Vždycky jsme jim záviděli jejich platy a nechápavě si ťukali na hlavu, když chtěli stávkovat. Áčkové celebrity přece mají peněz jako želez. Jenže Hollywood není dlážděn jenom Harrisonem Fordem a Brucem Willisem. Tisíce herců a hereček se ocitá v přímém ohrožení kvůli tomu, že producenti nehodlají v nových smlouvách nabídnout "víc". Hrozí se stávkou, která však situaci zhoršuje, aniž by vůbec začala. Osud mnoha profesí současného filmového byznysu v cesmínovém lese teď visí na vlásku.

Nejdřív to odnesli scenáristé. Stávku si poctivě odchodili, nakonec se usnesli na definitivní smlouvě (její podmínky nebyly oproti původnímu stavu žádnou výhrou, takže o užitečnosti těch několika týdnů s transparenty na zádech by se dalo úspěšně pochybovat) a teď... se dusí v prachu cesty. Studia jsou opatrnější a škrtají ostošest. Jaký to má následek? Nové smlouvy se dodržují, ale v nejaktivnějším středním proudu je taková přetahovaná o práci, že jdou všichni pod cenu. Zvlášť když jim hrozí úbytek práce kvůli stávce herců. Pokud byl průměr 650 tisíc dolarů za scénář, dostanou se dnes i známé firmy sotva ke čtvrt milionu. Existuje pouze pár elitních jmen, kterých se krize nedotkne. Všichni ostatní musejí přijímat až třetinové honoráře. Ceny poklesly i u scenáristů o jejichž služby se vedou vášnivé aukční přestřelky. Mnohem ostřejší je to ale už nyní u samotných herců, kde se jedná o desítky milionů.

Dříve to fungovalo tak, že hvězda filmu dostala buď peníze na dřevo nebo tzv. podíl na tržbách. Ten se u největších expertů pohyboval mezi 20 až 30 procenty (z čistých tržeb!), což mnohé z nich vystřelilo k neuvěřitelným částkám (Depp za Piráty, Cruise za Mission: Impossible, Willis za Šestý smysl). Podobné nabídky jsou však už téměř minulostí a dochází k ním výhradně pouze u sequelů úspěšných filmů (viz Hanksova padesátimilionová výplata u Andělů a démonů, "pokračování Šifry mistra Leonarda).

Z toho vyplývá, že dnes v branži existuje pouhých pár šťastlivců, kteří si mohou diktovat podmínky. Třeba Robert Downey jr. u druhého Iron Mana, protože s Marvelem podepsal fixní smlouvu jen na jeden film. Teď ho bude muset studio přemlouvat a pravděpodobně mu nabídne buď tučný balík nebo procenta z tržeb. Ostatní hvězdy, a to i ty největší, se musejí čím dál tím častěji spokojit s tzv. "cash break deal". Co to znamená? Každé jednání je teď o něco vášnivější a zdlouhavější, protože se při něm hraje hned o několik čísel. Herec nebo režisér dostane své peníze až ve chvíli, kdy na sebe film vydělá! Pak jde o celkem slušná procenta, což vyplývá z risku, který si mezi sebou všechny strany přerozdělí. Např. Jim Carrey měl původně za komedii Yes Man dostat obvyklých 25 milionů dolarů, ale člověk míní a doba mění.

Nakonec to dopadlo tak, že s Carreyho běžným honorářem by snímek stál 80 milionů a to studio odmítlo zaplatit. Rozpočet byl tedy snížen na 50 milionů, ale až film vydělá studiu tyto peníze zpátky (tj. v boxoffice přeskočí stamilionovou hranici), dostane Carrey jednu třetinu z každého dolaru a také třetinu z DVD tržeb. Což by např. při tržbách 220 milionů v kinech a 100 milionů na DVD znamenalo čistý zisk pro studio cca 60 milionů z kina (po odečtení nákladů a podílu kinařů) a cca 66 milionů na DVD. Carrey by pak dostal 20 + 22 = 42 milionů. Podobné úvahy jsou ovšem čistě hypotetické. Pro studia je to velký boj, kdyby šlo o třetí díl Fotr je lotr, s Benem Stillerem, určitě producenti raději vyplatí Stillerovi 30 milionů na dřevo, protože při podobné smlouvě by si přišel dost možná i na dvojnásobek. 

Hollywood se potřeboval dostat po kolena do krize, aby si uvědomil, že stávající systém, kdy superhvězda dostane takřka čtvrtinu všech výdělků filmu, aniž by do projektu vložila své vlastní peníze (a riskovala případnou ztrátu), je jednoduše neudržitelný a mohl by se rychle vymknout kontrole. Cash break je nové zaklínadlo před kterým se skloní i největší hvězdy, většinou však za extra výhodných podmínek, pokud film vydělá. Z herců to vlastně dělá produkční partnery, protože jejich podíl na čistém zisku se měří v desítkách procent. Harrison Ford, Steven Spielberg a George Lucas jsou samozřejmě výjimkou. Poté co Paramount vydělal zpátky všechny náklady na Indyho (kolem 200 milionů), dostalo zmíněné trio 87,5 centu z každého dolaru. Podobné dohody však fungují mezi studiem a štábem i v jiných projektech, příkladem budiž čtyřicetiprocentní podíl na čistém zisku u tria Ridley Scott, Leonardo DiCaprio a Russell Crowe (snímek Body of Lies). I když Crowe si zrovna nedávno užil peníze na dřevo, když narychlo nahrazoval Brada Pitta ve State of Play. Studio si nemohlo klást podmínky a tak zkrátka muselo platit.

Herci i režiséři se tak stávají nejbystřejšími pozorovateli boxoffice výsledků, protože právě čísla determinují jejich výplatu. Jde jim o tom, aby film vydělal, protože se bojí o svou výplatu. Můžeme spekulovat, jestli jim ve výsledku jde o co největší kvalitu nebo čiré podbízení, ale divák není hloupý a podruhé by se flákotou zlákat nenechal. V zajímavé pozici byl před premiérou Stalo se režisér M. Night Shyamalan - zatímco po Šestém smyslu by dostal na svůj nový film za současných podmínek zcela jistě tučný balík peněz předem, tentokrát se musel, po nepříliš úspěšné Ženě ve vodě, smířit s kompromisem. Jako scenárista a režisér v jednom sice za koncept filmu dostal něco kolem 10 milionů dolarů, ale na čtvrtinové investici do filmu (rozpočet 57 milionů) bude moci vydělávat až poté, co Foxové získají veškeré vložené náklady zpátky. Trocha matematiky? Shy dostal 10 milionů, ale zároveň cca 15 do filmu vložil. Kdyby film vydělal méně než 100 milionů, nedostane nic (byl by pět milionů v mínusu). A to dokonce i v případě, že by film vydělal třeba 90 milionů a studio by tedy nějakých 80 procent nákladů získalo zpátky (tj. pravděpodobně i 80 procent jeho patnácti milionů).  

Už chápete, proč má každý minimálně dva účetní? Na druhou stranu Stalo se odstartovalo velmi slušně ve Státech i v Evropě, takže Shyamalan asi bude sklízet i nad rámec honoráře. "Hubené" časy s sebou ovšem nesou i další škrty. Ještě před pár lety jste si ve třetí, čtvrté vedlejší roli (řekněme Josh Duhamel v Transformerech nebo Geoffrey Rush ve třetích Pirátech) mohli vykoledovat až milion dolarů, dnes se tyto role smrsknuly na 100-200 tisíc. Holt v nich musíte být dobří, aby vám příště dali prostor alespoň na plakátě. Pointa je v tom, že herci hrozící stávkou si neuvědomují, že jejich případný tlak (zastavení mnoha dalších projektů) snižuje množství práce a ve výsledku i jejich honoráře. A také vrhá hollywoodský byznys do stínu, ve kterém ho bohatí strýčkové neradi vidí. Studia jsou většinou součástí mnohem větších konglomerací, přičemž dělání filmů patří spíše mezi nákladné a rizikové koníčky. I tam se však peníze jen málokdy sypou pánubohu do kanálů, takže je možné, že ve chvíli, kdy se v ulicích L.A. objeví první cedule členů SAG, začnou studioví účetní seškrtávat dolary i Willu Smithovi... a pak se možná dočkáme návratu papundeklových kulis. :)