Na začátku všeho byl krátký film Alive in Joburg, ve kterém režisér Neill Blomkamp nechal nad Johannesburgem přistát mimozemskou loď. Anebo jinak: Na začátku všeho byla animovaná jedenáctiminutovka jménem 9 a Shane Acker ji teď rozpracoval v interesantní celovečerák jménem Číslo 9. Zkrátka, slušná náhoda, že se během jediného týdne v českých kinech zjeví dva atraktivní „devítkové“ tituly založené na úspěšných krátkých filmech.

Silní jedinci v přírodě rostou podobným způsobem. Z vajíčka se vylíhne mládě, které tak dlouho dlabe a skotačí, až se z něj stane statný dospělák, ozdoba svého druhu. V kinematografii se z prvotní ideje vylíhne kraťas, který když zvládne uspět, otevírá další možnosti. Tvůrci jej můžou sytit dalšími kreativními podněty, investují do něj další peníze, myšlenky, energii, až se vynoří film jako District 9.

Není náhoda, že většina snímků vzniklých na základě kraťasu je zároveň celovečerním debutem. Krátké filmy jsou jako beranidlo, jímž lze prorazit do velkého světa drahých kamer a slavných herců. U vchodu do té velké továrny na pohyblivé obrázky se prokážete vlastní prací, jasnou autorskou vizí, která ještě nemusí být zatížena vnějšími okolnostmi a může proto zároveň oslňovat i sdělovat zásadní informace o jejím strůjci. U kraťasů navíc začíná nějakých 50% režisérů (ať žijí školní cvičení, absolventské filmy i první testy toho, co ty mašinky vlastně umí), a zbylá polovina přichází buď oklikou přes televizi, nebo rovnou od reklam a videoklipů.

Krátké filmy jsou jako předsezónní fotbalové přáteláky. Movití šéfové a jejich realizační tým během nich můžou poznat, kdo má na to kopat za áčko, a kdo se může leda plácat v okresním přeboru. My ale mluvíme o kraťasech, jež byly poněkud komplexnějším testem možností – na jednu stranu definitivně prověřily své tvůrce, ale prokleply i nosnost látky, přitažlivost tématu, a pomáhaly tedy zjistit, zda se daná vize nevyčerpala už v rámci několikaminutové stopáže.

Právě tímhle způsobem se do první linie prodral třeba slovutný strýček Lucas. Šest let před zbožštěním prostřednictvím prvních Hvězdných válek debutoval filmem THX 1138, výtvarně jedinečnou sci-fi vizí o útěku z futuristického vězení. Byl to přesně ten okamžik, kdy se Lucas mohl vrátit ke svým školním pracím a na začátku své kariéry se opřít o téma, jež si už zvládl jednou osahat – v kraťasu Electronic Labyrinth THX 1138 4EB. Takových příběhů není málo a z logiky věci je jejich průběh velmi podobný. Jednou u nich můžeme zvýraznit otcovský dohled slovutných producentů (v případě Čísla 9 Burtona a Bekmambetova, District 9 zaštítil Peter Jackson), jindy je lze chápat jako živnou půdu pro zrod výrazných osobností Hollywoodu.

Kdo by to byl čekal… kdo by tušil, že z černobílé podivnosti Peluca vzejde jeden z nejobsazovanějších mladých komediantů posledních let Jon Heder a že jeho režisér Jared Hess se stane solidně zaměstnaným komediografem, s jasně identifikovatelným rukopisem a zálibou v připitomělé bizarnosti (čerstvě jdou do kin jeho Gentlemen Broncos). Peluca posloužila jako odrazový můstek k nezávislé kultovce Napoleon Dynamite a oba pánové si v ní provařili jména na dlouhé roky dopředu (přičemž Hollywood ještě odmítl pochopit, že tyhle dva zjevy se krutě vzpírají zažitým škatulkám, a tak jejich další angažmá nedopadla příliš dobře).

O poznání líp se vyvinuly kariéry Wese Andersona a Owena Wilsona (připravte se na Fantastického pana Lišáka), začátky přitom byly víceméně identické. Kraťas Bottle Rocket definoval jejich poetiku, stejnojmenný celovečerák ji začal hlásit do světa a za pár let už se do diváckých srdéček vetřela Taková zvláštní rodinka nebo Život pod vodou.

Příbuzných příkladů je pochopitelně mnoho. Billy Bob Thornton se od krátkého filmu podle svého scénáře dostal až k Oscarovi za scénář k jeho celovečerní verzi (u nás uváděné pod názvem Smrtící bumerang), ale i k následné penetraci své chvilkové manželky Angeliny Jolie. Proslavili se i další. James Wan a jeho nejbližší spolupracovníci zaujali miniaturou SAW, jíž si hororoví žrouti cpou chřtán dodnes, tedy i pět let poté, co Wan látku dávno opustil a nejspíš z její úpadkové úrovně pouze zvrací. Jeho následník Darren Lynn Bousman (režisér druhého až čtvrtého dílu) přitom Wana posléze napodobil a díky krátkému filmu mohl zhmotnit svou noční můru Repo: Genetická opera.

Čímž se už dostáváme do situace, kdy krátký film připomíná spíš demoverzi budoucího filmu – ta má sice obstát sama o sobě, ale zároveň (a čím dál tím výrazněji) osahává půdu pro větší cílový produkt. V hudbě letitý postup, v áčkovém Hollywoodu spíš nový trend. Je sice brzo na nějaké generalizace, ale móda fiktivních trailerů, naplno zažehnutá prostřednictvím Grindhouseu dvojice Tarantino - Rodriguez, se může v blízké budoucnosti ukázat jako velice zásadní. Na právě takových základech už koneckonců čile vzniká Rodriguezova rubanice Machete s Danny Trejem v hlavní roli (na netu se už objevilo pár polonahých fotek Lindsay a Jessicy se Stevenem). A brzy se může dočkat realizace i stylová vyvražďovačka Thanksgiving. Šance, že ji Eli Roth protlačí do produkce je podstatně vyšší, než že mu dá někdo peníze na jeho vysněný velkolepý monstrfilm.

V pravém smyslu demoverze už vedly k filmům jako Svět zítřka a Sin City. Oba výtvarně ostře stylizované, oba výjimečné od pohledu, oba těžko představitelné ve chvíli, kdy koncept byl jen na papíře a strůjci jej mohli na poradách popisovat pouze slovy. Rodriguez už na prostoru několika desítek sekund jasně ukázal, kudy lze kráčet vstříc adaptaci kultovního comicsu Franka Millera – na krátkou ukázku potenciálu se mu pak navěsilo dost hollywoodských hvězd a dost peněz na to, aby se projekt stal událostí sezóny.

Příběh Kerryho Conrana je ještě návodnější… a zní jako pohádka. Conran na koleně slepil vnadící šestiminutovku, se kterou obcházel studia a kontaktoval velké herecké hvězdy. Přesvědčil je, že když retro sci-fi materiál může vznikat i ve spartánských domácích podmínkách, lze pak fungující dlouhometrážní verzi pořídit i za relativně skromný peníz ve velkém studiu. Navíc mu účast okamžitě přislíbila jakási Gwyneth Paltrow, a tak se mohlo blýskat na technologicky výjimečný kousek Sky Captain and the World of Tomorrow, u nás uvedený pod suchým názvem Svět zítřka. A přestože film rychle vymizel z paměti a modrá/zelená pozadí se stala spíš standardně neokázalou součástí procesu natáčení u každého blockbusteru, ta pohádka o bezejmenném chlapíkovi, který rozhýbal to, co si vysnil, má pořád dobrý konec.

Právě v tom je fór. Filmy jsou sice stále nákladnější, rozpočty bobtnají, technologie se prodražují a velká studia proto s čím dál tím větší samozřejmostí volí vyšlapané cesty a chůzi na jistotu. Zároveň přitom hledají jinakost a originalitu, touží po invenci, která prokazatelně funguje a může obstát i ve větším měřítku. Prorazit do tohohle uzavřeného světa není žádná legrace, ale tímhle způsobem to zjevně jde – a může se tím redefinovat poslání samotných kraťasů, jež v daném kontextu už můžou připomínat spíš vizitku, ukázku schopností nebo už zmíněný demáč.

Samozřejmě, že kraťasy budou vždy primárně samostatnými kousky, po jejichž vzniku se bude makat na dalších samostatných kouscích. Častěji se budou vázat na velké produkce, než že by se velké produkce vázaly na ně (třeba animované dodatky k Úžasňákovým, Příšerskám s.r.o., Madagaskaru nebo Době ledové se osvědčily). Zvlášť v době YouTube ovšem lze využít daný model jako zkratku. Ne přímo do kanceláří Petera Jacksona a Tima Burtona, ale třeba někam jinam. A i kdyby to nedopadlo, pořád můžete doufat, že si vaší práce jednou všimne třeba Terry Gilliam a natočí podle ní jeden z nejlepších filmů všech dob. Třeba.

Což mi připomíná, že se měl Jan Svěrák vykašlat na Tmavomodrý svět a radši dobýt Hollywood vysokorozpočtovou verzí Ropáků. Ještě není pozdě, Jane!