Předně si musíme ujasnit, že oficiálně žádný hollywoodský blacklist neexistuje, pokud nemluvíme o blacklistu nepoužitých scénářů, který každoročně koluje mezi studii a dosáhl už mezi online komunitou takového věhlasu, že se z něj často nějaký ten námět přesune blíž realizaci čistě na základě nadšených ohlasů. Ano, v Hollywoodu najdeme herce a herečky, kteří si pouštěli pusu na špacír trochu víc, než bylo záhodno, a v důsledku toho jaksi nemohou zavadit o stejně zajímavé role jako byli zvyklí. Nikdo se k tomu ale otevřeně nepřizná, protože žádná taková cenzura není politicky korektní a někdo by někomu samozřejmě mohl užalovat zadek. Navíc jakákoliv zmínka o blacklistu by vyvolala vzpomínky na padesátá léta minulého století, kdy blacklist opravdu existoval a vyvěral z honby za komunistickým strašidlem, které po druhé světové obcházelo USA a řádilo napříč všemi médii. To bychom tu ale citovali studiový dějepis. Pro dnešní téma je zásadní, že v Hollywoodu existuje křehká rovnováha sil. A pokud někomu šlápnete do úsměvu nebo zapomenete během oscarové děkovačky zmínit Harveyho Weinsteina, máte zkrátka problém.

Jennifer Lawrence se mimochodem podobný přeslap povedl, když při přebírání Oscara za Terapii láskou zapomněla poděkovat nejen Weinsteinovi, ale i Davidu O. Russellovi. Prošlo jí to a zářila i v American Hustle, ačkoliv se opakovačka oscarových žní nekonala. Jennifer to ale prošlo i díky tomu, že má kariéru nakopnutou neskutečným způsobem a musela by se dopustit mnohem většího prohřešku. Jinak ale platí, že děkovačku si musíte pečlivě nalajnovat. Opomenout producenta, agenta nebo dvorního režiséra je mnohem větší hřích než zapomenout na matku, manžela nebo děti. Stihnout byste ale měli všechny, i kdyby to znamenalo přeřvat stohlavý orchestr.

My samozřejmě budeme mluvit o kapitálních hříšnících - tyhle vynechávky totiž opravdu řeší jen pár velkých zvířat v Hollywoodu. Na zabanování v Hollywoodu musíte vytáhnout mnohem větší kalibr, ačkoliv v posledních letech díky našponované politické korektnosti už stačí docela málo. Dřív jste museli mít přistiženi v autě s transexuálem, zapomenout si utřít nos plný kokainu nebo někoho přejet autem. Dvakrát. Dneska stačí, když si stoupnete na špatnou stranu politického spektra, ať už na domácí scéně nebo při komentování konfliktů, které se odehrávají tisíce kilometrů daleko. Javier Bardem a Penelope Cruz podepsali otevřený dopis, který žádá ukončení izraelských vojenských manévrů. Postavili se na stranu Palestiny a probíhající konflikt označili za genocidu. Silná slova vyvolala silnou reakci. Hollywoodská studia totiž ovládají z drtivé většiny Židé, kteří dopis a jeho signatáře okamžitě označili za prvoplánovou provokaci.

Nikterak nepomohlo, že Bardem o pár hodin později vysvětlil, že jde o projev dobré vůle a výzvu k ukončení konfliktu. Všeobecně se spekuluje, že hvězdný pár teď v hollywoodských filmech nezavadí o práci, protože producenti drží při sobě. Tohle blacklistování je navíc velmi obtížné dokázat - při konkurzech si vždycky můžete vybrat z tuctu herců a jakákoliv šikana ze strany producentů tak může probíhat zcela nepozorovaně. Blogeři budou chvilku cintat pentli, ale za pár týdnů se na případnou křivdu zapomene - tím spíš, že prokázat ji bude možné až po letech, kdy už ale nebude nikoho zajímat. Fanoušci už si sotva vzpomenou, o kom se vlastně mluví, protože jakmile hvězda zhasne, vytratí se z mysli velmi rychle. Bardem ani Cruz navíc nikdy neměli star-power opravdových blockbusterových tahounů, takže je ještě snažší je tzv. uklidit.

Tím se dostáváme k Melu Gibsonovi. Mel Gibson při policejní kontrole v mírné opilosti prohlásil, že "Židé mohou za všechny války světa" plus mínus pár sprostých slov. To bylo v roce 2006. Gibson se okamžitě omluvil, napsal několik dopisů na všechny strany, objevil se v několika televizních show, kde se málem rozbrečel a sypal si popel na hlavu. Všechno marné. Kostky byly vrženy. Hollywoodská židovská obec měla na Gibsona pifku už od roku 2004, kdy natočil Umučení Krista. Jenže ten film vydělal stovky milionů dolarů a promítal se div ne v kostelech po celém světě. Jakákoliv bezprostřední reakce židovské komunity by byla vnímána jako prachsprostá pomsta. Jenže Gibson nakráčel do pasti s opileckým úsměvem na tváři. Řízení pod vlivem už stihnul během své kariéry několikrát, navíc měl čerstvě na krku nějaké to fackování přítelkyně a jeho vodopád nadávek byl tak pověstnou poslední kapkou. Nijak ho neomlouváme, ale to co následovalo a pořád trvá, je ukázkovým příkladem obětního beránka.

Všechny filmy, které měl Gibson roztočené, včetně Pana Bobra (což měl být režijní comeback Jodie Foster), byly odsunuty na neurčito, a žádné další nabídky nepřicházely. Gibson se z kin ztratil na dlouhých pět let. Všechny jeho filmy z poslední doby (Na hraně temnoty, Moje letní prázdniny, Machete zabíjí, Postradatelní 3) jsou buď nezávisláky nebo v nich mají velká studia roli jen částečnou a jedná se o mezinárodní koprodukce. Pro áčkového herce, který byl zvyklý na dvacetimilionové honoráře a patřil i k úspěšným producentům, to byla studená sprcha a v očích veřejnosti vražda za bílého dne. A studia neodpouští, protože ačkoliv se Gibson objevil alespoň jako hlavní záporák v Postradatelných, jediným jeho chystaným filmem je Blood Father, což je akčňák od producentů Očisty (alespoň něco z těch vydělaných peněz teče správným směrem).

Na comeback si tedy musíme nechat zajít chuť, a přitom musí být všem jasné, že Gibson by ve správných rolích dělal zdatnou konkurenci Liamu Neesonovi. Drsňáky zvládá levou zadní, má herecký rejstřík a věk mu do tváře vyřezal přesně ty správné vrásky. Jenže ani tahle ideální konstelace studia neobměkčí, takže je Gibson odsouzen k tomu, aby si na něj vzpomněly menší produkční dílničky, vedené mladými milionáři, co vyrůstali na Smrtonosné zbrani a Šíleném Maxovi.

Gibsonův případ je nejviditelnější, protože jeho jméno prostě nelze jen tak vymazat z hollywoodské kroniky. Tolik památných rolí, úspěšný přesun na druhou stranu kamery, prostě miláček davů. Kdybyste Gibsona postavili před kameru v solidní roli, a nemusí jít o sequel jeho úspěšných frančíz, vydělal by v Evropě slušné peníze. Na starém kontinentu je dost nostalgiků, kteří by zaplatili a comebackové pohádky se tak hezky poslouchají. Nikdo to neví líp než Robert Downey Jr., který za Gibsonův návrat orodoval během děkovačky na Zlatých glóbech v roce 2011. A to ještě zdaleka nebylo v době, kdy by měl Downey Jr. všechno jisté, ačkoliv měl v kapse dlouhatánskou smlouvu u Marvelu, který podobné roztržky neřeší pro jistotu vůbec (tam se všichni přetahují především o peníze). Downey Jr. mimochodem za Gibsona kope neúnavně, letos dokonce prohlásil - v už nesrovnatelně neotřesitelnější pozici - že by si ve čtvrtém Iron Manovi zahrál, kdyby ho Gibson režíroval. Klobouk dolů před takovou hláškou.

Downey Jr. se s Gibsonem zná už hodně dlouho. Hráli spolu v Air America a od té doby jsou kamarádi. A všichni víme, že Tony Stark se svezl na podobné houpačce, i když šlo tenkrát o drogy a jeho pád z výsluní byl způsoben do značné míry jeho nespolehlivostí, která ho vyautovala do pozice, kdy byl pro hollywoodská studia v zásadě nepojistitelný. Je to klasická Hlava 22. Děláte průšvihy, začnete dostávat role v menších filmech, ale zároveň vás musí studio nebo producent pojistit. Což je v případě drogově závislého herce, kterého chcete obsadit i přes potenciálně rizikové PR, otázka několika milionů dolarů, tj. třeba půlky vašeho rozpočtu. Pojišťování je vůbec zábavná kapitola, protože čím staršího áčkového herce máte, tím razantněji suma roste. Jenom pojištění Arnieho kostí ve třetím Terminátorovi vyšlo na několik milionů dolarů. V rámci blockbusterového rozpočtu je to plivnutí, ale jakmile se posunete o dva levely níž, už je to problém. Gibson ale Downeyho podržel, když konečně po letech dostal roli ve Zpívajícím detektivovi, a nejen že se uvolil střihnout si cameo, když Downey Jr. roli dostane, ale dokonce za něj z vlastní kapsy zaplatil u pojišťovny tučnou kauci.

To bylo v roce 2003 a po Downeyho přištípkaření v seriálové Ally McBeal to byla velká šance na návrat na stříbrná plátna. Film vyšuměl, ale producenti chytli návnadu a Downey zazářil v Linklaterově Temném odrazu a především v Kiss Kiss Bang Bang Shanea Blacka. To ho udrželo v povědomí, a když skvěle zmáknul i vedlejší roli ve Fincherově Zodiacovi, měl už umetenou cestičku k Iron Manovi. Zbytek je historie, ale nikdy by k ní nedošlo, kdyby Gibson nebyl štědrý. Downeyho comeback je nádhernou hollywoodskou pohádkou moderního věku, ale v jeho stínu stojí Gibson jako tragická postava - fantom opery, jehož klatba zdánlivě nemá konce.

Je to důkaz toho, že se mnohem snáz odpouští veřejný přešlap (drogy, daňové úniky, nějaké ty rvačky s fotografy, přítelkyněmi nebo prostitutkami), než strefování se do chlebodárců nebo případná neposlušnost na place. Schválně se podívejte na kariéru Edwarda Nortona poté, co vyplavaly na veřejnost neshody během natáčení Hulka. Foxové museli skandál hasit, film propadl (ačkoliv tohle asi nebyla hlavní příčina) a Norton se nikdy nedostal do áčkové ligy, i když měl pár let předtím několik úspěšných zářezů. Katherine Heigl patřila jeden čas k nejlépe placeným hvězdám romantických komedií a točila div ne dva filmy ročně. Podle většiny producentů i hereckých kolegů se s ní ale spolupracovalo, cituji, "velmi obtížně" a dneska je v podstatě neviditelná.

Charlie Sheen se vypoklonkoval ze seriálu Dva a půl chlapa takovým způsobem, že mu za to celý internet tleskal. Byl to meltdown epických rozměrů, který bolel o to víc, že Sheen vydělal v televizi víc než za celou filmovou kariéru a zůstala po něm díra, kterou Ashton Kutcher nikdy úplně nezazdil. Jistě není náhodou, že se Sheen objevil v pokračování Mačety po boku Gibsona, ale Rodriguez v obou Mačetách vlastně jen obsazoval kamarády a "postradatelné", takže to nelze považovat ani za dílčí úspěch nebo snad světlo na konci tunelu.

Před hněvem hollywoodských producentů vás zkrátka nezachrání nikdo. A televizní světy jsou s filmovými dnes spojené tak pevně, že si nemůžete dovolit přešlap ani v jednom z nich. Alec Baldwin chytil druhý kariérní dech v 30 Rock, ale stačilo pár rasistických poznámek na adresu otravného fotografa, nějaké to fackování a bum - Baldwin je na samotce. Napsal sice několikastránkovou omluvu, vyhledal profesionální pomoc - jak se to tak v Hollywoodu říká - ale můžete zapomenout na to, že by mu někdo dal pořádnou roli. Hvězdičky, které každý druhý týden sestřelí civilistu v autě, si přitom koupí odpustek týdenním pobytem na klinice Betty Fordové, a o měsíc později jsou zase na koni, silnější než kdykoliv předtím. Jakmile si ale někdo pustí jazyk na špacír, může začít balit kufry.

Viz Shia LaBeouf a Megan Fox. V případě Megan šlo o nevinnou poznámku o tom, že Michael Bay je tak trochu Hitler. Překvapivě si to nevzali k srdci několikrát zmínění producenti ale jenom Michael Bay. Ten Megan vyšoupnul z třetích Transformerů a výrazně tak zchladil její kariéru. Nakonec se ale udobřili a letošní Želvy Ninja jsou tak trochu dojemným shledáním, ačkoliv je Bay jenom produkuje. Prostě dobré PR. Shia se dočkal mnohem drsnějšího zacházení, když prohlásil, že čtvrtý Indy je shit... prostě jen řekl, co si myslí, načež mu dal Spielberg lekci z marketingu a poslal ho do háje. A protože Spielberg má prsty i v Transformerech, přišel Shia během několika týdnů o slibně rozjetou kariéru. Pak už stačilo jen říct, že studiový systém stojí za starou belu a Shia si musel nechat narůst plnovous a jako nezávislák vyrazit do Cannes propagovat nového Triera a Allena.

Po jeho hollywoodském exilu následoval ovšem ještě další epic fail, když Shia natočil krátký film, aniž by uvedl jako inspiraci nebo zdroj komiksový strip, který kompletně vykradl. V následné twitterové přestřelce - ne nepodobné situaci z Favreaova filmu Chef - se Shia zahrabal natolik do vlastní sebelítosti a podivného surreálného světa, že vše vyvrcholilo papírovým pytlem přes hlavu s výmluvným nápisem "Už nejsem slavný". A pak ještě rvačkou s policisty a dalšími legracemi. Shia momentálně potřebuje pomoct. Sice ho brzy uvidíme v Ayersových Železných srdcích, ale pravděpodobnost, že by ho v dohledné době oslovilo jakékoliv studio, se limitně blíží nule.

Existuje vůbec nějaká výjimka z pravidla? Ale samozřejmě. Akorát to není člověk. O Tomu Cruisovi všichni víme, že je to buď robot nebo mimozemšťan. V podstatě nestárne a dokázal se vylízat i z prý neúspěšné Mission: Impossible 3. Ano, toho filmu co otevřel "jen" za padesát milionů dolarů. A skončil v plusu. Jediným Cruiseovým prohřeškem bylo rajtování na gauči - věc, která spustila virální senzaci. Ať hodí kamenem ten, kdo neviděl ten gif s Cruisem jako Sithem. No tak vidíte.

Cruise se dokázal vrátit ve velkém stylu - megaúspěšnou Mission: Impossible IV. Rajtování jeho kariéru zchladilo opravdu jen na chvíli, navíc to vypadá, že i při soumraku áčkových celebrit je Cruise minimálně v Evropě stále sázkou na jistotu. Nezapomínejme ale na jeho vysoké postavení v hollywoodské scientologické klice. Po té židovské je to druhý nejvyšší level - jen se podívejte kolik comebacků měl John Travolta, jehož kariéra připomíná jo-jo dietu. Stačí mít ty správné známé a oklepete se z každého průšvihu. Budiž to pro všechny budoucí hvězdy ponaučení. Je potřeba přijít k Tomovi na večeři, políbit prsten, sníst cokoliv, co vám přistane na talíři (hlavně se neptejte odkud to vylezlo), a máte v kapse skvělou kariéru. Jestli pochybujete, zkuste se zeptat Jeremyho Rennera.

Ale teď bez legrace. Chceme zpátky Mela Gibsona. Světu vážně chybí. Žádná petice nás neposune ani o milimetr blíž nějakému zázraku, ale jestli se má někdy stát, mělo by to být právě teď. Timing je ideální - představte si ty palcové titulky, usmířené strany, všechny ty skvělé filmy, co ještě můžeme dostat. Věčná škoda, že hlavounům nenašeptává víc markeťáků. Zrovna tady by se to fakt hodilo.