Zatímco kolegové, kteří už se o své pozitivní i negativní dojmy podělili, vyrazili do Karlových Varů na první polovinu festivalu, já jsem se objevil až v úterý. A každý, kdo stejně jako já přijel na druhou polovinu festivalu, mi potvrdí, že to mělo několik výhod. Člověk už věděl o několika filmech, které stojí za to zhlédnout, a na druhou stranu i o těch, jimž by se měl vyhnout, i kdyby mu na ně lístky nabízel zadarmo sám Jiří Bartoška. Díky tomu a díky zkušenosti při výběru filmů se mi tak podařilo vidět z patnácti festivalových kousků jen dva, které jsem nebyl schopen dokoukat. A to už je solidní výsledek. Je sice pravda, že když člověk chodí jen na filmy ze západní a severní Evropy, Spojených států, Koreje a Japonska, často se vyhne festivalovým překvapením, avšak šance, že narazí na uměleckou blitku, při níž vypoví poslušnost jeden či více životně důležitých orgánů, je také minimální.

Chorvatský Buick Riviera sice nebyla nejšťastnější volba, ale oproti indické komedii o krávě, se kterou jsem začínal loňský festival, šlo bezpochyby o zajímavější zážitek. Přesto všechno – včetně novinky Sama Mendese Všude dobře, proč být doma, hudební pohody Richarda Curtise Piráti na vlnách a smrtící nudy Jima Jarmushe s názvem Hranice ovládání – zůstává ve stínu jediného filmu. Yatterman Takashi Miikeho připomíná Strážce vesmíru na kokainu a nabízí muzikálová čísla, souložící roboty, perfektní soundtrack, originální vizuál a robopsa jménem Robohaf. Podle počtu lidí, kteří po deseti minutách opouštěli sál s nechápavým výrazem na tváři, se dá soudit, že tahle šílenost nesedla každému, ale na druhou stranu ukázala, kdo chodí na půlnoční filmy s tím, že si chce užít něco ZCELA jiného a kdo na ně vyráží jen proto, aby před svými kamarády vypadal jako frajer, který se vyznají v uzbecké kinematografii i nejnovějších japonských magorárnách.

Kolega Cival už si ve svém článku stěžoval na absenci sekce Nový Hollywood, která v loňských ročnících nabídla nejeden parádní divácký zážitek, ale retrospektiva režiséra Alana Rudolpha byla více než solidní náhradou. Chlapík, jenž by z fleku mohl hrát záporáka v nějaké starší bondovce, si evidentně festival i zájem jeho návštěvníků užíval a všechny čtyři jeho filmy, které jsem měl možnost shlédnout, byly opravdu parádní. Možná za to může moje láska k dílům z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, ale spíš chytré scénáře plné cynického humoru a skvělí herci. Rudolph zkrátka mezeru vzniknuvší po zrušení Nového Hollywoodu bezezbytku zaplnil a stal se víceméně jistotou toho, že když se z ostatních filmů vyklubou dramata začínající minutovým záběrem na chlapíka v montérkách (na Všechno to podivné a nové nejspíš do smrti nezapomenu), u jeho filmů si divák náladu bezpochyby spraví.

Co se týče soutěžních filmů, zkušenost z minulých ročníků a fakt, že bomby jako Ukrutně šťastni jsou jen výjimkou, zapříčinila, že jsem neviděl nic. Vítězný Anděl u moře prý žádný filmový milník není a jde spíš o experiment, který nikdo příliš nepochopil. Inu běžný film z karlovarské festivalové soutěže. Ten samý film ukořistil i cenu pro nejlepší mužský herecký výkon. Applause, jehož hlavní hvězda Paprika Steen si odnesla cenu za nejlepší ženský herecký výkon, jsem bohužel také minul, ale údajně jde o zábavnou avšak nepříliš originální podívanou. Na filmy, které přivezli John Malkovich a Antonio Banderas, bylo prakticky nemožné se dostat. Z prvního jmenovaného herce jsem zahlédl pleš, druhý si na fanoušky bohužel příliš času neudělal.

Jinak ale můj výlet do lázeňsko-filmové metropole ukázal i na pár organizačních nešvárů. Rozhodně by nebylo na škodu mít po ruce pár instalatérů, jelikož ucpané či přetékající záchody dokáží člověku pokazit den. Stejně tak jako nepříliš funkční a estetické sprchy ve stanovém městečku. A určitě bych nejen já ocenil, kdyby na počítačích určených pro návštěvníky festivalu byly nainstalované české klávesnice. Všechny problémy ale člověk rád zapomene, když objeví hospodu jako je Panoptikum (tohle NENÍ reklama). Solidní ceny, parádní obsluha a porce pro dobře rostlé slony. Z osmi hladových lidí dokázali svůj talíř vyprázdnit jen dva. A já to nebyl.

Letošní Vary tedy dopadly alespoň pro mě v podstatě velmi dobře. Na každý den se dalo najít pár zajímavých filmů, sehnat lístky v devět dopoledne nebyl problém, protože davy z prvního červencového víkendu někam zmizely a na pivo za třicet korun už je člověk po pěti letech zkrátka zvyklý. Krize sice zasáhla i filmový festival a stanové městečko i kolonáda byly prořídlé, ale co už. Filmy se povedly, mimofilmové akce také a v sobotu navíc konečně vylezlo sluníčko, takže se dalo rozvalit i v tom parku. Navíc se mi poprvé podařilo postavit stan, aniž by při tom pršelo jako z konve. Tak snad příští ročník nebude o nic horší.