Stamilionový projekt Alfonso Cuaróna, který byl víc než dekádu ve vývoji, je podzimním překvápkem, o němž se diskutuje horlivěji než o jakémkoliv letním blockbusteru (tedy s výjimkou Supermana a jeho mrakodrapových jatek, že ano?). Přitom to ještě v polovině minulé dekády vypadalo, že film nikdy nevznikne, protože Cuarónovy ambice jsou prostě příliš veliké. Pro jeho víceméně komorní příběh neexistovala dostatečně pokročilá kamerová technologie a s jeho storyboardy vlastně nedokázaly držet krok ani trikaři. Bez ohledu na případný rozpočet. Však se také studio snažilo režisérovi do obsazení vnutit Angelinu Jolie a Roberta Downey Jr., aby se snímek prodal nikoliv přes fanoušky NASA, ale přes slavné tváře ve skafandrech. Nakonec ale bylo všechno jinak a role se zakutálely nejdřív k Sandře Bullock a později i ke Clooneymu. Ani jeden z nich nepatří mezi osvědčené komerční taháky (mluvíme o potenciálu přitáhnout hodně lidí do kin, nikoliv o star-power jako takové), ale Cuarónovi se nakonec podařilo snímek do produkce dostat. Hodně pomohla i podpora Jamese Camerona. Ten jednak kamaráda Alfonse podržel před producenty, natočením Avatara zdokonalil některé technologie a především pomohl spoluoživit trend vysokorozpočtových sci-fi.

Zbytek je historie, kterou už jste možná v kinech, nejlépe pak v IMAXu, viděli. My se teď podíváme do zákulisí příprav samotného snímku. A bude to absolutně bez spoilerů, takže pokud vás výlet na oběžnou dráhu kolem Země teprve čeká, nemusíte se bát, že bychom mezi řádky utrousili nějakou zásadní pointu či zvrat. Tohle není alternativní recenze nebo analýza filmu jako takového. Spíš poklona zlatým ručičkám, které za jeho vznikem stojí.

Samozřejmě je možné, že některé z následujících informací už jste si někde přečetli. Třeba v jiném jazyce, na jiném webu apod. S radostí přiznáme, že čerpáme hlavně z pečlivých materiálů zveřejněných na fxguide.com, které jsme nejen počeštili, ale možná i trochu dopřeložili z technické řeči trikových geeků, co filmovým zákulisím žijí a dýchají. Nahlédnout jim občas pod ruku se vyplatí, protože začnete hned filmový svět vnímat jinak. A zrovna u Gravitace, jakmile najdete všechny části odšroubované čelisti, budete mít určitě spoustu otázek. My je měli a nebyli jsme líní najít odpovědi. Tady jsou.

Vymyšleno do posledních detailů... předem

Gravitace je natolik vypiplaná a dlouhé záběry jsou tak přeplněné digitálními efekty, že nebylo možné jen tak přijít na plac a namířit kameru. Ne, celý film se musel do posledního filmového políčka naplánovat a vyrenderovat předem. Zatímco u blockbusterů se previzualizace dělají jen u komplexnějších scén (velké trikové sekvence, akční scény), Gravitace se celá předpřipravila a tzv. hrubý render měl kolem devadesáti minut - stejně jako finální verze filmu. Cuarón sice natočil o pár minut víc materiálu, než se původně počítalo, ale ve střižně se film opět dostal na původní stopáž. Pro trikaře z Frame Store, kteří dělali už na Potomcích lidí, bylo výhodné, že se veškerých příprav zúčastnil i kameraman Emmanuel Lubezki, aby Frame Store co nejvíc usnadnil práci. Důležité bylo především sjednotit nasvícení jednotlivých vrstev, dodělávání efektů použitých kamerových objektivů (odlesky apod.), ale také zapracování triků do cuarónovsky dlouhých záběrů.

Úvodní záběr má přes čtvrt hodiny. Patnáct minut bez jediného střihu se stovkami trikových dodělávek, které zkrátka nelze ošidit, protože divák nikdy nekouká jinam, nikdy neztratí během střihu pozornost. Naopak po několika minutách fascinace zkoumá záběr s až pedantským zaujetím. A to samozřejmě trikařům práci neulehčuje. Vyrobit triky pro podobný film je těžké. Nasimulovat je ve vesmíru a nulové gravitaci je oříšek. A zapracovat je do takhle dlouhého záběru? To už se komplikace nesčítají, ale rovnou násobí. Frame Store tak musel vyvinout úplně novou workflow. Kdybyste přišli na natáčení Gravitace nebo navštívili její náročnou postprodukci, připadali byste si jako v jiném světě, a to i v případě, že už jste někdy na natáčení hollywoodského filmu byli. Tohle totiž byla úplně jiná liga.

Lubezki vs. roboti

Nad každým natočeným záběrem se scházel režisér, kameraman a šéf trikařů. Dokud ho neodsouhlasili všichni (na žádné minority report se tu nehrálo), nehnulo se natáčení z místa. Lubezki nad vizuálem snímku strávil dlouhé roky - od zdlouhavé preprodukce až po poslední den postprodukce. K ruce měl ovšem robotického pomocníka - kamerový setup jménem IRIS. Speciální rameno umožňuje svobodný pohyb v sedmi různých osách, přičemž jeho hlava (tam kde je kamera) se může nezávisle na něm pohybovat v trojrozměrném prostoru. To samo o sobě není překvapivé, ale další parametry IRIS ve spojení s pojezdem Bots&Dolly už berou dech. Celý komplet unese až 500 kilogramů a jeho hmotnost dosahuje šesti tun. Není to žádný prcek a přesto se dokáže pohybovat rychlostí čtyři metry za vteřinu s přesností 0,08 milimetru. Ani jedna z těchto hodnot není překlep.

Nulová gravitace v pozemských ateliérech

Komplexní kamerové vybavení tu ale nebylo jen proto, aby Lubezkimu ulehčilo práci. Kromě toho, že bylo potřeba záběr vždy zopakovat na milimetr přesně (opět mluvíme o několikaminutových nepřerušovaných záběrech), musel Cuarón vymyslet, jak nasimuluje ve filmu absenci gravitace. Když Ron Howard točil Apollo 13, mohl to udělat analogově. Poslal herce do slavné Vomit Comet, letadla, které simulovaným volným pádem dokázalo vyrobit zhruba pět vteřin beztíže. Pomocí dalších triků se pak dalo docílit třeba desetivteřinových záběrů, ve kterých divák opravdu sledoval postavy volně plující kokpitem. Zručný střihač pak bez potíží vyrobí iluzi beztížného stavu po zbytek filmu. Jenže Cuarón se nechtěl vzdát svých dlouhých záběrů, takže bylo potřeba nulovou gravitaci nasimulovat v ateliéru, kde všichni stáli nohama pevně na zemi.

Lubezki to vyřešil tak, že herce tzv. ukotvil a kameru nechal rotovat kolem nich. Spolu s dynamickým nasvícením tak dosáhl opačné iluze - totiž že nerotuje vesmír kolem nich, ale oni kolem vesmíru. Galileo by se divil. Vyžadovalo to opět dokonalou souhru robotické paže s kamerou, speciální základny, na které herci stáli a samozřejmě i herců samotných. Základna se s nimi nakláněla, ale pouze jemně. Při radikálních náklonech by totiž bylo na tvářích herců vidět vypětí. Jakmile se nakloníte o víc než třicet stupňů, začnou se vám instinktivně stahovat svaly, krev se začne valit do hlavy a záběr přes veškerou snahu nevypadá dobře. Všechny pohyby se tedy musely koordinovat s matematickou přesností. A opakovat znovu a znovu a znovu.

Herci to měli snažší alespoň v tom, že nemuseli stát před zeleným pozadím, ale měli celkem jasnou představu toho, co se kolem nich odehrává. Frame Store si nemohl práci s greenscreenem dovolit. Kamera totiž rotovala kolem herců v plném rozsahu, a kdyby je obklopilo zelené plátno ze všech stran, byl by zelený podtón natolik výrazný, že by ho už nikdo neodfiltroval. Proto vzniklo šalamounské řešení, které v důsledku usnadnilo dosvěcování a korekce v postprodukci.

Uvnitř obří kostky z LCD panelů

Uvnitř ateliéru se musel postavit obří lightbox o rozměrech cca 7 x 3,5 metru. Byla to obří kostka ze 196 LCD panelů, které obsahovaly celkem 1 800 000 LED diod. Panely směřovaly dovnitř kostky a vyráběly kolem herce, jenž byl na vyvýšené základně uprostřed kostky, trojrozměrné pozadí záběru. Kamera tak snímala realisticky nasvíceného herce, který zároveň tušil, co se kolem něho děje a mohl adekvátně reagovat. Technologie má samozřejmě své mouchy. Diody nebyly těsně u sebe, ale jakmile se do nich pustilo dost šťávy, byl výsledný obraz natolik jasný, že se jednotlivé body slily v dokonalou plochu. Při rotaci kamery ale samozřejmě byl obraz často snímán z úhlů, při nichž se vyznění barev i intenzita jasu prudce měnily. V postprodukci ale přece jen čekalo trikaře méně práce než při natáčení jiným způsobem. A Cuarónovi tahle magická kostka umožnila vymýšlet trademarkové záběry bez jakéhokoliv pohybového omezení.

Arnoldův přínos

Nasvícení filmu je neviditelným hrdinou celého výsledku. Tvůrcům šlo o maximálně realistický vizuál, ale co se týče vzájemného postavení Země, Slunce a předmětů na orbitu, museli často v zájmu umělecké licence fixlovat. Finální vizuál je tedy kompromisem mezi realitou a líbivými obrázky. Pro finální rendering Frame Store použili software jménem Arnold, pro který sesmolili 71 tisíc řádků nového renderovacího kódu, ušitého na míru právě Gravitaci. Jednotlivé oříšky se od sebe lišily - ať už šlo o realistické nasvícení desítek předmětů plovoucích v interiéru kosmické lodi nebo optimální nasvícení ISS. Šéf trikařů Tim Webber prozradil, že kdyby chtěli takhle hezky Mezinárodní vesmírnou stanici nasvítit v reálu, potřebovali by bílou odraznou plochu o velikosti kilometr krát kilometr. Od ní by odrazili sluneční svit tak, aby ISS na plátně opravdu vynikla. Arnold to zvládnul bez nutnosti transportovat desku do vesmíru, takže můžeme být všichni spokojeni. Celé kouzlo ale oddřely tisíce procesorových jader. Kdyby se Gravitace renderovala na klasickém stolním počítači s jedním jádrem, musel by se celý render zadat cca 5000 let před naším letopočtem, aby se stihla říjnová premiéra.

Jsme divní, nebo to Sandře docela sluší?

S lightboxem také souvisí další věc. Kdo film viděl, určitě si vzpomene na scénu, ve které se Sandra vysouká ze skafandru a volně se vznáší v kokpitu, zatímco kolem ní kamera mlsně krouží. Tohle samozřejmě není dobře maskované vydání Bitvy buchet, ale... té Sandře to tam fakt sluší! Šlo o jeden z nejnáročnějších záběrů v lightboxu, ale právě díky jeho obrovské světelné intenzitě se povedlo některé Sandřiny křivky zvýraznit, jiné zamaskovat, zkrátka - když si na vás kamera pořádně posvítí, budete vždycky vypadat k světu. Nutno ovšem dodat, že Sandra je v téhle scéně reálná pouze z půlky. Ve skutečnosti seděla na sedačce, která se trochu podobá té na vašem bicyklu a kamera kolem ní kroužila. V postprodukci se pak musela snímek o snímku vyříznout a ty nohy jí komplet dokreslili. A mojí přítelkyni připadalo, že je má dokonale oholené. Aby ne, když byly z jedniček a nul!

Když se to tak vezme kolem a kolem, film je vlastně do značné míry komplet animovaný. Ve scénách mimo kokpity vesmírných stanic totiž není reálného vůbec nic. Vesmír, asteroidy, planety, hvězdy a vesmírné stanice jsou dokreslené. A hrdinové taky. Reálné jsou na nich jen obličeje, které vidíte v průzorech skafandrů. Původně chtěli tvůrci digitalizovat i je, ale nakonec jim záběry z lightboxu přišli dostačující a naanimovat lidskou tvář je samozřejmě ze všeho nejtěžší. Skafandry jsou ale do posledního záhybu vyrobené znovu a ve 3D, herci jim propůjčili jen své pohyby v motion capture á la Avatar. Na place na sobě měli jen odlehčené náhražky skafandrů, které animátoři použili coby referenční bod.To co vidíte ve filmu jsou ale dokreslené a dorenderované skafandry. Jediné, co je v těch scénách opravdové jsou obličeje herců. S přesunem do interiérů kosmických stanic pak i některé části jejich těl.

Prostorové vnímání

Herci to v lightboxu vůbec neměli snadné. Často v něm museli předehrávat několikaminutové záběry, během nichž museli opakovaně trefit svými končetinami konkrétní bod v trojrozměrném prostoru. To není jako trefit se při běžném natáčení na značku. Prostě dojdete na chodníku k místu, které je mimo záběr označené velkým X, případně koukáte tam, kam míří laserové ukazovátko. Jenže tady musíte třeba uchopit neexistující páku, která se nachází ve volném prostoru před vámi - třeba v metrové výšce, třicet centimetrů před helmou a dvanáct čísel vpravo. Herci si museli všechny tyhle pozice zapamatovat a během některých záběrů šlo třeba o šest až osm koordinátů. V postprodukci se dá vymyslet mnoho, ale přesto byla vyžadována přesnost v rozmezí několika centimetrů. Naštěstí se v Gravitaci zas tak nemluví, takže se místo biflování dialogů mohli herci věnovat prostorové orientaci.

(i)MAXimální zážitek

Jedním z důvodů úspěchu 3D verze snímku, a především pak verze pro IMAX, je způsob jakým Cuarón Gravitaci natočil. Dlouhé záběry připomínají vesmírné dokumenty, které v IMAXu vždy slavily největší úspěch. Nulová gravitace navíc umocňuje 3D efekt, stejně jako přirozené zpomalení běhu času a možnost na jednotlivé rekvizity v záběru opticky fixovat. Cuarón nikam nespěchá, nechává diváka, aby se opájel nekonečností prostoru a jeho hloubkou. Snímek byl natočet na klasickou 2D kameru od ARRI, ale reálné záběry představují jen asi 30% veškerého materiálu. Ten byl postkonvertován, zatímco zbylých 70% vyrenderovaných záběrů bylo od začátku animováno ve 3D. Proto film ani nemůžeme považovat za postkonverzi. Na tu navíc bylo dost času, protože se konvertovala jen třetina obvyklého množství. Proto není 3D v tomhle případě nadbytečný tahák peněz z kapsy. Cameronovo jméno v pozadí celého projektu a Cuarónova vize, která už předem počítala s IMAX 3D, by měly být dostatečnou zárukou, stejně jako řada pochvalných recenzí.

Drobná změna? Dva měsíce práce!

Z předchozích řádků to vypadá, že na všechno bylo dost času. Cuarón ovšem na závěr postprodukce přichystal trikařům malou třešničku na dortu. Po konzultaci s odborníky z NASA totiž zjistil, že raketoplán v úvodním čtvrthodinovém záběru je vzhůru nohama. A neskromně požádal, jestli by ho ve Frame Store nemohli nějak jednoduše překlopit. Jednoduché překlopení v 80% nepřerušovaného záběru si vyžádalo další dva měsíce práce a několik opravdových bolehlavů. Nakonec se to podařilo a po testovací projekci byli spokojeni nejen v NASA. Řada bývalých i aktivních astronautů Cuarónův film chválí, kudy chodí. V jistém ohledu jsou těmi nejvěrohodnějšími zdroji právě oni. Na rozdíl od nás totiž tam nahoře opravdu byli.

Největší efekt? Sandra Bullock

Postava, kterou ve filmu Sandra Bullock hraje, musela před výletem do vesmíru projít intenzivním šestiměsíčním výcvikem. To zní věrohodně. Sandra ovšem touhle zmínkou ve filmu odkazuje i na vlastní dril, který musela podstoupit před samotným natáčením. S režisérem si prošla i ty nejposlednější aspekty své postavy, prošla fyzickou přípravou, musela se ve speciálním kurzu naučit ovládat svůj dech, protože právě ten je jedním z důležitých prvků, jako by nedostatek kyslíku byl skoro až další postavou snímku. A samozřejmě si musela zapamatovat choreografii všech scén. Tohle nebylo o hraní, spíš o vesmírném tanci, který je v každé scéně přesně rozpočítán - pohyb za pohybem.

James Cameron při natáčení Cuarónovi všemožně pomáhal a radil. Je také znám svou náklonností k silným ženským hrdinkám, takže není divu, že výkon Sandry Bullock chválí. Jde ale ještě dál a staví její přínos Gravitaci nad všechny CGI efekty. Dává to smysl, protože přes všechny technologické vychytávky a úžasné výjevy, kterými vás snímek bombarduje, do vás nejsilněji pronikne příběh jako takový. Všechno kolem postav jsou vlastně jenom kulisy, pomáhající vyprávění. Jenže připusťte si to, když je Cuarón tak fetišisticky dává na odiv. Už aby tu byla ta vesmírná turistika. Chceme si ověřit, že východ slunce na orbitu nic nepřekoná. Tedy, ne že bychom Clooneymu nevěřili, ale prostě chceme důkaz místo slibů.