Za rok mu bude padesát a patří k nejvýznamnějším a nejlepším českým režisérům reklam a videoklipů. V roce 1996 se podepsal pod scénář k celovečernímu debutu Davida Ondříčka Šeptej, ale sám si filmovou režii vyzkoušel až v roce 2009, kdy natočil hodně povedené a především světově vypadající 3 sezóny v pekle. Teď do kin vstupuje jeho novinka Wilsonov, dobrodružná krimikomedie s Jiřím Macháčkem a Vojtěchem Dykem, která stylově navazuje na klasiky jako Adéla ještě nevečeřela nebo Tajemství hradu v Karpatech. A na jaké filmy nedá Tomáš Mašín dopustit?  

"Následující výčet neberte jako něco statického. Nemám striktních „top fájf nebo top ten“ a to, co mne nenadchlo před pár lety se může v kontextu životní a filmové zkušenosti dnes jevit jako pozitivní objev. Můj přístup je organický – do filmu se vnořím a když mne „vyplivne“ zasaženého už ho nevymažu z paměti. Takže, následující filmy se mi vybavily bez většího hloubání, stejně jako minimálně třicet dalších.."

1. Paříž, Texas (VB/F/Záp. N, 1984, r. Wim Wenders)
Je to vlastně road movie, ale pro mne přesáhl všechny filmy o lásce a zasáhl mne do hloubi duše. Možná je to tím, že o ní vypráví bez její viditelné přítomnosti. Moment, kdy se tvář Stantona a N. Kinski překryjí ve skle, když se prolomí stavidla zadržovanejch citů, je tak opravdovej a emotivní, že nemám slov. Takže, díky za to hypnotický napětí a úspornost, za neskutečně krásnou Nastassju v červeným mohérovým svetru, za ty úžasný široký záběry texaský pouště, za bolestný smíření i hudbu Ry Coodera.

2. Intimní osvětlení (Československo, 1965, r. Ivan Passer)
Opravdový, jemný a lidský film s bezútěšným poselstvím. Nechutně a krásně obyčejný. Nehrajou v něm hezký lidi, ale jsou vlastně krásný, protože opravdový (omlouvám se V. Křesadlové, ta krásná objektivně je). Všichni hrajou fantasticky! Replika „Já si tady sedím, poslouchám a žeru“ vypovídá o celé podstatě lidskýho bytí a já tenhle film (a Passerovi scénáře) miluju. Za to, jak lehce a pravdivě zobrazuje člověka s opravdovým pochopením pro jeho slabosti.

3. Tenkrát na Západě (Itálie/USA, 1968, r. Sergio Leone)
Furt je ve mně ten kluk, kterej miluje sentimentu zbavený napětí a drsný chlapy, co se vyjadřujou v holejch větách. Fonda, ten modrookej hezoun skvěle obsazenej proti předešlejm rolím do role  uhrančivýho hajzla, Claudia C. je křehká, silná a především krásná, Bronson a jeho soustředěný oči „přes celý plátno“, široký celky a velký detaily zpocenejch tváří s dlouhými záběry očí vytváří úžasný, osobní a expresivní napětí, a postava Cheyenna byla můj klukovskej vzor. Takovej chlap jsem chtěl bejt. A Morriconeho hudba zesiluje tohle všechno asi tak 10x. Film je to tak dobrej, že přestože ani zdaleka nesplňuje parametry dnešních akčních filmů, je dlouhej a pomalej, přikoval mýho 12 letýho syna k obrazovce stejně pevně jako (asi už po vosumnáctý) mne.

4. Opravdová kuráž (USA, 2010, r. Ethan a Joel Coenovi)
Když už jsem u těch chlápků, co mluví pomalu a úsporně; Bridgesův dialog se „zubařem s medvědí hlavou“ je naprosto uhrančivá scéna, a emancipovaná čtrnáctiletá holka je v podání Hailee Steinfeld naprosto skvělá, dobrej vzor pro dnešní náctiletý milovnice selfies.
Baví mne, jak tady Coeni úsporně dávkují drama, jak jsou politicky i rasově nekorektní: Coeni jsou mý favoritní režiséři a bezpochyby jedni z nejoriginálnějších filmařů současnosti. Proto jsou v mejch top twenty jednoznačně i Barton Fink, Big Lebowski.

5. Prorok (Francie/Itálie, 2009, r. Jacques Audiard)
Syrovej, brutální, vrcholně autentickej. Násilný scény podaný bez nejmenšího odstupu. Nadchla mne výborná, strohá, polodokumentární kamera a herecké výkony. Zdánlivě „jen“ žánrový vězeňský film, ale vede k obdivuhodnejm charakterovejm studiím.  Koncentrovaný a subtilní herectví představitele Malika – jeden z nejlepších hereckých výkonů jaký jsem za poslední rok viděl. A taky dlouho jsem neviděl tak syrově přesvědčivou scénu jako je vražda spoluvězně. A ještě si vzpomínám - nadchla mne scéna, kdy Malik na břehu moře zakouší chvilkový pocit svobody, aby si jej o několik hodin později - uvězněný na samotce - připomněl jen hrstí písku v botách.

6. Až na krev (USA, 2007, r. P. T. Anderson)
A zase široký záběry vyprahlý americký pouště, kolty u pasu, málomluvný chlapi a nekorektní chování. Tenhle film je prostě zjevení. Velkej monolit. Mluví se málo, hudba skoro není a když, tak jen zneklidňuje takovým minimalistickým  drnkáním. Nádherný široký záběry pouště, krajiny s ropnými vrty, sucha, pot a zmar, kamera odmítající tak typicky (v českejch filmech) chtěnou malebnost. Žádný filmový ornamenty, a D.D. Lewis je zdrcujícím způsobem prostě perfektní! Vždycky se nadchnu, když vidím tak jedinečný herecký výkon. Je to film v mnoha ohledech krutej, ateistickej, velkolepej a minimalistickej. - P.T. Anderson je prostě borec, a tak říkám, že  Magnolie a Hříšné noci jsou moje další top filmy!

7. Ztraceno v překladu (USA/Japonsko, 2003, r. Sofia Coppola)
Milá Sofie Coppolová, chtěl jsem Ti jenom říct, že Tě za tenhle film hrozně moc obdivuju. Je krásnej a křehkej a dojemnej a vtipnej a při scéně natáčení reklamy mne,  jak důvěrnýho znalce prostředí, vždycky spolehlivě rozesměje. Jo, takhle to opravdu je! Ať žije Lodža Můůůr!

Bonus: Velká nádhera (Itálie/Francie, 2013, r. Paolo Sorrentino)
Sorrentino je velkej borec. Miluju začátek - opulentní taneční sekvenci, zpomalený záběry pokleslejch a bohatejch týpků a koček, co chtěj bohatý chlapy a bohatejch chlapů, co už jsou tak znuděný a zfetovaný, že už ani nechtěj ty pěkný kočky… Velká nádhera je o všem i o ničem. Je to filmovej život s nádechem snů a magickýho realismu (žirafa, ptáci). Sorrentino pracuje podobně jako můj velkej oblíbenec Fellini. Sladký život a Velká nádhera říkají jedno - život je rychlej, pomíjivej a mnoho z něj mineme a nestihneme. Ale i tak je v něm mnoho radosti – pro mne jí bylo strašně moc skrz dokonalej casting, hudbu a množství záběrů s uhrančivou výtvarnou atmosféru. Je to silně výtvarnej film, vypráví hodně obrazem a to je, podle mne, mmj. jedna z podstat tvorby filmu. A skvělý dialogy jsou tam taky; „Co děláš?“ – „Já? Jsem bohatá.“ – „Skvělá práce.“

Tak co na to říkáte?