Možná si vážně myslíte, že je to bláhový nápad, ale kdo jiný, než redakce, která vám sype do hlav V.I.M. a snaží se vás přesvědčit o nepotřebnosti remaků, Tima Storyho a dalších přebytečných exponátů filmové říše, by vám měl podat pomocnou ruku při ohlížení za uplynulou desetiletkou? Třicítka filmů vznikla po velkých bojích v redakci a reflektuje všehochuť oblíbených, důležitých, milníkových a vůbec filmů, které se nějak zapsaly do srdcí i historie. Prostě filmů z období po prvním Matrixu, které byste neměli minout. Na následujících řádcích se spolu s Civalem pokusím vysvětlit každou naší volbu.

Možná vám připadá, že jsem na tom hůř, protože jsem vyfasoval tu spodní patnáctku (druhý díl čekejte zítra), ale je to právě naopak. Pokud totiž v mém článku bude chybět nějaký váš favorit, s klidem řeknu, že ho tam "asi" má Cival. Ale jestli se ho nedočkáte ani v druhé kapitole, můžete rovnou začít nadávat. Jemu. Já už budu tou dobu někde zápasit s kaprem, skleněnými ozdobami, cukrovím a balícím papírem. Jinými slovy budu pohlcen vánoční atmosférou. Vy byste měli být taky, při čtení následujících řádků stonásobně. Každý žebříček je tak trochu hra se čtenáři, přeměřování různých aspektů a vyjadřování názorů. Nikdo vám v diskuzi nebrání uplatnit ten váš, jen si předem uvědomte, že tohle není bible a že číslování je sice vzestupné, ale měření důležitosti jednotlivých účastníků je prakticky nemožné. Jinými slovy... není to závod, je to rallye. Absolvujeme jí každý rok, pokaždé si říkáme, že je to slabší než minule, ale to je prostě nostalgická iluze. Schválně se začtěte a uvidíte, že v porovnání s rozjuchanými 80s (teen) a sofistikovanějšími 90s (dospíváme v muže) na tom nejsme zase tak špatně (tj. žádná krize středního věku). Ale dost květnaté mluvy, jak říkají Američani, střihneme rovnou do honičky:

30. Sin City (2005)

Adaptace jednoho z nejkultovnějších comicsů všech dob v recenzích inkasovala rány i pochvaly. Vítězství formy nad obsahem? Otravný voice-over? Vyvažte to technologickou revolucí, hvězdný ansámblem a geniální úvodní epizodou, ve které se - tehdy ještě k nepoznání zamaskovaný - Mickey Rourke přihrnul ke comebackovému mikrofonu. Jen málokdo tehdy věděl, co Rodriguez svojí bluescreenovou revolucí způsobí. Z prvních nesmělých pokusů (Svět zítřka, Casshern, Immortel) byl rozhodně nejvíc vidět. Když pak jeho technologii i způsob adaptace (přepis jedna ku jedné) zotročil Zack Snyder ve Třístovce, přidal se ke slibnému nástroji i odpovídající finanční ohlas. Ve dnech, kdy provoláváme slávu Cameronovi se určitě vyplatí Rodriguezovo udělátko připomenout. I díky němu se digifilmy posunuly do centra dění nejen na plátnech, ale především v kancelářích, kde se rozdělují megarozpočty. Strážci navíc dokázali, že to může vypadat čím dál tím líp. Za nastartování trendu, selektivní kolorizaci (kterou mnozí kopírují i dnes - nejen ve filmech) a další barvité hrátky v černobílém filmu si tenhle hříšný film místo v naší galerii rozhodně zaslouží.

29. Minority Report (2002)

Spielberg na viagře. Takhle pojmenoval jeden můj kamarád snažení režisérské legendy ve sci-fi, která šlape tempem, o kterém se většině konkurentů mohlo jenom zdát. Spielberg se po několika letech přešlapování (Amistad) rozhoupal a během krátké doby natočil jak moderní a velmi chytrou sci-fi adaptaci P.K. Dicka, tak okouzlující retro Chyť mě, když to dokážeš. První film dokázal, že Tom Cruise nestárne, product placement se dá prodat na úrovni a poctivé sci-fi nevymřelo (Já, robot přispěchal jen o pár měsíců později a dokázal, že to nebyla náhoda), druhý zas pošoupnul kariéru Leonarda DiCapria směrem k dospělejším rolím. Byla to skoro remíza, ale Minority Report vyhrává za svojí obojživelnost. Umí být chytrým popcornem i fascinujícím nahlédnutím do světa vzdáleného několik století. A přitom je to dvouhodinovka rozepsaná z krátké povídky. Dvouhodinovka u které žilami proudí adrenalin, aby ho jen o pár okamžiků později vystřídala krev tuhnoucí v žilách. Tyhle sinusoidy nám v devadesátkách zajistila spousta sci-fi pecek, v uplynulé dekádě jich ale bylo žalostně málo. Letos slavíme sci-fi renesanci, ale Spielberg podržel žánr už v roce 2002. Díky za to.

28. Gladiátor (2000)

Při pohledu na trailer k Robinu Hoodovi se vám může zdát, že po deseti letech se nic nezměnilo - Russell Crowe s mečem v ruce a Ridley připravený natočit ohromnou řezanici, která se jen naoko tváří jako filozofický epos. V roce 2000 byl ovšem australský vousáč neznámým jelimanem a Gladiátor se musel hodně snažit, aby - když tehdy zcela netradičně otvíral sezónu už začátkem května - vytřískal z lidí stovky milionů. Chcete se bavit? Chcete se bavit?!? řve Maximus na publikum vyžadující chléb a hry. A taky že ho dostalo. My ostatně taky, protože Scott dokázal, že sandálový žánr není mrtvý a navíc s ním může být zatracená zábava. Vzhledem k obřím nákladům téhle luxusní oblasti hollywoodské tvorby sice nikdo neprorokoval resuscitovanému Římu dlouhé zdraví (to co komerčně nepotopila předražená Troja, to zvládnul Alexandr a Království nebeské), ale když ožil, byl to pohled pro bohy. Ve filmu střiženém pro MTV generaci dokázal Scott jakoby zázrakem v druhém plánu vytěžit trochu toho pozlátka, které hladilo zorničky našich otců a dědů. Kdo se smál u Ben Hura a Spartaka, ten si šel po premiéře Gladiátora koupit plastový meč. Archaické, archetypální, arcisuper.

27. X-Men (2000)

Až o dva roky později Spider-Man dokázal, že comicsy jsou životaschopný žánr a mohly by zaplnit díru po tupých svalovcích v akčních filmech 80. a 90. let. Sbohem Arnie, sbohem Sly... vítejte okostýmovaní superhrdinové! Pavoučí muž nastartoval hollywoodskou nákupní horečku, ale také poukázal na to, že zápletky comicsů jsou stejně elementární jako průměrný akční film. Otázkou zůstává, kde bychom byli, kdyby v roce 2000, krátce poté co comicsovou vlnu napůl zažehnul béčkový Blade, nepřispěchal Bryan Singer a neukázal, že to jde i jinak - bez pestrých barviček, jednorozměrných charakterů a humoru. Prostě alternativně. Filmoví X-Meni byli týmovkou, ve které hrdinové řešili nejen osobní problémy a dilemata, ale i strach společnosti z neznámého a xenofobii, která se mění v nenávist utlačovaných. Singer film obsadil tak pečlivě, že mu stačilo na charakterová pnutí jen pár scén (když Patrick Stewart nebo Ian McKellen pohnou obočím, vydá to za tisíc slov), takže zbytek stopáže mohl vytapetovat akčním ohňostrojem a dodat hladovým geekům to nejlepší z obou světů. Hugh Jackman dokázal, že v Austrálii je drsňáků nevyčerpatelná zásoba, a že kromě ježdění na motorce a spaní v obnošených kožených bundách umí i hláškovat. Vydrželo mu to dodnes, i díky tomu, že Singer o pár let později natočil X-Men 2 a definitivně tak v žánru ukotvil přemýšlivější comicsy, držíc tak zastávu proti Spider-Manům nebo Fantastickým čtyřkám (uznávám, že tohle srovnání bolí) minimálně do příchodu Christophera Nolana a dalších machrů.

26. Kruh (2002)

O důležitosti Kruhu se nemusíme příliš rozepisovat - inspiroval celou vlnu japonských, korejských a vůbec asijských hororových remaků. Hollywood dodnes kupuje licence po tuctech, i když je už cpe jenom na direct-to-video trh. Lehké okouzlení japan shockem sice vymizelo, ale důležité jsou dvě věci. 1) Kruh dodnes nikdo netrumfnul, 2) I po letech je to film, u kterého se poděláte strachy. A nemusíte si hrát na velké kluky a říkat nám, že to s vámi ani nehne. Sami víte, jak to je ( i ty, Civale!). Pro Verbinskiho to možná bylo jen zahřívací kolo před Piráty z Karibiku, ale Naomi Watts tu hrála o kariéru tak přesvědčivě, že dnes každý kontroluje televizní obrazovku, jestli z ní neleze vlasatá holčička. Kruh se během několika let stal spolehlivým, citovaným i zesměšňovaným kultem. Faktem je, že ho nikdo nedokázal zastínit a že pokud chcete někoho opravdu spolehlivě rozklepat, pravděpodobně spíš sáhnete po něm, než po Texaském masakru nebo dalších jackass hororech. Děsivý PG-13 lepší krvavého eRka? No to si pište.

25. Bowling for Columbine (2002)

Dodnes si pamatuju, jak jsme s Civalem hádali, kolik dá Fahrenheit 9/11 o prvním víkendu v širším nasazení. A pohořeli jsme oba (Cival se mnou od té doby nemluvil a tipoval už jen sám za sebe). Pokud vypálil Mel Gibson všem rybník, když Umučení Krista vydělalo stovky milionů, udělal totéž Michael Moore v kategorii dokumentů. S tím rozdílem, že žádná konkurence se tehdy ještě nekonala. Až právě Bowling etabloval žánr dokumentu nejen jako oscarového uchazeče, ale také jako důležitou (=výdělečnou) součást nabídky multiplexů. V USA se, pravda, tenhle trend ujal trochu líp a Mooreovi trochu došla pára i nápady (O kapitalismu s láskou prý žádný zázrak není), ale Columbine byl vynalézavý, ostrý a šel po divákovi jako slepice po flusu. Taktika slavila úspěch a otevřela dvířka spoustě následovníků, včetně netradičních doku-mixů. Je dost možné, že bez Columbine by Sacha Baron Cohen zůstal v televizi a Murderball nebo Muže na laně byste chytali tak akorát na ČT2.

24. Úžasňákovi (2004)

Nemo je Nemo, ale byli to až Úžasňákovi, se kterými Pixar zahájil křížovou výpravu na hrané filmy s podstatně sofistikovanějšími podtexty. Pohádková klišé jsou minulostí, proč si nerýpnout do comicsů tak trochu ve stylu Strážců a nenahnat rodinu do kina na chytrou zábavu, maskovanou přítulnou stylizací, špičkovým retrosoundtrackem a rodinnými hodnotami, které lze lusknutím prstu shodit pokulturním odkazem, z něhož se čtyři z pěti geeků roztečou blahem. Zdánlivě nesourodé kombinace, které příjemně dráždí nejen Akademiky, ale i diváky napříč glóbem, se od té doby staly trademarkem a Pixar se ještě víc distancoval jak od tátovské náruče Disneyho, tak od růžky vystrkujících Dreamworks. Úžasňákovi jsou také jedním z prvních velkých animáků, které se opíraly výhradně o lidské postavy - designem i zkoumáním jejich nitra. Možná nešlo rovnou o Shakespearea, ale nebyl to ani Muzikál ze střední. První krůčky k srdceryvnosti Vzhůru do oblak se dělaly právě tady.

23. Podfu(c)k (2000)

Zatímco Sbal prachy a vypadni bylo štígro, na které se dnes odkazuje jako na zapomenutý klenot, až Ritchieho další film, ozdobený Bradem Pittem a ještě větší hrstí britských drsňáků, se dostal do mezinárodního povědomí, redefinoval moderní gangsterky, ve kterých všechno souvisí se vším a nasypal nám do uší cockney slang a do očí trochu nehollywoodského, ale o nic méně vymazleného vizuálu. Británie akorát včas dokázala, že se s ní musí počítat i v mainstreamu a Ritchie vedl celou skupinku filmařů do boje proti Bessonově francouzské manufaktuře. Se Sherlockem už sice míří do podstatně bezpečnějších vod, ale chuť natáčet popcorn v malých porcích Britům rozhodně zůstala. Nemusíme se ani vracet k Matthew Vaughnovi (Po krk v extázi), stačí zmínit nedávný Tournament a typicky britské filmy, které obvykle zůstávají oku Evropana skryty. Podfu(c)k ovšem byla hitovka, dokazující, že s Ostrovany musíme počítat. A její rychlé švenky, hlášky o výkonnosti lidožravých prasat a Vinnie Jones s největším kvérem na světě? Kombinace, která nestárne.

22. Oldboy (2003)

Kontroverzní pozice? Určitě... není šance, že bychom v žebříčku o třiceti místech obsáhli všechny kinematografie světa, stačí se rozhlédnout a je jasné, že krutě vede Hollywood (nezapomněli jste, co jsme za web a za lidi, že ne?). Vybírat asijské pecky by bylo ukrutně těžké, protože kdybych se rozjel... už by mě nezastavili. Oldboy je ale přesto jasnou volbou - žádný korejský film nespustil takovou vlnu fanouškovského opojení, nezbořil MFF v Karlových Varech a neservíroval TAK jednoduchý příběh o pomstě v TAK nehollywoodském podání. Pro zelenáče, kteří do té doby věděli akorát, že Korea je severní a jižní (ale nevěděli, která je která), to musel být řádný šok, tím spíš, že se jedná o Park Chan-Wooka, jehož filmy kombinují asijské blockbusterové pozlátko s vrstevnatým příběhem a výjimečnými hereckými výkony. Napínavé, chytré, brutální, okouzlující a dost možná i bezchybné. A jako bonus navíc nepostižené remakem. Hollywoodská mašinérie si nakonec uvědomila, že takhle čistý a křehký produkt by zřejmě svými buchary nesmontovala. Jeho jedinou nevýhodou je, že těch prvních pár lovců, kteří ho objevili, si ho nemůže hýčkat jako perlu hozenou sviním. Pověst o síle filmu a zejména kladívkové sekvenci se šířila jako požár. Pokud vás ještě nesežehnul, je na čase sundat azbest. Můžete utíkat donekonečna, ale neschováte se.

21. Věčný svit neposkvrněné mysli (2004)

Vyvrcholení Kaufmanománie a zároveň asi nejstravitelnější film od věčného zaplétače lidských osudů. Charlie Kaufman zkrátka uvažuje jinak. Ve Věčném svitu oběma nahlédnete do hlav jako nikdy předtím. Možná za to může sci-fi zápletka, propojení přes základní lidskou emoci (lásku) a jediný lék na její rozpad (zapomínání), nebo možná nejhvězdnější obsazení roku 2004, ale právě tenhle film je etalonem toho, co Kaufman dokáže a kolik toho zvládne předat jak labužnickým intelektuálům, tak neškolenému pojídači popcornu. Tím nechci říct, že vybíráme neškodný průměr! Plně chápu, že někdo má radši Malkoviche, Adaptaci nebo i Synekdochu. Všechny ukazují Kaufmanův mozek v plném chodu (někdy až příliš zběsilém pro nás, smrtelníky) a otevírají bizarní, ale povědomý svět, ve kterém emoce rozkvétají, myšlenky se množí geometrickou řadou a herci, které znáte z mainstreamů, jsou najednou k nepoznání. Věčný svit není exhibice, není to ani kaufmanovská masturbace nad sebou samým. Prostě a jednoduše chytrý film, který to o sobě ví, ale neprší mu do nosu. Zní to jako jednoduchá formulka, ale faktem je, že nápodob tu bylo hodně (Hezké sny, Duše Paula Giamattiho), ale žádná se ani nepřiblížila. Je to jako vymýšlet novou rubikovu kostku. Geniální jednoduchost, vyvážená tak, aby sedla všem, se rodí jen zřídka. A tohle je ten případ.

20. Harry Potter (2001-2011)

Jednička, trojka nebo pětka? Prostě všechny díly. Potter je zásadním milníkem už proto, že je tu s námi celou dekádu (protáhne to ještě o kus dál). Neuvěřitelná šance sledovat herce tzv. od kolíbky, opakovaně se nořit do kouzelných lokací a fantasy, které se přeci jenom nepodobá epickému mordování v LOTRovi nebo modrování v Avatarovi. Potter dokázal asimilovat neuvěřitelnou fandovskou základnu, vydělat neuvěřitelné peníze a to všechno při zachování minimálně základních filmových kvalit, často (liché díly) navíc překvapil i zavilé odpůrce. Střídání režisérů a vývin herců udělaly ze setrvačné série něco ojedinělého, co může být zpětně analyzováno. Filmová kronika to asi nebude, ale pokud hledáme příměr k fandovskému, merchandisingovému a komerčnímu dopadu Hvězdných válek, právě jsme ho našli. Bude mít osm filmových kapitol a když sečteme jejich globální tržby dohromady, dá to víc, než byl obrat kompletní US boxoffice za celý rok 2000. Ale není to o penězích, je to o zážitku. O nutkání otočit na další stránku. Spousta lidí dneska na Pottera kouká přezíravě, nebo už pro ně vyprchalo to natěšení, ale věřte mi, za pár let nám bude chybět. Knižních adaptací z podobného ranku tu byla spousta, všechny si vylámaly zuby a Potter jede dál, spolehlivě nakopnutý komerční mašinérií. Co přijde po něm? Co se mu může rovnat? Stmívání? Nenechte se vysmát.

19. Matrix Reloaded (2003)

Ach, to vzpomínání... o tenhle film jsme svedli s Civalem krutý boj. On jako hrdý zastánce "neplánovaných sequelů" by tu asi radši viděl Revolutions, ale oddělovat ty dva filmy od sebe je jako porcovat Kerbera. Prostě to vypadá líp vcelku. Zatímco Revolutions přinesl epické finále, které technokratům konečně dobilo trestuhodně opomíjené baterky (kdo se má vzrušovat u Návratu krále, když tam do sebe šijou mečema?), filozofovalo a technicky posouvalo všechna možná šoupátka na doraz ovládacího pultu, ale bylo to hlavně Reloaded, který nám po třech letech dokázal, že Matrix se dá prohloubit, že hollywoodské sequely opravdu mohou být větší, hlasitější, bombastičtější a lepší, bez onoho pověstného "ale". Kromě trochu neuhlazených triků (nicméně revolučních - v měřítku i použitých technologiích) tu nebyl žádný háček. Nic na co byste mohli pověsit kritiku. Reloaded měl mozek i svaly, což byla tenkrát kombinace, která se neodpouštěla, zvlášť v kruhu ortodoxních fanoušků celkem komorní a přísně cyberpunkové jedničky. Přechod do blockbusterové ligy si zkrátka vyžádal zhrzené oběti v řadách recenzentů, ale mnohem spíš jde o to, že na Reloaded a Revolutions zkrátka svět nebyl připraven. O sedm let později by vedle druhých Transformerů vypadal Reloaded jako Chuck Norris vedle fackovacího panáka. Příliš chytrý, příliš nápaditý, příliš cool. Dneska je naštěstí jiná doba, takže hned na další pozici najdete chytrý blockbuster, kterému se tleskalo (téměř) bez výhrad.

18. Star Trek (2009)

Až příliš čerstvý zářez, než abych o něm mohl uvažovat v širších souvislostech, ale nový Star Trek lze vnímat jako návrat chytrých a kreativních blockbusterů. Nikdo netvrdí, že si nechce do žil pustit Transformery, ale Abrams dokázal dialogové hrátky, dobře napsané postavy a vizuální lízátka namlátit do příběhové rámce, který je tak neuvěřitelně primitivní, že chvílemi nevíte, jestli si dělá legraci z původních Star Treků nebo jen chce dokázat, že i takhle chatrná zápletka udrží tolik kvalitního materiálu. Star Trek je neuvěřitelně robustní film, který snadno obstojí při opakovaných zhlédnutích. Prokousavá se hlouběji a hlouběji, až dorazí na místo, kde už nadobro zůstane. Jako byste se propadli o deset, dvacet let zpátky... věkově i dobově. Nejpříjemnější z pocitů, trvající dlouho po odchodu z kina. Star Trek je začátkem nové éry jedné z nejslavnějších filmových sérií vůbec a je jasné, že teď už to můžou asi jen zkazit. Ale dost legrace, bude se na něj vzpomínat hlavně jako na první opravdu velký film JJ Abramse. Ten chlápek od Lostu, co produkoval Monstrum a natočil Mission: Impossible 3 konečně dostal macatou šanci a všem vytřel zrak. Naštěstí i komerčně, takže aura zlatého dítěte a nového Spielberga může pokojně zářit dál (i když na post krále příští generace je adeptů víc, třeba Chris Nolan). Jednou vám budeme říkat, že jsme to říkali a Star Trek bude nejpádnějším z argumentů. A jedním z nejohranějších Blu-rayů v každé sbírce. Jestli máme jmenovat frontmana letošní sci-fi renesance, bude to právě tohle sebevědomé nakráčení do míst, kam už člověk kdysi vstoupil. Napodruhé jinak a líp.

17. Tygr a drak (2000)

Co asi mohla být ta druhá asijská klasika, že? Jediný čínský film poslední dekády, ve kterém hrdinové nepoletují, ale rovnou létají. Jediný film, ve kterém nikdo neumí zas tak moc kung-fu (kromě Michelle Yeoh, ale i tam je to spíš baletění), ale každému ho bezvýhradně věříte. Film, kterému se Číňan posmívá za špatnou gramatiku a dikci, ale Evropan slyší rajskou hudbu. Film od nezávisláka, který vypadá jak Lawrence z Arábie na steroidech. Nacházet u Tygra a draka vzletné metafory je snažší než dýchat, protože je to lyrická báseň, ve které akční scény vstupují a vystupují z děje nenásilně, značíc cestu velkého bojovníka Chow Yun-Fata. Možná je to Čína, která nikdy neexistovala. Možná je to sen, kterým se Hollywood nechal opít natolik, že filmu vrazil Oscara a sto milionů na tržbách k tomu, ale lavina byla spuštěna a Ang Lee se v ní rozhodně neztratil. Zhang Yimou ho trumfnul leda v barvičkách, nikoliv v hloubce a rozsahu. Nejzajímavější soupeř Tygra a draka, Hrdina, byl v podstatě jen variací na Rašomona. Už je to deset let od doby, kdy Zhang Ziyi začala tapetovat slavné magazíny a Čína rozjela manufakturu na velkofilmy. Jejich odbyt na Západě se dnes omezuje už jen na DVDčka, slavná jména z nich mizí stejně rychle jako přesahy, ale wuxia nabrala do plic tolik dechu, že se jí stále dobře daří. A vzpomínka na Li Mu Baie, Shu Lien a Jen nevybledla ani o jediný odstín.

16. Casino Royale (2006)

He´s back! A hned v úvodní scéně stihne poslat k čertu šeptandu o tom, že zreznul, deklasuje služebně starší kolegy, ukáže prostředníček konkurenci z USA a postupem času přesvědčí i ty, kteří si mysleli, že se svaly a blonďatou kšticí je to předem nesplnitelná mise. Martin Campbell už Bondovi nakopnul kardiostimulátor jednou a podruhé na to šel ještě pečlivěji. Tam kde bylo Zlaté oko esencí devadesátkových akčňáků (rychlé, bystré, úmyslně přepálené), tam Bond adaptuje všechny trendy posledních několika let, servírované na stříbrném podnose přehledné kamery, žiletkově ostrého střihu a jednoduché koncepce. Hrdina, femme fatale, záporák. Campbell dokazuje, že víc než tenhle trojúhelník, pár schopných kaskadérů a spoustu výbušniny opravdu nepotřebujete. Jen ti herci musí umět hrát (což není vždy v přímé úměře s tím, kolik místa jim věnují bulvární magazíny), producenti vám nesmí šlapat na paty a musí tu být ta všudypřítomná touha dokázat ostatním (=Bournovi), že na tom co dělá, vlastně nic není. Ale právě tady se Campbell mýlí. Jenže vysvětlujte mistrovi světa v inscenování adrenalinových sekvencí, že je to alchymie. Když to někomu jde od ruky, nemá smysl to rozkládat na prvočinitele, protože celek je víc než součet jednotlivých částí. Campbell umí, divák čumí. V první, druhé i třetí akční scéně. Ve sprše, na jachtě, v posteli nebo v baráku, co se potápí do moře. Casino přerostlo bondovky takovým způsobem, že vám skoro není líto nedopečeného Quantum of Solace. Tak nějak cítíte, že ten první Craigův zářez je jenom šťastným průnikem z mnohem důležitější množiny filmů.

1. - 15. místo