Je čtvrtek 19. listopadu 2009, 14:03. Sedím v Lucerně. Haldy zuřivých fanynek, před kterými varoval informační mail distributora, se nedostavily, a tak odtikávají poslední sekundy do začátku projekce. Čekám s optimismem. Upřímně řečeno, žiju v přesvědčení, že i tahle sága má svůj potenciál (dokonce si to myslím i o Narnii, Ghost Riderovi nebo Zlatém kompasu). Jen jej Catherine Hardwicke ve Stmívání naplno neodhalila. Její pojetí akčních scén, vážných dramatických momentů a milostného tokání bylo střídavě k smíchu, střídavě k okamžitému zalomení a hlasitému chrápání.

Ale ten příběh může být strhující! Vždyť jde o osudovou lovestory, co chtít víc. V případě Nového měsíce pak rovnou o přiznanou variaci na Romea a Julii. I s fingovanými sebevraždami! Stačí, aby se látky ujal někdo schopný, pak můžeme dostat další mainstreamovou epopej, která se sice bude emocionálně míjet se slušnou částí publika, ale půjde ji bez problému přežít. Koneckonců diváci, kteří nežrali famfrpál a svět kouzelných hůlek, podobně přežívali začátky potterovské série…

Bohužel už po chvíli je zřejmé, že tohle je jiný případ. Nový měsíc sice opustil nevábnou „vizuální osobitost“ Stmívání, zužitkoval větší rozpočet a přiblížil se tomu, co můžeme nazvat bezpohlavním hollywoodským řemeslem, ale všechno ostatní jde do pekla. Kamera elegantně kmitá, make-up nebudí hrůzu, na digitálních kouzlech se projevují peníze. Přesto je tu od začátku až do konce tolik znepokojivých věcí, že člověk ani neví, kde začít s jejich vyjmenováním.

Film vystrčí drápky hned v prvních sekundách. Kristen Stewart jako Bella zpomaleně pobíhá v (před)finálové sekvenci v Itálii a díky střihačskému kouzlu se ocitne v jakési snové vizi. V ní potká babičku. Babička na ní čumí. Bella čumí zpátky na babičku. Já čumím na to, že jsou obě na jakési louce přesvícené reflektory. Najednou se zjeví Edward a k babičce se přitulí. Bella si uvědomí, že jí sny chtějí symbolicky informovat o tom, že zatímco upíři jsou nesmrtelní, nám hodiny tikají pekelně rychle. Bella se rozruší a probudí se. Od té doby nosí ve svých zádumčivých očích strach i bolest. Už jí není sedmnáct. Už jí je osmnáct. Brzo umře. Zatímco Edward bude stále přitažlivý.

Ani Edward ale nevypadá zdravě. Jeho obličej se leskne. Chvíli jako by měl mastnou pleť, jindy si jeho ksicht spletete s diskokoulí, která odráží světlo. Musíte trochu znát Twilight, abyste pochopili, že tohle je na Edwardovi právě imponující, ty stovky malých světýlek, které ještě zušlechťují už tak přešlechtěný zevnějšek. Stačí jej pouze na chvíli spatřit a hormony se vzpění na maximum. Bella to ví a vy to díky ní budete vědět taky. Když za ní Edward poprvé přijde před školu (jak správně poznamenal Roger Ebert, Edward se po osmdesáté čtvrté pokouší obstát v posledním ročníku střední školy …), a to si pište, že dorazí ve zpomaleném záběru a s úsměvem chlípníka, Bella těžko popadá dech. Situace je ještě vyhrocenější, když se oba asketičtí milenci přitulí. Výraz, který Kristen Stewart nasadí se těžko popisuje. Muži jej vídají pouze ve chvíli, kdy si v praxi ověří, že existuje bod G. Oceňují jej i v pornu, protože z něj lze dovodit, že danou herečku její práce baví. I Kristen Stewart nepochybně je šťastná…

…a to teprve přichází její výborný kamarád Jacob. Nástup tohohle odredovaného mouly je k nezaplacení. Jeho úsměv oživuje starý trapný předsudek, podle něhož jsou rozum a svaly natrvalo v opozici. Edward, který najednou vedle Jacoba působí jako destilát veškerého osobního šarmu světa, znuděně odchází. Začíná sranda se svalnatým buřtíkem, který si rád sundavá tričko...

Problém je v tom, že se nacházíme zhruba v páté minutě filmu, přitom takhle svérázný je úplně celý film! Ne že by se ony bizarnosti nedaly tolerovat – nepochybně daly – ale když se kupí 130 minut, když zjistíte, že je musíte hltat kvůli lobotomickému filmu s dějem na deset minut („vypadá to, že mě nemá rád, ale on mě má rád!“), začne vám z toho trochu hrabat. Co teprve když o Novém měsíci máte psát recenzi a zamýšlet se nad jeho významy, ideologií, poselstvím… Z tohohle závazku nelze vyváznout bez újmy.

Supervýdělečné sny

Stmívání nás naučilo, že globální hit se může vyloupnout z kdečeho. V plné kráse obnažilo slepotu hollywoodských rozumbradů, kteří si odmítali připustit, že se v kulturní sféře uživí nejen „čtení pro dívky“, ale i „pokoukání pro dívky“. Většina z nás na tom nebyla o moc líp. Netušili jsme, že se může stát sexsymbolem umrlec s bílým make-upem, který bolestínsky vzdychá o svém prokletí a vnitřním boji. Nevěděli jsme, že se dá brát vážně souboj upírských vegetariánů s vymóděnými padouchy s dredy. Byli jsme slepí. Logiku úspěchu Stmívání totiž lze pochopit vcelku snadno.

Brána k milionům byla otevřená. Jen musel mít někdo dost velké koule na to, aby si dovolil neodbytně a vytrvale uspokojovat cílovou skupinu. Prostě do žen a dívek prát pohledy vyplašených laní, vzdechy a milostná vyznání, občas rozepnout cudně košilku… a neuhnout. Nepovolit. Nebo se, nedej bože, nezamýšlet nad tím, jestli té přepjatosti není v případě lovestory sedmnáctileté holky nějak moc.

Twilight rozechvívá dívenky přes téma první lásky, navíc osudově zakázané, kterážto emoce je pochopitelně univerzální a věčně silná. Bella je panna. Ve vztahu jí stačí asi dvě pusy a občasné držení za ruku. Ráda se dívá, možná hříšně přemýšlí, ale jinak žije počestně, opájí se zevnějškem a vědomím, že ji někdo tajemný, mocný a celkově strašně jedinečný miluje. A až z ní jednou udělá upírku, tak ji pravděpodobně i penetruje. Konečně.

I ty se můžeš stát Bellou

Čtenářky a divačky mají tedy projektovat své tužby do šedivé myšky, pobývající kdesi v zapadákově. Možná se mýlím, ale zdá se mi, že tahle nevýrazná holčina absolutně nic neumí, není ničím zajímavá, neřekla nikdy v životě nějakou vtipnou nebo inteligentní věc, a samozřejmě není ani natolik krásná a žádoucí, aby s ní nemohla souznít i ta největší loserka z mongolské polopouště. Nezformuluju žádnou novinku, když nahlas řeknu, že Twilight prostě je ušito na míru outsiderkám, neuspokojeným maminám v domácnosti a zasněně nedotčeným puberťačkám. Ve světě Twilight můžou najít únik, můžou snít o tom, že jejich všednodenní nudu rozbije krásný princ s bílou pudřenkou a nabídne jim vzrušující poletování po lese. S vědomím věčné lásky pak stačí skákat nahoru a dolů po stromech.

Fanynky jsou nejspíš už teď uraženy kastováním, nicméně by nemusely být, protože… v popcornové kinematografii je něco takového úplně normální! I muži a chlapci se mají vtělovat do kůží šedých myší, objevovat skrze ně nové světy a fantazírovat o velkých dobrodružstvích. Je jedno, že v lepších filmech. Podstatnější je, že jejich hrdinové alespoň občas něco umí, zvládnou sem tam ironii, vtipnou průpovídku, anebo jsou alespoň něčím interesantní (vzpomeňte si na Sama Witwickyho). Bella je naopak matnost sama, která ve stylu „mouchy sežerte mě“ bloumá světem, který byl šedý před Edwardem a je šedý i po něm. Je to postava s „nejnižším společným jmenovatelem“, postava, do které se můžou případně vtělit všechny dívky světa.

Bellina „úplně úplně nejvíc odvazová“ akce začne ve chvíli, kdy Edward zmizí z jejího života. Jak ví jistě všichni z trailerů, Edward si uvědomí, že Bellu nemůže ochránit před svými krvežíznivými druhy, a tak si radši sbalí maringotku a odtáhne se svou famílií kamsi pryč. Belle to oznámí znenadání v lese, bez jediného utěšujícího slůvka a bez adekvátního vysvětlení. Bella je literární postava, takže si v tu chvíli nepomyslí, že potkala toho největšího zmrda z celé střední školy, proti němuž je i James z „béčka“ (který se rozchází se svými holkami po esemeskách) vzorem galantnosti a ohleduplnosti. Ne, Bella se uzavře do sebe, sedne si do křesla a v něm tři měsíce trpí.

Trpí od podzimu do zimy, což pochopíte podle toho, že zatímco se okolo jejího sofa točí kamera, venku za oknem se mění počasí. U filmu zacíleného na běžné diváky by tvůrci asi očekávali, že pokud je příroda v jednu chvíli zapadaná listím, a o chvíli později už na ní leží sněhová pokrývka, dovodí si z toho bystré publikum, že uběhl určitý časový úsek. Pravděpodobně zhruba od října do prosince. Mentálním schopnostem fanynek Twilight filmaři ovšem nevěří, a tak se na plátně postupně objeví nápisy Řijen, Listopad a, ano, Prosinec. Kam se hrabe Brumbál se svými závěrečnými proslovy. Tohle je teprve polopatismus!

Smutek Bella samozřejmě drží mnohem déle. Z letargie ji nevytrhne ani prohloubené kamarádství s Jacobem. Co chvíli mu sice pochválí vypracované tělo a minimálně dvakrát poznamená, že je „hot“ (myslí tím ovšem, že je opravdu horkej – to vlkodlaci bývají), přesto v koutu duše pořád myslí na Edwardovu diskokouli. Postupně zjistí, že její mysl dokáže bledého krasavce vyvolat pouze tehdy, když dělá něco nebezpečného. Bella proto hobluje zatáčky na motorce, koketuje s pobudy, kteří by ji dost pravděpodobně znásilnili za prvním rohem, skáče z útesu… A Edward se zjevuje v podobě jakéhosi ducha (moje první reakce byla „ty bláho… Casper!“).

V tenhle moment debilita jejího jednání už opravdu volá do nebes. Maminky všech zemí mají určitě radost, že jejich nedospělým dcerám bylo ukázáno, jak krásně umí jizvu po ztracené lásce zahojit pořádná nehoda na motorce. Není nad to předvést dvanáctiletým holčičkám, že se jim jejich princ Krasoň zhmotní pouze tehdy, když budou držkovat na drsňáka na chopperu. Správná výchova v praxi! Zástupci ministerstva školství a dopravy můžou rušit zakázky na varovné reklamní spoty, protože Twilight řekne všechno.

Bellin přístup k životu je nicméně patologický celkově. V sedmnácti se rozhodla, že poznala toho pravého (jak to sakra může vědět, když s ním ještě nebydlela a nemuseli třeba řešit, kdo z nich umyje nádobí a záchod?), po pár dotycích tedy bude truchlit až do konce života. Nic nového poznat nepotřebuje, má svého nalíčeného idola a ví, že bude souložit až s ním. A když ji v jednu chvíli chytí za ruku pro změnu Jacob, je to záminka minimálně ke třem dlouhým scénám, v nichž se musí kompletně prodebatovat všechny aspekty tohoto důležitého, a zdá se, že i závazného činu (právě scény s Jacobem v kině, a po ostříhání v pokoji a na louce, se řadí k nejvíc wtf momentům celého Nového měsíce – o co v nich jde, a proč se v nich postavy chovají, tak jak se chovají, pochopí asi vážně jen čtenářky, které mají všechny dialogy našprtané nazpaměť z knihy).

Vysmívaná cílovka

Z výše zmíněného se snadno vyvozuje, proč se v souvislosti se zažraností do Twilight nejčastěji uvažuje o nedotčených třináctkách. Ne, teď nemám na mysli rovnici „líbí se ti Twilight, pak ti není víc než čtrnáct a jsi emo“. Stmívání se nepochybně zamlouvalo spoustě lidí. Třeba těm, kterým je v podstatě jedno, co se na plátně děje a spokojí se s každým drakem, upírem nebo vesmírnou lodí, co je zrovna k mání. Líbilo se nenapravitelně romantickým duším. Dokázalo oslovit (i když ne nadchnout) i náročnější diváky, kteří prostě byli tolerantnější, snesli zvolený styl a díky tomu i celý film. My ale mluvíme o ortodoxních fanynkách. O těch, které vykládají slova Stephenie Meyer jako slovo boží, mlátí do každého, kdo jim pohaní jejich miláčky, a nejpozději v pátém příspěvku vás osočí, že se vám to beztak nelíbí jen kvůli tomu, že žárlíte na vypracovaná těla Taylora a Roberta.

Taková individua poznáte podle toho, že diskuzi otvírají kouzelnou formulkou „nejsem žádná poblblá dvanáctka a nemám na zdi plakát Roberta Pattinsona“ (o tom, že jim je čtrnáct a z plakátu se na ně usmívá Taylor Lautner, taktně pomlčí), aniž by si uvědomily, že by měly vykázat spoustu dalších údajů. Tělesné míry, počet partnerů, inteligenční kvocient… Twilight možná je ušitý na míru jasně nadefinovatelné skupině konzumentek, ale ta je pekelně široká, rozprostřená napříč věkovým spektrem. Bez ohledu na to, jestli nakonec oslovuje dvanáctiletou holčičku, nebo čtyřicetiletou domácí puťku, pobízí jejich sny, podněcuje milostné fantazie, zkrátka skýtá klasický eskapismus.

Stephenie Meyer do toho se svými čtenářkami jde naplno, když se nad Edwardovými tělesnými proporcemi rozplývá víc než většina fanynek a k povinné čtivosti a výše zmíněným motivům přidává dávku „dráždivé sexuality bez sexu“. Hormony se lechtají stalkováním, zíráním, letmými dotyky a svlíkáním triček.

Můžeme celkem s jistotou tvrdit, že emancipovaných, sexuálně aktivních a sebevědomých žen, které žijí ve spokojeném, adekvátně naplněném svazku s mužem, mezi nejzavilejšími fanynkami FILMOVÉ Twilight ságy asi moc nebude. Ty totiž ví, že rozchod po několika týdnech skoro-platonického vztahu se nerovná tragédii, ideálně řešitelné pokusem o sebevraždu, a občas si všimnou, že přitažlivost Robert Pattinson je až bolestivě omezená (jak poznamenala durova manželka, moudrá to žena: „Robert/Edward musí byť na smiech každej žene nad 20 rokov, pretože je to vlastne iba taká "och-ach bábovka".“). Dokonce nemusí ve svých představách čekat na upírského prince a opájet se jeho hrudí do té doby, než je spasí.

Pro názornost tu máme  graf, zohledňující stupeň sexuální aktivity (na škále od jedné do deseti, kdy 10 je maximum), ve vztahu k náchylnosti k totálnímu podlehnutí sáze Twilight.

U prostitutek a notoricky promiskuitních žen a dívek se naopak předpokládá syndrom Pretty Woman :-)

Geeci s cyklem

Možná to jsou předsudky, možná příkrá generalizace na základě dostupných reakcí, možná příliš přímočaré vyvozování z obsahu filmů a knih. A dost možná lehce nadsazená pravda. Dostáváme se tím ovšem k pointě. Bylo by na tom něco špatného? Byla by bezmezná adorace světa Twilight méně cenná, pokud by ji provozovaly pouze mladé dívčiny před deflorací a frustrované vdané paničky? Vůbec ne!

Co si totiž budeme nalhávat: Nejzuřivější fandové Megan Fox asi taky nebudou vzorem bezmezného osobního kouzla.

Teenageři s Harry Potterem na tričku asi nevlítnou do Duplexu, nerozbalí break-dance a neodejdou domů s nejlepší roštěnkou z parketu.

Geeci, kteří mají v obýváku postavenou podobiznu Dartha Maula v životní velikosti, pravděpodobně nejezdí domů Mercedesem a neslouží jako vzor nehynoucího životního úspěchu.

Holky zavile milující Twilight prostě nejsou zas-až-tak-divné, jen měly smůlu.

Smůlu v tom, že jim mediální obraz zajistily neodbytné kreatury jako tato:

Smůlu v tom, že na rozdíl od fanboyů LOTRa nebo Pottera, jimž by taky do jisté míry stačily povrchní ilustrace k jejich milovaným knížkám, musí zbožňovat filmy nevalné úrovně. V případě Nového měsíce rovnou snímek katastrofální, nesmyslný a po všech stránkách mizerný. Je jim přitom celkem jedno, co dostanou, ke štěstí stačí, když Edwardova pleť bude víc zářit a Bella bude víc smutná.

Holky twilighťačky mají pech i v tom směru, že chtějí o své pravdě přesvědčit všechny ostatní. Chtějí slyšet, jak je Edward krásný, jak je jeho osud strhující a jak je celá ta romance dojemnější než reklama na Panadol Baby. Když teenager přiběhne s tím, že Power Rangers jsou cool a Daredevil krutopřísně vládne, většinou je odkázán do patřičných mezí a je mu doporučeno dovzdělání. Pak většinou pochopí. Fanynky Twilight naproti tomu ságu milují celou svou duší, celým svým srdcem a celým svým tělem, takže si za svým budou stát navždy. Budou se bít do krve a budou schopné i tak jemnému, opatrnému a ke Stmívání vstřícnému pisateli, jakým je KarelR, nadávat do starých, zapšklých, zaujatých, trapných dědků, jen proto, že si dovolil poznamenat, že se film nepovedl. Bude jim jedno, že se jim ostatní posmívají, a nebude je zajímat, jestli někdy někde vznikly lepší filmy. Twilight pro ně bude prostě fantastickou jedničkou. Navždy. Tím to hasne.

I potterofilové pochopitelně bývají neodbytní, kolikrát je od sebe musíte koštětem odhánět celé týdny. Taky jim stačí slyšet během úvodních titulků Williamsův hudební motiv, a hned jsou v extázi. Víc je zajímá kdejaká prkotina z knihy, klidně zbytečný detail, a naopak jim je třeba putna, jak film funguje z hlediska filmového vyprávění. Hlavně když vidí Dobbyho v pohybu... I oni pravděpodobně budou považovat Daniela Radcliffea za schopnějšího herce než zbytek světa, i oni budou hnát v anketách o přitažlivosti hereček do horních pater Emmu Watson. Ale nůžky mezi názorem nepostižené většiny a fanboyi (a fangirls) se nikdy nerozevřou tak brutálně jako v případě Twilight. U upírů totiž racio dostává těžký knokaut od citů a bezmezně zamilované čtenářky prostě budou brutálními a bolestivými technikami (přes různé ankety, ale i třeba hlasováním na MTV Awards) přesvědčovat svět, že Twilight je nejlepším filmem historie, Robert nejkrásnějším mužem všech dob a, co do výrazu, následovníkem Marlona Branda. A Taylor Lautner si zaslouží už teď Oscara za celoživotní dílo. Jak už jsem poznamenal, jdou do toho zkrátka celým svým srdcem a celým svým tělem, kdy už se nedaří moc rozlišovat detaily.

Nelze obdivovat jejich nasazení. Ale nějak si přitom neuvědomují, že jejich zarputilost vrhá stín (místy lehce psychopatický) na celou fanouškovskou komunitu, která je pak přezíravými chlápky braná jako banda nebezpečných emo třináctek. Přes den skoupí celý náklad Brava a Dívky a po večerech přesvědčují zbytek světa na diskuzních fórech o genialitě Twilight, právě tak to působí...

Mají přitom ještě jednu, už opravdu poslední smůlu. Na internetu, jímž se dnes vše měří, vládnou muži. U počítačů jich bylo vždycky víc a víc jich zůstalo i na síti. Už tak dominující pokolení si internet nakalibrovalo k obrazu svému. Vždycky v něm budou líp přijímaní týpci, jimž se na ploše monitoru povaluje Jessica Alba v plavečkách, než roztoužené puberťačky, zírající na Edwarda. Chlapi sobě.

Nad zvláštní mužskou nevraživostí jsem se pozastavoval už v souvislosti se Sexem ve městě nebo s Ženami, do jisté míry automatickou averzi lze vysledovat i z reakcí na Hannah Montanu, Muzikál ze střední, koncert Jonas Brothers, Mama Mia (vinen!) a spoustu dalších produktů pro něžnější pohlaví. U Twilight nenávist samozřejmě posiluje jedinečná souhra holčičího fanatismu a demence výsledných filmů. Jenže nakonec Twilight invaze vlastně jen katalyzuje zrovnoprávňování dvou protikladných světů.

Zatímco pánové a kluci dostávají už dlouhá léta co chvíli v kinech nové hračky, holky a ženy se musely vždy spokojit s „chick-flicks“, které sice cílily na ženy, ale snažily se zároveň oslovovat i jejich maskulinní doprovod. Teď už se na jejich garde začíná kašlat. Točí se filmy pro geeky v sukních. Nikdo další nemá vstup povolen.

Za apokalypsu spojenou s fenoménem Twilight si tedy vlastně můžeme sami. Muži ovládaná kinematografie nenabídla „fan-wannabe“ divačkám zavčas něco lepšího, do čeho by se mohly zažrat celou svou existencí. Teď nás za to trestají.