejte. Byl jsem tu před dvaceti lety a jídlo stálo za houby. A to se mi moc nelíbilo. Točil jsem tu film Air America, který jsem záhy přejmenoval na Air Generica. Bylo to ve studiích Pinewood nebo tam někde a pak jsem se sem musel vrátit kvůli Chaplinovi. Zjistil jsem, že tu pracovní morálka funguje prostě jinak. Je to o lidech a o kultuře. Očividně jako Američan, a můžu asi mluvit za sebe, Susan a Joela... my máme prostě k natáčení poněkud neotesaný přístup. Něco jako: „Dobře, jsme tu, tak jdeme na to. Na jídlo kašlem, něco do sebe hodíme potom.“ Brzo jsme ale pochopili, že se dá pracovat i o něco civilizovanějším způsobem. Dát si trochu sýra, pokecat… prostě to řešit jako dospělí lidé.

Law: Je čas na čaj.

Downey: Jo, čas na čaj. To je vlastně teď, takže nashle… (smích). A to není nic neobvyklého, takhle to tu prostě chodí. Takže jsem se hodně poučil o tom, že se věci dají dělat i jinak. A od té doby se podle toho snažím řídit.

M: Jude?

Law: Už si nepamatuju svojí část otázky.

M: Lokace v Británii.

Law: Jo, jasně. V produkci udělali obrovský kus práci při zkrášlování už takhle nádherných památek.

Downey: Sarah Greenwood.

Law: Nádhera. Když jsme přišli na nový plac, vždycky tam už byly vidět ty dva dny práce, které strávili dolaďováním všeho okolo. Ten cit pro detail byl neskutečný. Pokaždé je větší zábava točit venku, mimo studio. Ten příběh je v jádru drama v interiérech, kde ti dva řeší případy tím, že o nich přemýšlejí, ale nebojí se ani vyjít ven, trochu se ušpinit a otlouct si klouby. Bavilo mě točit v Británii, vždycky se sem rád vracím pracovat.

M: Susan, pánové tu mluvili o tom, jakou atmosféru vytvořil Guy Ritchie na place. Můžete nám říct něco o tom, jak zajišťuje, aby byli všichni v tom správném natáčecím módu?

Susan Downey: Tak tohle opravdu zajímavé, protože na klidnějším place jsem v životě nepracovala. A myslím, že Robert taky ne. Rychle jsem si ale uvědomila, že to tak je naschvál. Pro Guye je hodně důležité, že jako dirigent orchestru řídí všechno, co se děje. Zároveň ale chce, aby se každý do práce těšil, vydal ze sebe to nejlepší a nebál se přijít s nějakým nápadem. Výsledkem toho je ideální prostředí pro spolupráci. Vždycky jsme měli chuť zapřemýšlet nad tím, co je před námi. Taky jsme společně strávili hodně času. Na filmových placech je běžné, že se s úderem oběda všichni rozutečou. Producenti mají schůzky, někdo jde koukat na natočený materiál, herci si jdou odpočinout do přívěsů a podobně. My jsme ale všichni obědvali pohromadě a strávili půlku času tím, že jsme bavili jeden druhého, a půlku probíráním toho, co budeme točit odpoledne. A fungovalo to. Guy se taky hodně zlepšil ve hře na kytaru. Když jsme si potom pustili nějaké jeho nahrávky ze začátku natáčení a hned za tím něco z konce, bylo jasně vidět, jak moc se zlepšil. A najednou člověk viděl i další lidi s kytarou. Byli jsme prostě jedna velká spolupracující rodina a bylo to moc fajn.

N: Otázka pro Guye: Kdybychom měli věřit všemu, co čteme, což nehrozí, tak to nebylo finanční rozhodnutí, ale umělecké, aby měl film tak velké měřítko? A ukradne vás brzy Hollywood, nebo budete pořád točit i malé filmy?

Ritchie: Na to neumím odpovědět. Prostě točím filmy, které točit chci. Zajímavé ale je, že tohle rozhodně nebyl klasický střet studia s filmařem. Já jsem totiž stál na straně studia a chtěl natočit film pro co nejširší publikum, pro všechny tzv. čtyři kvadranty. A oni chtěli co nejosobitější snímek Guye Ritchieho. Takže jsem se já hádal za ně a oni za mě. Bylo to jako kdyby dva lidé přišli do baru a každý se snažil toho druhého přesvědčit, že platí on. Takže se všechny hádky mezi mnou a studiem nesly v přátelském duchu. Myslím, že studia v poslední době změnila svůj přístup k filmařům. Já jsem u Warner Bros. a Jeffa Robinova našel to, co jsem hledal, protože podporovali moji vizi. Ta zkušenost byla neskutečně pozitivní od začátku do konce, ani jednou jsme nikde nenarazili. Nebylo to „my“ a „oni“, což jsem čekal a zdálo se to nevyhnutelné. Taková situace nepřišla.

N: A taky bych se rád zeptal: Proč Sherlock Holmes? Ze všech ikonických postav, proč oživit zrovna tuhle?

Ritchie: Zčásti proto, že jsem ho měl rád už jako dítě, takže jsem měl jasnou vizi toho, jak by měl vypadat. Navíc jsem ale neviděl ani jednu jeho filmovou nebo televizní verzi, na rozdíl od většiny lidí, mohl jsem do toho tedy jít bez nějakého seznamu věcí, kterým bych se měl vyhnout. Původně to ale celé byl nápad Warnerů, kteří s tím za mnou přišli, a jakmile to zmínili, začalo mě to hodně zajímat.

N: Co bylo nejtěžší na oživení viktoriánského Londýna? A Guyi, všimla jsem si, že je ve filmu odkaz na vaši hospodu. Zavřel jste ji někdy během natáčení a pozval tam štáb?

Ritchie: No…

Strong: To je mimochodem nelegální.

Ritchie: (smích) Tak o tom nic nevím. Ta otázka je spíš pro Sarah Greenwood, ale já jsem si rozhodně na nic nestěžoval. Což obvykle dělám. Jsem zvyklý běhat po place s kladívkem a hřebíky a dávat všechno dohromady. Proto byla taková úleva přijít do práce a už mít celé město postavené. A že vypadalo hodně reálně... i když jsme jinak většinu času točili na pravých lokacích. Vždycky mě to inspirovalo k co nejlepší práci, když jsem viděl, jak se na tom v produkci nadřeli. Takže byste se na to musela zeptat jich. Já jsem byl rád za všechno, co mi nabídli.

M: To, Dane, určitě souvisí s tím, co říkal Lionel. S tou autenticitou. Pro vás jako producenta to určitě muselo být hodně důležité.

Lin: Když mi Lionel poprvé přinesl svoje comicsy, zaujaly mě dvě věci, které jsem hned ukázal Jeffu Robinovovi. A on si jich všiml také. Tou první byl současný, moderní styl celého comicsu. Ten mi přišel hodně neotřelý. Druhou potom Lionelovo odhodlání neudělat z filmu příběh o tom, jak se Holmes a Watson dali dohromady. Netočili jsme Batman začíná ani Spider-Mana. S Sherlockem a Watsonem se seznámíme v půlce jejich kariéry, a výsledkem toho je úplně jiná dynamika mezi nimi.

N: Některé aspekty Holmesovy postavy jsou klasické mezinárodní představy o Angličanech. Co si, Guyi, myslíte, že z něj dělá typického Angličana?

Ritchie: To nevím. Částečně je to určitě období, ve kterém žije. Je tak trochu karikaturou té doby, Doyle z něj ale udělal velice životnou postavu. Má svoje viditelné chyby, což není u současných hrdinů tak obvyklé. Je to v jistém směru depresivní arogantní sobec, a to z něj dělá zajímavou postavu. Ale proč je typický Angličan, to netuším. Roberte, možná bys na to rád odpověděl ty.

Downey: Zeptáme se Angličana. Marku?

Strong: Bože… Nevím, možná proto, že byl Doyle anglický spisovatel a chtěl zachytit, co bylo nejlepší na tehdejším Impériu. V té době bylo výhodně být Angličanem, protože jsme tak trochu vtrhli do třetího světa. A možná to bylo právě kvůli tomu, že měl svoje chyby i v době, kdy jsme údajně vládli světu. Nebo jde jen o Doyleovu verzi Angličana. Nic lepšího nevymyslím, je mi líto.

N: Mám dvě otázky pro Guye: Proč jste nebyl spokojený s finální verzí filmu a přetáčel? A kdy jste došel k tomu, že by měl být Watson stejně atraktivní jako Sherlock Holmes?

Law: (nakloní se dopředu) Díky.

Ritchie: K té otázce ohledně přetáček. U každého filmu, co jsem točil, jsem si nechal rezervní týden na přetáčky, protože člověk nikdy neví, co zjistí při stříhání. A stejně tomu bylo tady, nechal jsem si týden. A když se na to podívám… Jestli jsem spokojený s filmem? Ano, přesně takhle jsme to chtěli natočit. Když se podíváte na DVD, nejsou tam žádné vystřižené scény, což asi zklame všechny, co se na ně těší. Nic nám nepřebývalo, skončili jsme skoro přesně s tím, s čím jsme začali.

M: A doktor Watson?

Ritchie: Přemýšleli jsme, jestli budeme mít Hotsona nebo Potsona. Chtěli jsme, aby náš Watson vypadal dobře, a bulvární plátky naštěstí rozhodly, že to bude Hotson. Bylo to z toho důvodu, že jsem jejich vztah vždycky viděl jako rovnocenný, jako Butche a Sundance, než aby se za Holmesem potácel nafouklý Potson. Přišlo mi to fér k předloze a taky jsem se na tom shodnul s Lionelem. My dva jsme se ostatně vždycky shodli na tom, jak si partnerství naší detektivní dvojky představujeme.

N: Mám jednu otázku pro Juda a jednu pro Roberta: Jude, vaše postava má problémy se nastěhovat ke svojí milé, Mary Morsten. Neděje se vám něco podobného i v reálu? Jste teď zase zamilovaný? A Roberte, už vás někdy někdo přivázal k posteli?

Law: Jediná osoba, do které jsem teď zamilovaný, sedí po mojí levici (Downey).

N: Joel Silver?

Downey: (smích) No, ten je trochu víc nalevo. A co byla ta druhá…

N: Zkušenosti s pouty.

Downey: Jasně… Kde sedíš? Chci se ti kurva podívat do očí!

Law: Postav se. (mladík se postaví)

Downey: To je ono. Chceš vědět, jestli jsem se někdy zúčastnil sadomasochistických aktivit? Sexuálně?

N: Ano.

Downey: Promiň, to bys na to odpověděl ty?

M: (smích) Myslím, že se snaží flirtovat.

N: Sherlock totiž s tou svojí vestičkou nevypadá tak drsně jako Iron Man. (Downey začíná vrnět)

M: (nenápadně) Nějaké další ot…

Downey: Odpovím ti na to, když se se mnou potom sejdeš na záchodcích a budeš mít na sobě malou masku. Vezmi si gumovou masku a řeknu ti to.

N: Ehm, já teď trochu odskočím od té vaší bromance. Roberte, říkal jste, že anglické jídlo stálo před 20 lety za houby. Zajímalo by mě, jestli vás někdo z kolegů vzal do nějaké londýnské restaurace, jestli se vám někde nelíbilo. A Guy říkal, že kvůli vám svoji hospodu nezavřel. Byl jste někdy v The Punch Bowl normálně?

Downey: Jo, byl. Ale nejdřív… před 20 lety jsem stál za houby já. Neměl bych vůbec říkal, co bylo kdy a kde k jídlu, protože si to období moc nepamatuju. (smích) V Londýně je tuna dobrých restaurací. Myslím, že by bylo nejlepší teď tiskovku ukončit a začít si dávat tipy. (tajemně) Automat teď docela jede…

N: Chutná vám nějaké anglické jídlo?

M: Co třeba naše klasická snídaně s vajíčkem a klobásami?

Downey: Já sním všechno.

M: Joeli, v minulosti jste natočil spoustu velkých blockbusterů. Co vás přitáhlo s Sherlocku Holmesovi?

Silver: No, podle mě je to skvělý film. Má to potenciál na víc dílů, což se mi líbí. Myslím, že Warneři… mluvili jsme tu o Jeffu Robinovovi, šéfovi studia, který je tu dnes s námi. Je to celosvětová tiskovka, tak by ses Jeffe mohl postavit a... (následuje potlesk) ...a vedle něj sedí Susan Kroll, která šéfuje marketingovému oddělení… Tohle jsem prostě musel udělat. Myslím, že ty postavy mají budoucnost a příběh taky. Někam to směřuje. Dovedu si představit pokračování, snad jsme ho jasně naznačili. Pevně doufám, že si diváci našeho Sherlocka zamilují a budeme moct v naší cestě pokračovat.

M: Dobře, máme ještě čas na pár otázek. (Downey tře nosem o mikrofon)

N: Zajímalo by mě, jak Roberta a Susan bavila jejich další spolupráce.

Downey: (sexy hlasem) Bylo to nesnesitelný… (normálně) Je fantastická, celou dobu se ke mně chovala skoro jako moje matka. Někdy jsme to s klukama s tím flákáním se trochu přeháněli a ona a Lionel jenom nevěřícně kroutili hlavou: „Hele, neměli bychom taky něco natočit?“ Nebo se dělalo na nebezpečnější scéně a něco se nedařilo, a Guy si v klidu seděl opodál a hrál na kytaru a ona: „To není sranda, musíš něco udělat.“ Pořád se něco přepisovalo… Na začátku natáčení měla žaludeční potíže, asi něco se zkaženým mlíkem nebo tak…

M: A jaké to bylo pro vás Susan, s ním pracovat?

S: No, všichni tady vidíte, s čím se musím potýkat. (smích, Downey se schovává) Ne, vážně se u toho bavíme. Natočit film stojí tolik času a úsilí a moc rádi to děláme společně. A myslím, že se nám všechny podařilo do toho procesu vtáhnout, jak už jsem vysvětlovala předtím. I když jsem se někdy o Guye, Lionela nebo Judea bála, protože s námi museli strávit tolik času a asi viděli víc, než vidět měli (Downey se směje). On je tak trochu cvok, ale aspoň s ním není nuda.

Downey: Nechci tady měnit téma, ale asi se brzo naštvu, protože nikdo nepokládá otázky mému obávanému protivníkovi, lordu Blackwoodovi. Bojíte se ho snad?

M: Marku, říkal jste, že jsme v dětství přečetl všechny knihy o Sherlockovi. Šance hrát v tomhle filmu Holmesova protivníka si určitě vážíte.

Strong: Ano, bylo to… Už jsem s Guyem předtím párkrát dělal a rád jsem si to zopakoval. Byl před námi těžký úkol stvořit záporáka, který by byl pro nejslavnějšího detektiva na světě výzvou. Docela jsem se divil, že i když se toho tolik vzalo přímo z původních příběhů, Blackwood v nich není, což nám dalo volné ruce. Mohli jsme tak vymyslet někoho osobitějšího, kdo by ztělesnil tehdejší dobu a byl tak trochu showmanem, jací se ve viktoriánské Anglii pohybovali. Hrozně mě bavilo ho hrát. Přemýšlel jsem ale ještě nad tou otázkou ohledně typicky anglického Holmese. Nemyslím si, že ho Doyle napsal jako typického Angličana. Spíš to bylo naopak a Holmes se tím předobrazem stal až časem. A s tím tenhle film pracuje, nabízí o něco modernější a zajímavější verzi Holmese jako typického Angličana oproti tomu sucharovi, na kterého jsme zvyklí.

!Následující sekce obsahuje velké spoilery!

N: Dvě otázky pro pana Ritchieho. Zaprvé: Nový Sherlock je očividně plánovaný jako filmová série, takže by mě zajímala úloha Moriartyho ve filmu. Nikdy ho pořádně nevidíme a slyšíme jen jeho hlas, mohl byste nám tedy říct něco víc o herci, který ho hrál, a jestli bude Moriarty v centru dění dalšího filmu s Sherlockem? A druhá otázka: Sherlock je ikonická postava. Zfilmovali ho i Rusové. Přišlo vám hodně riskantní nemít ve filmu jeho klasickou kostkovanou čapku a frázi „Jak prosté, můj drahý Watsone“? Nebál jste se jít tak daleko od zažitého pojetí Holmese?

Ritchie: OK, takže…

M: Začněte Moriartym. Co nám o něm můžete říct?

Ritchie: (vykrucuje se) Doufal jsem, že se na tu otázku zapomene. Hodím ji radši jinam. Lioneli? Nebo někdo?

Strong: Jako Sherlockův nejznámější protivník je Moriarty někdo, koho byste čekali jako jeho hlavního soupeře v tomhle filmu. Ale jak už jsem říkal, protože byl Blackwood nová postava, byl mnohem zajímavější. Nemohli jsme Moriartyho vytáhnout už na začátku jako osobu, která za stojí za těmi okultními vraždami, to by bylo moc jednoduché. Takhle je to mnohem napínavější a navíc to pro někoho otvírá šanci si ho v budoucnu zahrát. Přišlo mi lepší ho do filmu takhle ukrýt.

M: Lioneli?

Wingram: To jsem přesně chtěl říct. (smích) Ne, líp na to odpovědět nejde, díky Marku. Bylo to super.

M: Ale uvidíme tedy v budoucnosti víc Moriartyho? Kdo to je?

Silver: Na tu otázku zatím neexistuje odpověď, zatím můžete zatím jenom tipovat. Nikdo…

Downey: No, kdyby mi to v castingu povolili…

!Konec spoilerů!

M: A druhá otázka Guyi, ohledně vynechání těch věcí?

Ritchie: Jo, tu si pamatuju. „Jak prosté, můj drahý Watsone“ ani kostkovaná čapka v Doyleových příbězích nejsou, přestože k Holmesovi dnes už tak nějak patří. My jsme se každopádně docela brzo rozhodli, že se pokusíme o co nejautentičtějšího Holmese. Že na to půjdeme odznova a nenecháme se svazovat předchozími interpretacemi.

Susan Downey: Samozřejmě jsme tyhle věci v raných fázích převádění zvažovali, třeba že bychom s čapkou na začátku filmu něco udělali, aby bylo jasné, že na to jdeme jinak. Ale jakmile jsme natočili první scénu, pochopili jsme, že to bude Guy vyprávět tak a tak, herci budou vypadat takhle a příběh to nepotřebuje. Radši jsme náš film nechali, aby mluvil sám za sebe.

M: Poslední otázka?

N: Marku, proč si myslíte, že jste dostal nabídku zahrát si tam temnou postavu, jakou je lord Blackwood?

Strong: Bůh ví. To netuším. Myslím si o sobě, že jsem docela okouzlující sympaťák, tak asi proto vždycky někoho napadne, že bych měl hrát padoucha. Jak víte, už se mi to stalo párkrát a asi mi to nějak moc jde, takže mi tyhle role musejí nabízet v podezření, že to zvládám levou zadní. Osobně mě je ale baví hrát proto, že jsou mnohem větší psychologickou výzvou. Musíte nějak vysvětlit, proč jsou ty postavy tak zlé. Proto mě práce na Sherlockovi bavila, užili jsme si při tom hodně legrace.

M: Děkujeme vám, dámy a pánové.

A to je vše, přátelé. Tedy... pokud by vás nezajímalo pár nicneříkajících fotek z premiéry samotného filmu, která se odehrávala ten samý den večer na Leicester Square. Celebrit v pěkných šatičkách jsou totiž plné bulvární plátky, takže jsem to zkusil trochu jinak (ehm...). Následující série fotek zachycuje stavbu pódia a hardcore filmové fandy, kteří na svoje oblíbence čekali už před desátou ráno (premiéra začínala kolem sedmé), a pak se můžete mrknout, jak si takovou londýnskou premiéru "užije" náhodný kolemjdoucí. Sáčko a pokec s nějakou hvězdou třeba přijdou příště. Uvidíme, kam MovieZone pustí letos...