Ne, tahle víkendová oddychovka neodpovídá přesně svému názvu. Neshrnuje největší čáry hollywoodských kouzelníků, kteří vám na požádání vyhladí jakýkoliv obličej. Přestože zrovna čtvrtý Terminator by si takový článek možná zasloužil - všichni víme, že guvernér Kalifornie se vrátil jen v digitální podobě, a tak se model T-800 dočkal další lehce upravené podoby (během let modelu přibývaly a ubývaly vrásky).

Ovšem do téhle éry Hollywood tepve vstupuje. Třetími X-Meny se definitivně vrhl do víru trikových úprav, menší revolucí prošel díky Benjaminu Buttonovi a teď se chystá na revoluci větší, prostřednictvím Avataru Jamese Camerona. Pak si už možná budou filmaři hrát s vizáží herců naprosto libovolně. Do té doby je nutné hledat jiné cesty. Cesty, na nichž se obličeje postav mění stejně samozřejmě jako zadky na řežisérských stoličkách. Pojďme si ty výraznější případy prosvištět.

Na Johnu Connorovi stojí celé teminátoří univerzum. Každá mechanizovaná potvora se točí okolo něj, přitom tahle slavná postava pořád hledá svoji tvář. Edward Furlong ve Dni zúčtování možná zapadl do škatulky floutka, kterého musí Arnie bránit před tekutým T-1000 (i před pubertou), ortodoxní fandové ho ale nikdy úplně nepřijali. Jenže za Furlongem čněl geniální film. A Furlongovi tím navždy vylepšil image. 

Za jeho následníkem, za Nickem Stahlem ze Vzpoury strojů, byla „jen“ povedená akční komedie. Prvním dvěma filmům se vtipně klaněla, ale nerozvíjela je cameronovsky nezapomenutelným způsobem. Nový Connor tak ještě víc zanikl za rubanicí mezi Arniem a T-X a poslal tím Stahla do zapomnění. Prokletí vůdce odporu přitom pokračuje dál... ani Christianu Baleovi se nepodařilo vyrýsovat postavu, jež by se mohla rovnat věhlasu svého jména. (uspěl jen Jonah Hill, který si Connora zahrál v prvním Terminátorovi - ještě v prenatálním stavu, v bříšku Sáry Connorové :-) 

Connor je zásadně jiným případem než James Bond. Možná že dočasně, možná ale taky navždy, bude jen jednou postavou s jedním celistvým (nebo rádoby celistvým) životním osudem, který se pozvolna zhmotňuje na filmovém plátně. Shodou okolností se jeho hrdinská kariéra rozvíjí paralelně s životy jeho diváků, John Connor vlastně zestárnul zároveň s námi a tím se - přinejmenším ještě v roce 2009 - zásadně liší od agenta 007 a jiných postav, vzešlých z literatury, seriálů a filmových sérií, jejichž jednotlivé části na sebe úzce nenavazují.

Zatímco Bond se tedy může vytrvale adaptovat na nové podmínky - může čelit věku, může vzdorovat ochablým tělům svých představitelů, může se přizpůsobovat i nové době a aktuálním diváckým chutím - John Connor je zatím jen jeden. Nebo by alespoň měl být. Přesto se jeho vizáž mění film od filmu. Tak krystalický případ opakované castingové plastiky se jen tak nevidí. Díkybohu.

Divoké měnění představitelů, přeobsazování kvůli mezerám ve smlouvách, neúspěchům nebo dokonce smrti, ale i pikantní omlazovací kúry a další zvláštní způsoby, jak může jedna a tatáž postava z roku na rok změnit rysy v obličeji, to všechno už je zcela samozřejmou součástí dnešní kinematografie.

Ale divte se, když je každý druhý blockbuster prequelem či sequelem, když se rozjíždějí spin-offy a falešná pokračování a když se výrazy jako „restart“ a „reboot“ používají v Hollywoodu častěji než slova typu „originální“ a „nápad“.

Logicky musí největší paseku páchat comicsy, momentálně nejvýdělečnější větev kinematografie, která je už ze své podstaty (čtivo na pokračování) předurčena k nekonečnému ždímání. Naším jediným štěstím je, že comicsová revoluce proběhla až na přelomu století, a tak je množina superhrdinských historek pořád docela nepočetná. Příští generace se na nás budou dívat všelijak, až jim budeme tvrdit, že Wolverine prostě MUSÍ mít hrudník Hugh Jackmana a že profesor Xavier by měl pokud možno mluvit shakespearovským hlasem Patricka Stewarta.

Ovšem i při takové trošce bijáků může vzniknout slušný bordel. Dokonce i v situaci, kdy se tvůrci pokouší tvořit celistvé filmové série. Netřeba chodit daleko. Právě po Wolverineovi spousta méně zasvěcených diváků nepochopila (a není se jim co divit), že vedle postaršího Jackmana stojí „ten samý omlazený Stryker“, kterého známe z filmů Bryana Singera, tedy de facto mladší klon Briana Coxe. A hlavně že Sabretooth Lieva Schreibera je tím samým šavlozubcem, který Wolverina otravoval v prvních X-Menech – od té doby mu narostlo nejen víc fousů a vlasů, ale roztáhla se mu i kostra a o pár desítek centimetrů napumpovaly svaly. Zřejmě dobrej oddíl.

A co teprve když producenti ztratí soudnost a zrestartují látku, která se sotva rozjela. Nebo spíš nerozjela... Hulka, resp. Bruce Bannera, a jeho lásku Betty Ross máme už ve dvou vydáních. Obě fajn a přitom ani jedno v takové filmové kondici, která by dávala naději na další brzké dobrodružství na plátně. Jen to ukazuje, jak pošetilá může být snaha za každou cenu přeobsazovat - dají se pochopit jednotlivé motivace, třeba drogová závislost Edwarda Furlonga, hypotetický komerční potenciál Christiana Balea nebo... nebo ambice Edwarda Nortona, který chtěl Neuvěřitelného Hulka zaštítit po kreativní stránce, se vším všudy. Jenže o dobrých filmech (a silných postavách z nich) se jednoduše rozhoduje někde jinde.

Ne vždy musí být výměny zcela fatální. Stačí když si nepohlídáte smlouvy nebo se vám rozkmotří herec s producenty a hned se mění tvář. Třeba Iron Manovi už nebude jako Rhodey dělat společnost Terrence Howard, ale Don Cheadle... 

... i když oficiální důvody zní podivně. U Rachel Dawes se argumenty hledaly snadno. Dekorativní ksichtík Katie Holmes byl jednoznačnou slabinou Batman začíná. Manželka Toma Cruise navíc před Temným rytířem víc pózovala v bulváru a v porodnici, než aby zářila na plátně jako schopná herečka. A tak přišla Maggie Gyllenhaal. Milostný trojúhelník hned fungoval. I když estetické kvality poněkud utrpěly...

... ale pořád to dopadlo líp než podobný (byť necomicsový) případ ze třetí Mumie, kde Evie (původně Rachel Weisz) poztrácela svůj sex-appeal a ještě k tomu stihla zapadnout do mizérie celého filmu. Rob Cohen holt umí ztrapnit nejen Brendana Frasera a nejdrsnějšího zvraceče čokolády na světě Jeta Li, ale i jindy žhavou Marii Bello.

Ještě zůstaňme u comicsů. Marvelovští hrdinové jsou ve filmových začátcích, ikony ze stáje DC Comics už naopak dlouhá desetiletí patří do galerie elitních superhrdinů. A tak se tváře točí jak na kolotoči, jednou kvůli batmanovské bradě (nejlepší ji prý měl George Clooney), jindy proto, že se nestydí za kostým s bradavkami (Val Kilmer). Anebo pro burácející hlas, za který by se nestyděl ani Darth Vader. I ten se cení.

Superman to má svým způsobem těžší. Na jeho vizáži se shodli tvůrci několika různých generací, a tak se snaží při výběru herců strefit do jedné sdílené „představy“. Jen v televizi se Supermanovi  trochu víc leskl kostým a ubyla sexy vlnka padající do čela.

Zkrátka, oproti letům minulým dost nuda. Bohatý výběr představitelů nicméně potvrzuje, že Batman a Superman už dávno přerostly stránky comicsů a stali se věčnou součástí amerického kulturního dědictví, nevázanou na jeden konkretní film, comics, televizní seriál a ani obličej. Povýšili už na ekvivalent českého Hloupého Honzy, jemuž někdo těžko vtiskne jednu jedinou tolerovanou podobu. 

Proměny superhrdinských tahounů nicméně neprozrazují tak nápadně posun v autorském pohledu na celé batmanovské/supermanovské universum. To když se podíváte kupříkladu na Jokera, hned poznáte, že přestylizované pojetí Tima Burtona nahradila špína a deprese z duše Christophera Nolana. A asi ne jen kvůli tomu, že kostkované kalhoty za ta léta vyšly z módy. Popojedem.

Indiana Jones, toť fascinující úkaz. Původ v brakových dobrodružných báchorkách by jej logicky předurčoval ke stejně častému střídání tváří jako u Jamese Bonda. Jenže Spielberg s Lucasem okolo hrdiny ze šestákových románů postavili prvotřídní blockbustery, na dlouhé roky definující úroveň žánru. A dali světu postavu, jíž si nelze odmyslet od rošťácké elegance Harrisona Forda. Zaměnitelná škatulka se tak dočkala jedinečného naplnění - vybavit si Indyho bez Harrisona Forda je těžší než si představit postapokalyptickou sci-fi v režii Woodyho Allena. Majitelé práv mají před sebou do budoucna velkou výzvu.

Indiana Jones se dočkal pouze radikálního omlazení, navíc jen v bezpečném kontextu televizní obrazovky, kde nehrozí hordy naštvaných fanoušků.  Sean Patrick Flanery si na seriálu o nedospělém Indym bohužel neudělal takové jméno, aby z něj vyrostla herecké hvězda pro velké plátno. 

Jinde byl ovšem George Lucas radikálnější. I proto se z něj stal specialista na výrobu mladších verzí. V nové trilogii protočil hodinky nazpátek a občerstvil spoustu zásadních postav ze svých legendárních Hvězdných válek. Už s představiteli Anakina Skywalkera párkrát narazil. Těžko se dá najít cucákovitější prcek než Jake Lloyd, o hereckém umění Haydena Christensena zas koluje víc vtipů než o Benu Affleckovi s Jennifer Lopez dohromady. Ale jedno se Lucasovi upřít nedá. Co se vizáže týče, Anakina vážně vylepšil.  

I když u Obi-wana Kenobiho zvládl zachovat i britský akcent a herecké kvality...

... podobně jako u Yody nezměnil jeho způsob vyjadřování, pohybující se nebezpečně blízko hraně mentální retardace. Jen nám ukázal, že než Yoda zestárl do podoby nemotorné loutky s omezenou mimikou a pleškou z latexu, byl prvotřídním zabijákem. Zelený pidižvík z jedniček a nul se zbavil mechanismů, pomocí nichž jej vodil loutkař Frank Oz, a najednou metal salta s rychlostí dvacetiletého nafetovaného artisty.

Omlazeny byly ale i jiné postavy. Škoda, že si jejich cameí v původní trilogii všimli jen opravdoví hardcore fanoušci...

Jít proti proudu a nacházet mladá alter ega prostě není žádná legrace... 

... jak chcete třeba ikonického kulináře s tváří Anthonyho Hopkinse najednou nahradit neznámým evropským ksichtíkem? Jak? Když postava Hannibala Lectera bez Hopkinse prostě přežít nemůže ...

... podobně jako nemůžou dementi Harry a Lloyd býti dementy neskonale zábavnými i bez Jima Carreyho a Jeffa Danielse. Zbavíte dva mameluky jejich stvořitelů, jak talentovaných komediantů, tak alespoň trochu snaživých scenáristů, a hned dostanete možná nejostudnějších komedii od dob Jak ukrást Dagmar (alespoň stylově nazvanou Jak Harry potkal Lloyda).

Naštěstí jsou mezi námi umělci, kteří zvládnou snížit věkový průměr a zároveň s tím chytlavě restartovat, skládat poctu i rozšiřovat stávající universum novou alternativní realitou. A při tom zachovat jak módu, tak etnické složení. O Star Treku J. J. Abramse jsme toho v posledních týdnech napovídali až až. Hlavně se Spockem a jeho vykutáleným potkáváním sebe sama se Abramsovi povedl mistrovský kousek.

Už by to chtělo vidět jen Spocka v pubertě. A pak samozřejmě i kastrol, podle kterého ho ta dlouhá léta stříhali.

Tváře se zkrátka mění, zatímco zavedené filmové značky zůstávají. Problém nastává, když zůstávají příliš dlouho. Tak dlouho, že to může se staršími členy ansámblu zle zamávat. I herci jsou jenom lidé - nemocní, zranění nebo dokonce odcházející do věčných lovišť. Ne každý tvůrce má takové štěstí, aby své hvězdě mohl přizpůsobovat terminář natáčení (vzpomeňte na zranění Nicole Kidman nebo Shii během natáčení Moulin Rouge, resp. Transformers 2) nebo aby měl po ruce náhradu, tak jako v případě Brumbála, jehož po Richardu Harrisovi převzal stejně nahastrošený Michael Gambon (do potterovské ságy vstoupil jen jako záskok za churavého herce, zůstává ale až do konce).

Zdraví a život máme jen jeden, tvůrci tak musí doufat v prozřetelnost a v případě smrti alespoň - řečeno velmi otevřeně - v její „šťastné“ načasování. Těžko říct, co by se stalo, kdyby Heath Ledger odešel o pár týdnů dřív, uprostřed rozjeté produkce. Dočkali bychom se Temného rytíře? Jak by dopadl Gladiátor, kdyby zesnulý Oliver Reed nestihl odtočit své nejzásadnější scény a Ridley Scott neměl prostor k upravení jeho úlohy ve filmu? Sbíral by Gladiátor Oscary? Asi jen těžko. Tohle totiž není Matrix, kde si můžete dělat, co se vám zrovna zlíbí...

... a můžete proto jednu postavu změnit z filmu do filmu. Neomezený digitální svět naštěstí pro bratry Wachowské umožňoval elegantně čelit smrti Glorie Foster. Ta si jako Vědma zamudrovala v Reloaded, načež ji v Revolutions už musela nahradit Mary Alice. Co s tím? Třeba historku o vyhnání do jiného těla, kdy se nové podobě Vědmy divila i parta okolo Nea.

Terminátoří vesmír takovým problémům nečelí, a přesto je v jeho tvářích pořádný bordel. Co se bude dít za padesát let, až se série - pokud nezemře - promění v otřepanou značku, na níž se budou co chvíli nabalovat nová pokračování? Co pak?

Pak nic. Dočkáme se jen další velké vyprávěnky, která si musí jednou za deset, dvacet nebo třicet let pořídit do ansámblu nová těla.

Například King Kong v tom má dlouholetou praxi. A jak vidíte sami z obrázků: Není to vůbec špatné pokoukání.