O rozpočtech rostoucích geometrickou řadou a masivních reklamních kampaních, ve kterých se utápí miliony dolarů, už jsme na MovieZone několikrát mluvili. U příležitosti startu nové letní sezóny lze však na prvním běžci jasně definovat, čeho všeho je současný Hollywood schopen. Náš pokusný králík pochází z dílny Sony a náklady na jeho výrobu se pohybují někde mezi 250 až 350 miliony dolarů. Během posledních sedmi let byly rozpočty hollywoodských blockbusterů katapultovány neuvěřitelným způsobem a Damoklův meč scenáristické bezradnosti je úspěšně zakryt lavinou marketingových prohlášení o tom, kdo zas natočil nejdražší scénu všech dob, utratil nejvíc peněz za kostýmy nebo pořídil nejlepší triky pod sluncem. Sází se zkrátka na všechno, protože královský titul "Nejdražší film všech dob" je jenom jeden ročně a dost se pro něj krvácí. Sony s tím však neměla problém - dotování svých výrobků má ostatně ve zvyku, přičemž u třetího Spider-Mana se jí vynaložené peníze vrátí jistě mnohem rychleji, než u třetího Playstationu. Jeden by si však pomyslel, že chtějí vydělat co nejvíc, tak proč se obtěžovali do filmu nacpat 350 milionů, když šel s trochou selského rozumu natočit za polovic? Abychom si alespoň částečně na tuto všetečnou otázku odpověděli, musíme se ponořit do problematiky trochu hlouběji.

Blockbuster jako vývozní artikl

Když se jako průměrný Evropan zamyslíte nad tím, co Amerika dala světu... a mluvíme teď o věcech denní (s)potřeby... co vám ulpí v mysli? Hamburgery, Windows, spousta značkových cukrovinek a... samozřejmě filmů. Od chvíle, co se na losangeleském vršku usadil nápis Hollywood, bylo jasné, že Amerika chce ovládnout svět. Alespoň ten celuloidový. Šlo o klasickou válečnou taktiku, ve které se pohlcovalo kvantitou a kde se na ničem nešetřilo. Však ono se to vyplatí zpětně. Filmový průmysl sice vždycky narazil na nějakou tu menší krizi (příchod televize), ale ve své podstatě měl diváky v hrsti a oni měli pro změnu v hrsti jeho. Vzájemná potřeba si vyžádala nějaké to rozmazlování, takže všechno muselo být rok od roku větší, lepší a dražší. Amerika jako taková si navíc uvědomovala, že pokud jí dělá ve světě něco dobré jméno, jsou to právě hollywoodské filmy. Nemluvím tu teď o nějaké státní podpoře, ostatně Hollywood je baštou kapitalismu a každý tam vyrábí "za svý". Stačí se ale podívat na seznam daňových úlev jednotlivých států a vyhledat si historické zkazky o lobbingu nejrůznějších organizací. Amerika je zemí, která prapůvodní kulturní dědictví nasála z různých kultur. O to urputněji teď nutí celému světu svůj Hollywood jako určitý etalon mainstreamového vkusu. A funguje to, protože když jsou peníze, jde všechno.

Za opravdový velký třesk hollywoodských blockbusterů ale můžete poděkovat jedinému člověku - Stevenu Spielbergovi. Jeho Čelisti se v roce 1975 přešvihly trojnásobně svůj rozpočet a zástupci studia se museli uchýlit k nové taktice, aby film vůbec nějak prodali. Poprvé se masivně propagovalo skrz televizi a film byl netradičně nasazen do stovek kin naráz. Strategie fungovala dokonale a snímek, který stál 12 milionů dolarů vydělal 260 milionů jen v Americe. Čelisti změnily přístup studií k potenciálním trhákům a také potvrdily, že nasazení filmu v létě má značný vliv na výsledky. Proto se napevno zavedl systém souběžného uvádění do co největšího počtu kin a prominentní tituly vždy s předstihem obsadily ty nejlepší termíny, většinou související s prodlouženými víkendy a americkými státními svátky (Independence Day, Memorial Day, Labor Day). Dnes se letním trhákům daří vygenerovat cca 40% celoročních tržeb a jsou uváděny souběžně do čtyř tisícovek kin (přes tuto cifru se zatím dostalo jen devět filmů, samozřejmě z poslední doby, protože nová kina se stále staví - Spider-Man 3 je uváděn do 4253 amerických kin naráz).

Co ostatní? Ostatní mají smůlu. Samozřejmě existují výkyvy a Vánoční sezóna se taky probojovala na výsluní zájmu, ale květnová jatka se stala tradicí, jenž má neotřesitelnou pozici. Armády univerzálních "PG-13" vojáků tu spolu soupeří o přízeň diváků a jejich generálové sypou do válečného mlýnku desítky milionů dolarů. Jen víc a víc, dokud se to nezadře.

Vzestup a pád?

Ve skutečnosti se to občas zadře festovně a většinou to někdo škaredě odnese. Už jste si asi všimli, že v Hollywoodu je štěstí vrtkavé. Můžete točit hity jak na běžícím pásu, ale jedno zaškobrtnutí vás odsoudí do druhé ligy, kde můžete zase začít znova od nuly. Hollywoodská matematika je v tomhle neúprosná. Přijdete do Hollywoodu, protože vás doporučil nějaký hodný strýček a natočíte romantickou komedii s béčkovými herci za sedm milionů. Film vydělá dvacet. Fajn. Dostanete romantickou komedii za patnáct milionů s někým, kdo kdysi málem vyhrál Oscara. Vyděláte třicet. To bylo těsné. Nakonec vám dají třetí díl nějaké vyprahlé akční série. Vyděláte sedmdesát, zřejmě zas tak vyprahlá nebyla nebo jste vážně dobří. Chytili jste jackpot. Bruce Willis viděl tu trojku, co jste točili a líbila se mu. Budete točit velký akčňák. Sice jen za devadesát milionů, ale vy jste šetřiví, když se to vezme za správný konec, tak máte vystaráno. Vyděláte šedesát milionů, protože vám film producenti přestříhali a Bruce Willis měl průšvih v médiích. To je konec. Nabízejí vám filmy se Stevenem Seagalem. Přemýšlíte o tom, že půjdete obracet burgery do McDonald's.

Takhle to vždycky začíná a dost často i končí. Producenti jsou taky lidi a když jim někdo utopí třicet milionů a oni kvůli tomu musejí prodat jachtu, tak bývají nemilosrdní. Proto úspěšní režiséři nerostou jako houby po dešti, ale trvá jim dlouhé roky a mnohdy i pět, deset filmů, než je někdo v Hollywoodu objeví (nedej bože pokud jsou to cizinci, pak většinou první hollywoodský úspěch přichází až s prvními šedinami). Obejít to můžete jen v případě, že jste syn/dcera slavného otce nebo synovec slavného producenta. A i z toho jsou většinou průšvihy - Breck Eisner, syn šéfa Disney Pictures, natočil akční propadák Sahara, který v amerických kinech vydělal 68 milionů. Že to není tak hrozné? Jenže ten film stál 160 milionů. Michael Eisner pak musel sponzorům dlouze vysvětlovat, že jeho syn to tak nemyslel... Sahara přitom nebyla tak špatná, ale za to si samozřejmě rohlík nekoupíte. Rád bych, aby se v komentářích pod článkem pak neobjevil nikdo, kdo by se snažil jakkoliv vypočítat vztah mezi kvalitou filmu a jeho tržbami. Takhle skutečný svět nefunguje, děti. Vždycky tu jde o peníze a marketing. Ať už samotnou propagaci filmu nebo idoly, které v něm hrají.

A kdo vám je stvořil? Ano, opět snaživí lidé z marketingu a částečně i my, filmoví novináři, kterým stále někdo nadává, že berou úplatky. Bohužel vás musím zklamat, nás z tohoto koloběhu peněz úplně vynechali. My "jen" máme rádi film. Producenti ho mají také rádi, jinak by investovali do ropných vrtů, jenže... při žónglování miliardami korun se dostane i láska do úvozovek. A nemyslete si, že producenti nepanikaří. Dokud loni nepřišla Šifra mistra Leonarda a druzí Piráti, chystaly se ve spoustě kanceláří oprátky, protože tržby skutečně neodpovídaly vynaloženým nákladům. Jakmile se však ukázalo, že i dneska dovede film vydělat přes miliardu dolarů, všichni začali slavit. V Hollywoodu zkrátka žijete ze dne na den a musíte se tomu přizpůsobit. Jen pár šťastlivcům se přihodí komerční smrťák, ze kterého se hnedle mohou vylízat (nebo se ještě víc propadnout). Dva příklady ze současnosti: Bayův Ostrov neuvěřitelně propadnul a přesto se hned vrhnul na megatrhák Transformers, stejně tak Rob Cohen neuspěl se Stealth a nakonec mu stejně osud přihrál třetí Mumii. Uvidíme jak oba svou druhou "šanci" využijí. Michael Bay má každopádně v průmyslu už dost známých, aby se neztratil a v současnosti už pilně pracuje s Jerrym Bruckheimerem na dalším vysokorozpočťáku - adaptaci počítačové hry Prince of Persia.

Jinak pokud by se někdo divil, že po loňském vlažném startu sezóny jsme se letos dočkali tařka absurdně vysokých rozpočtů, musí si uvědomit, že tu funguje jistá setrvačnost. Rozpočty na roky 2008 a 2009 už jsou dávno schváleny a zřejmě by je neohrozilo ani to, že by Spidey vydělal celosvětově 300 milionů a třetí Piráti třeba 250 milionů (což se VELMI pravděpodobně nestane). Producenti by sice na poslední chvíli něco stříhali a rušili, ale nějaké radikální škrty už by se stejně nestihly. Takhle se to prostě nedělá, většinou se rozpočty určují podle předchozích úspěchů podobných žánrovek. U sérií je to pěkně viditelné. Supermanův návrat si tak tak vydělal a Singer musel dokonce splnit ultimátum od studia, aby mohl vůbec pomýšlet na druhý díl. A i tak mu bylo řečeno, že vyšší rozpočet rozhodně nedostane. Jeho snímek ostatně patřil do kategorie megalomanských projektů. Superman se ještě mohl ohánět tím, že nasbíral spoustu zbytečných nákladů ve zdlouhavé preprodukci, na které se vystřídalo X různých režisérů, ale Jacksonův King Kong, Petersenův Poseidon nebo Raimiho Spider-Man 3, to jsou filmy, které si z přefouknutých rozpočtů udělaly reklamní značku.

Studiu jistě dělá moc dobře, když se o jeho filmu mluví jako o nejdražším, nejvelkofilmovějším a trikově nejzvládnutějším filmu sezóny. Pokud se ale režisér trochu splaší a nacpe toho do filmu příliš, přestanou stačit všechny miliardy světa. Výsledek je pak přeplácaný buď trikově (King Kong) nebo dějově (Spider-Man 3), případně lidé marně pátrají po tom, kam se ty peníze poděly (Superman). Foxové si třeba dávali zatraceně velký pozor, když měnili režiséra u třetích X-Menů, a vynaložené náklady zveřejnili až po úspěšném prvním víkendu, kdy snímek vydělal přes sto milionů dolarů. To že stál (i s marketingem) nějakých 250 milionů už pak nikoho nepálilo (leda věčné kritiky trikové úrovně snímku), protože celosvětově si Xavierovi mutanti vykoledovali pěkných 459 milionů a další desítky milionů utržili na DVD.

Právě fenomén domácího kina spoustě producentů zachrání krk, nebo je alespoň posune do černých čísel, i když to na první pohled vypadá "v pohodě". Nesmíme zapomenout, že skoro polovina všech výdělků jde do kapes provozovatelům kin. Tržby se tak musí cca rozpůlit, abychom se dostali ke skutečným výdělkům studia. A když se na to podívate touto optikou, začne být všechno trochu temnější, protože letos se nám těch skutečně drahých filmů přemnožilo a i když jsou diváci slibně rozjetí (vzpomeňte si na jarních 70 milionů za víkend pro Třístovku), budou zcela jistě padat hlavičky. Nebo si snad myslíte, že si na sebe vydělá Božský Evan, který podle všeho stál 160 milionů dolarů?

Lesk a bída devíti cifer

Ano, slyšeli jste správně. 160 milionů dolarů za komedii s mizerně animovanými mluvenými zvířátky. Člověk si pomyslí něco o černé díře, do které padají všechny ty peníze, aby na druhé straně vyjížděly limuzíny, vilky a jachty pro většinu zúčastněných producentů. Samotný štáb z toho neuvidí nic, jak si povíme o něco později. Hollywood je totiž trochu jako nerozumné dítě a sahá na plotnu, aniž by si uvědomil, že je rozžhavená do běla. Jenže když už se nějaký ten průšvih stane, stačí začít brečet a rodiče (=diváci) už to nějak zařídí. Nezničitelné monstrum, které si většinu jizev vždy způsobí samo. Je otázka, jestli ho v letošní sezóně nečeká úder, který ho donutí změnit taktiku. Některé kroky jsou totiž opravdu šílené - Šifra mistra Leonarda vydělala neuvěřitelné peníze, takže natočíme adaptaci podle další Brownovy knížky a všem dáme HROZNĚ MOC PENĚZ! Největší plat pro scenáristu, největší rozpočet, největší honorář pro herce. 50 milionů pro Toma Hankse? Za co?!? Cokoliv nad dvacet milionů je absurdní. Ano, hvězda prodává film, ale v případě Šifry tomu tak rozhodně nebylo a když si uvědomíte, že všichni ostatní členové štábu (nemluvíme o hercích, ale o těch stovkách zaměstnanců, díky kterým to všechno funguje) dostanou dohromady zhruba 2-3 miliony, je to skoro na zvracení.

Ne že by to nebylo pochopitelné, ale ono umělé navyšování nad rámec soutěživosti mezi jednotlivými studii, to je zcela jasné podřezávání vlastní větve. U Shreka 3 může být každý v pohodě, protože ten animák stál maximálně 120 milionů dolarů a dá se čekat, že celosvětově vydělá trojnásobek. Totéž třetí Piráti si mohou dovolit 270-280 milionů nákladů, protože jenom na dvojce činil čistý zisk dvakrát tolik. Jednoduché počty a jednoduché utrácení. Ale Božský Evan? Nebo Křižovatka smrti 3? Druhý díl pod vedením Bretta Ratnera sice vydělal neuvěřitelné peníze, ale to bylo před více než pěti lety a pokud studio doufá v tehdejší diváky, mohlo by se krutě splést.

A jestli vás opravdu zajímá, kam všechny ty peníze plynou, pojďme si nějaký ten rozpočet rozebrat. Třeba tu stošedesátimilionovou Saharu:

Akční snímek je adaptací slavných knížek s hrdinou Dirkem Pittem v hlavní roli. Ve filmu ho ztvárnil Matthew McConaughey, který dostal velmi pěkných 8 milionů dolarů (jeho nejvyšší honorář vůbec). Penelópe Cruz ve vedlejší roli si přišla na 1,6 milionu dolarů. Všechno za deset týdnů práce. Rainn Wilson v jedné z vedlejších-vedlejších rolí dostal za stejné období nějakých 45 tisíc dolarů, tj. byl někde na dvojnásobku těch nejlépe placených členů štábu (těch bylo cca 1000).

V Maroku se nejméně 250 tisíc dolarů vyplýtvalo na různá "povolení" a úplatky. Většinou se tomu říkalo "podpora tamního režimu".

Na filmu pracovalo nejméně deset scenáristů a dohromady si přišli na 3,8 milionů. Většina z nich přišla, napsala nějakou verzi scénáře a byla přeobsazena někým jiným.

20 milionů dolarů spolknulo natáčení a úpravy natočeného materiálu v různých koutech Evropy.

Dvoumilionová scéna výbuchu letadla (celková stopáž asi padesát vteřin) byla vystřižena, protože se nehodila do kontextu filmu.

Náklady se zastavily na 160 milionech dolarů, ale dalších 80 milionů dolarů činily náklady na distribuci (další položka na kterou se často zapomíná). Proto je celková ztráta vypočítána na nějakých 102 milionů dolarů, i když se postupem času (DVD reedice, prodej televizních práv) sníží na nějakých 80 milionů (předpoklad v desetiletém horizontu, provedený nezávislou firmou).

A kde jsou ostatní peníze? Rozpuštěné do různých věcí. Všimli jste si té položky za úplatky? Takhle se v Hollywoodu utrácí běžně. Samuel L. Jackson za roli ve Vyvoleném dostal sedm milionů dolarů, ale to zdaleka není definitivní cifra. Různé bonusy (diety, používání limuzíny, náklady na cestování) utratil studiu dalších 111 tisíc dolarů. Přičemž na dalších 80 tisíc přišel jeho maskér, stejně jako asistent a kadeřník. Dohromady tedy 240 tisíc za trojici lidí, která Jacksona na place deset týdnů obskakovala. Zlaté časy.

Kam se poděl mainstream?

Raději pryč od těchto rozborů, než se někomu vážně udělá zle. Raději si ukažme prstem na problém, který je evidentní a ovlivňuje samotnou nabídku filmů. Rozpočtové nůžky se nám totiž v popcornové kategorii rozevřely neskutečným způsobem. Na jedné straně nám rostou do nebes rozpočty Pirátů z Karibiku (po úspěchu dvojky se do třetího dílu investovalo ještě pár milionů navíc, aby byly triky opravdu na úrovni... dvacet milionů pro ILM a dalšího Oscara máte v kapse), na straně druhé se nám množí bezradní producenti, kteří nevědí, kde sehnat peníze na svůj vysněný projekt. A nemusí jít zrovna o stárnoucího Stallonea, který několik let sháněl usmolených patnáct milionů na šestého Rockyho. Nízkorozpočtová kategorie hororů a akčních "béček" končí někde na padesáti milionech, přičemž odvážné experimenty se čas od času dostanou i někam k 70 (Třístovka, svého času i první Matrix), aby odtamtud vystřelily ke dvousetmilionové metě ve chvíli, kdy chytnou v pokladnách kin pořádnou slinu. Co je v oblasti mezi 70 a 170 miliony dolarů? Všichni víme, že je tam zatraceně hodně číslovek, ale producenti o ně jaksi nejeví zájem.

Letní mainstream tak začíná někde na 130 milionech dolarů a filmy s tímto rozpočtem už jsou považovány za podezřele levné. U třetího Bournea se to vysvětluje "oldschoolovostí", u třetí Křižovatky smrti si zase všichni myslí, že peníze shrábnuli Chan, Ratner a Tucker a ve filmu samotném už pak bude velké houby (trailery tomu dávají za pravdu :). K čistým sto milionům se tak dostávají jen maminčini mazánci - filmy jako Mnichov, Walk the Line, Dreamgirls nebo Skrytá identita. Tohle už ale není popcorn, tohle je takové to rodinné stříbro, o kterém producenti vědí, že v kinech horko těžko vydělá, ale mohou se jím chlubit, když někdo přijde na návštěvu a často spoléhají na to, že vydolují z Akademie nějakou tu sošku. A když si u nich Spielberg bude moci natočit Mnichov, rádi mu pak dají dvakrát tolik peněz na Válku světů. Na té se šetřit nebude. Potřebujeme to rychle? S nekompromisními triky? A že chce Steven natáčet v New Yorku? Klidně mu to dejte. Výsledkem bylo "rodinné drama za 140 milionů dolarů", které však vydělalo 600 milionů celosvětově. Tomu se říká sázka na jistotu.

U letních pecek však žádnou jistotu nemáte. Všude kolem jsou totiž ostatní a chtějí vám ten štos bankovek vyrvat z ruky. Proto se tu jede buď na maximum a nebo na "malou domů". Ať už jde o superlevné teen komedie nebo remaky, případně nekonečný příval průměrně drahých hororů, které se vždycky nějak zaplatí. Devadesátimilionový čistokrevný akčňák najdete stěží a když už se někdo o něco takového pokusí (Vítejte v džungli), potopí tím šance celého žánru na dlouhé roky dopředu.

A bude to jen a jen horší. Stačí se podívat na Top Ten nejvýdělečnějších filmů za poslední roky a uvidíte stále stejná jména, opakující se v pravidelných intervalech. Jako by v Hollywoodu o pořádný projekt zakopávali jen Ridley Scott, Tony Scott, Michael Bay, Steven Spielberg nebo Peter Jackson. Jako by všechny muzikály točili dva režiséři a jako bychom neměli dost Shawna Levyho. Jakmile má někdo úspěch, je zkrátka ždímán. Někteří raději utečou do garáže, aby si tu točili nějakou nezávislou tvorbu, jiní si nasyslí pár milionů a pak se nechají srazit propadákovým rychlíkem. Málokdo se může pochlubit dlouholetou kariérou v branži, to už musíte být buď samotný Spielberg nebo točit s přestávkami jako George Lucas. :) Hollywood byl vždycky elitním kruhem, ale teď možná i jeho členové zjišťují, že jejich řady řídnou a že až si budou příště chtít střihnout Monopoly, možná neseženou dostatek hráčů.

Jde to i jinak?

Nemá při tom moc smysl operovat supernízkými rozpočty Sunshine nebo Fontány a poukazovat na to, že kvalitní filmy se dají točit i za zlomkové rozpočty. Oni to v Hollywoodu moc dobře vědí. Jenže jde často o prestiž. Jako když si kupujete nové boty od Nike a dáváte jim přednost před botaskami, co vám předevčírem maminka sehnala na trhu. To se přece vůůůbec nedá srovnávat. Image není na nic, na image stojí v Hollywoodu úplně všechno a kdybychom tu masku sejmuli, přestalo by to fungovat. Můžeme si tak jen čas od času zanadávat na hloupá rozhodnutí, zbytečně utracené obrsumy a časté ústřely, ale dokud budeme nechávat v pokladnách kin svoje těžce vydělané peníze, zůstane nám jediná naděje. Že někdo tam nahoře přijde k rozumu sám od sebe. Je to naivní, ale rozhlédněte se kolem. Nike, Adidas, Puma... tak to máme a tak to chceme. Se vším dobrým i zlým, co k tomu patří.