Český film se nás už něco natrápil. Naservíroval nám hodně zla, bizarností i úletů. A vždycky to bolelo. Za sebe přiznávám, že když si Jaroslav Sypal hrál na vtipnějšího Bonda v Jak ukrást Dagmaru, když Marie Poledňáková servírovala ultratrapné Jak se krotí krokodýli a Zdeněk Troška „epickou“ Princeznu ze mlejna 2, nebo když se Petra Černocká v šedesáti vrátila k Saxaně, pokaždé ve mně něco umřelo. Víra v prozřetelnost lidstva byla nahlodána. Ale přežili jsme.

A pak přišli Bastardi a Hranaři…

Svérázné domácí filmové projekty, které mění zažité postupy marketingových a mediálních kampaní českých snímků. Do jisté míry nesporně efektivně. Na druhou stranu ale určitě nevkusně, místy trapně a ve výsledku dost možná i zhoubně.

Pro začátek malé srovnání počtu fanoušků českých filmů na Facebooku:
Rodina je základ státu – 204 fanoušků
Perfect Days - I ženy mají své dny – 372 fanoušků
Nevinnost – 948 fanoušků
Vendeta – 1.636 fanoušků
Lidice – 4.918 fanoušků
Muži v naději – 6.535 fanoušků
Alois Nebel – 8.195 fanoušků
Bastardi – 75.760 fanoušků
Hranaři – 266.140 fanoušků

Facebook je hodně specifická disciplína. Není fanda jako fanda.  Zvlášť v době, kdy fanoušky sbírá každá druhá značka, heslo nebo hudební skupina a přes newsfeedy se prodere jen zlomek fanstránek, nezáleží ani tak na absolutním počtu fanoušků, jako spíš na jejich aktivitě a reálném zájmu o produkt/značku/akci apod. U filmů je pak situace dvojnásobně komplikovanější, protože tady aktivní fanouškovství vlastně v praxi obnáší nutnost zvednout zadek ze sedačky, dojet do kina a tam zaplatit za lístek a užít si film v něčem tak zpátečnickém jako je kino, kde se film promítá za peníze na plátno (a ne že pohodlně přiteče na plochu po dvou klicích na Ulož.to).

Navzdory téhle skutečnosti je počet fanoušků relevantní známkou zájmu o film. Nebo minimálně toho, jak je vidět a jak moc se o něm mluví. Proto se sluší podívat na to, proč dva outsideři (?) filmové sezony tolik válcují mnohem ambicióznější a (minimálně v případě Bastardů) nepochybně ve výsledku i kvalitnější projekty.

Inglorious Basterds Trilogy

Bastardi jsou spojeni s nepřehlédnutelnou osobou producenta Tomáše Magnuska. Chlapík s vizáží školníka ze základky se už nějaký čas objevuje v reklamě, i v epizodních seriálových a filmových roličkách. Jeho vlastním producentským počinům jsme se ale dlouho jenom smáli. Pokaždé sice s jistou ohleduplností, protože u Pamětnice „to myslel dobře“ a Rekvalifikaci naštěstí nikdo neviděl, takže nebylo proč pranýřovat. Jenže pak přišli Bastardi a úsměv zatuhnul.

Na rozdíl od předchozích projektů Bastardi nezůstali sedět tiše v mediálním koutě. Přímočarou PR kampaní zacílenou na bulvár se nevábně vyhlížejícímu projektu podařilo prodrat do povědomí lidí. Na noblesní péči o snímek a vysoké umělecké ambice se tu přitom nehrálo, cílem bylo zjevně jen to, aby byl produkt vidět, klidně i v negativním a „šmucik“ kontextu - jak dokazují články typu Znásilněná Leichtová ukázala extrémně naditý výstřih (starý Super.cz), Nový český film Bastardi: Zahrál si i raper Rytmus nebo Kristýna Leichtová z Comebacku promluvila o znásilnění.

Jenže znáte náročné české diváctvo. I přes poloamatérský vizuál se na ten „drsný film o bordelu na školách, o znásilněný Leichtový a cigánech“ (s dodatkem „a hraje tam i Rytmus, vole!“) relativně chodilo. Skoro osmdesát tisíc diváků musí každého, kdo to myslí s českou kinematografií dobře, bolet. Ale Bastardi zvládli zjevně vyplnit mezeru. Nemluvím teď ani tak o uspokojování fanoušků exploatačních braků, ale spíš o marketingovém nakládání s bulvárem (pravda, Muži v naději tu o pár měsíců později bodovali ještě víc – masáž poprsím Vicy Kerekes byla sakra důkladná) a o absolutně současném tématu, do kterého se filmaři moc nehrnou. Můžeme se vysmívat filmařsky topornému podání a lamentovat nad tím, jak moc jsou Bastardi ve své podstatě rasističtí, xenofobní, hloupě zjednodušující nebo kdovíjací... ale zjevně zvládli zarezonovat v alespoň některých divácích, jimž se nelíbí politická korektnost. Na dálku jsou tak vlastně Bastardi i prohrou Hřebejků, Svěráků, Nellisek a dalších elitních postav českého filmu, jež se palčivým otázkám dneška buď vyhýbají nebo je podávají ještě víc uměle nebo neživotně (vzpomeňte na Horem pádem a všechny ty humanistické podtexty).

Bastardi samozřejmě našli z části oporu i v malém českém rasismu, což jim píchlo k tomu, aby u některých lidí získali auru „konečně pravdivýho filmu o tom, co se v republice děje“. Rekrutovala se tím slušná divácká báze i věrná fanouškovská obec na Facebooku, prostě základ pro to, aby se na ještě hvězdněji obsazený druhý díl (Dejdar, Šťastný, Krampol, Brožová, Brzobohatý, Uzel...) navštívilo už o prvním víkendu v kinech 20 tisíc diváků. Tentokrát už si film vystačil jen se články typu Válková bude uspokojovat nadrženého Krampola (krásná představa) nebo Kateřina Brožová obětí filmové rvačky: Zmlátili ji Romové, ale o to zajímavější možná je film samotný - viz naše recenze.

Proto musí s ohledem na zájem o něj řvát bolestí nejen uměnovědní teoretici a intelektuálové. Je zřejmé, že dostaneme trilogii, a to trilogii ještě bizarnější, než jakou byly Kameňáky nebo komediální fašírka Byl jednou jeden polda.

Causa Hranaři

Ještě mnohem dál ale zašli Hranaři. Můžeme se téhle „drsné“ kriminálce smát pro její zoufalý plakát jak z PaintBrushe nebo pro legrační trailerový voice-over o „sametu, co se změnil ve struhadlo a rozdrásal nám srdce“, ale čtvrt milionu fanoušků na Facebooku si pozornost zaslouží.

Na internetu se Hranaři pohybují výrazně šikovněji než třeba v rádiovém éteru (i tam se mluví o struhadlech). Jak by ne, když za filmem stojí producent Zdeněk Kubík, známý jako Czech Made Man, doménový car bojující momentálně (a vcelku chvályhodně) proti Ulož.to a celkově dost svérázný pán, jemuž nejen že podle všeho nedělalo problém se během své zářné kariéry živit jako homosexuální prostitut, ale ještě o tom sám nechal natočit film (v Czech Made Manovi to ale rozhodně není jediná bizarnost spojená s jeho životní story). Jeho zajímavou propagační akcí bylo uvedení celého Czech Made Mana zdarma na YouTube, s logem Hranařů v horním rohu videa; pohříchu tenhle potenciálně revoluční tah skončil hned jakmile začal, protože se ozval jeden z majitelů práv na film. To ale rozhodně nebylo všechno - Hranaři chtějí být vidět, a proto se cpou do bulváru buď s polonahými fotkami Kateřiny Brožové, pseudokauzou s napadením Jiřího Langmajera nebo... s Ivetou Bartošovou. Možná si říkáte, že hlouběji klesnout nelze. Omyl.

S Facebookem je to ještě divočejší. Koncepce stránek, za kterou není těžké vydedukovat vliv Marka Prchala (upřesnění: Chyba! Pan Prchal za koncepcí nestojí, pouze částečně za názvem - pozn. redakce a omluva), vychází zjevně ze dvou premis: Tou první je stará známá věc, že na internetu nejvíc frčí zábavná videa a vtípky (plus hry a porno). A druhou ideou je pokus přeměnit směšné slůvko „hranař“ na cool označení pro člověka pohybujícího se na hraně.

Co to znamená v praxi? Hlavně to, že fanoušek Hranařů je zasypán nejrůznějšími fórky, vtipnými obrázky, hlody, hláškami, rozvernými videi… a materiály s „hranaři“ naší doby, tedy lidmi, kteří něco dokázali a dav je má rád (třeba „hranař“ Zdeněk Pohlreich), nandali to establishmentu nebo prostě ukázali, že mají koule. Takových stránek je na Facebooku mnoho, ale většinou se jmenují No do prdele nebo Já za to nemůžu !!! To samo. A ne podle filmu.

Propagace snímku se navíc snaží mobilizovat zhrzené občany, nakrknuté kvůli samožerství politiků, korupci nebo kriminalitě (viz podtitul „film o české politice, mafii a podplácení“). Jako by měl biják poskytnout satisfakci obyčejnému českému človíčkovi a nandat to lumpům aspoň na tom plátně, když už se to nedaří v reálu u soudů a policejních výslechů.

Aby toho nebylo málo, nízký způsob verbování fanoušků, který fakticky s filmem vůbec nesouvisí, vcelku neomaleně sbíhá k rasistickým a xenofóbním "vtípkům" různého stupně ubohosti (viz zde nebo zde). Nabírat diváky bulvárním antisemitstvím nebo přitápěním pod protirómský kotel, to je pomyslné dno, které lze trumfnout snad jen založením pornowebu s názvem filmu. Člověk nemusí být zrovna ctitel Ingmara Bergmana a Federica Felliniho, aby mu přišlo smutné, že tyhle populistické móresy, vlastní spíš Sládkovým republikánům a Dělnické straně, slouží k propagaci filmu - i když jde o akční thriller s Kateřinou Brožovou, k němuž nazpívala vokály Iveta Bartošová.

A co dál?

Netřeba přistupovat ke kinematografii jako k nedotknutelnému vysokému umění. Ale jsou způsoby zviditelnění, které nutí k pláči. Samozřejmě že dnešní doba, kdy polovina televizních moderátorek zahájila kariéru v pornoprůmyslu, není úplně nakloněna moralizování. Ale pořád by mělo zaznívat, že je smutné, když se vrcholné umělecké branži věnují lidi bez vkusu a bez nadání, zato s hroší kůží a s vůlí udělat pro zviditelnění a úspěch nejspíš cokoliv.

Co sakra přijde příště? Budou koproducenti naléhat na Jana Svěráka, aby do své nové pohádky obsadil Agátu Hanychovou? A co se stane, když si Hranaři podmaní pokladny kin? Půjdou všichni v jejich facebookových a PR šlépějích? Budeme u dalších českých filmů vídat virální videa s Miroslavem Krobotem v trenýrkách? Budou si tvůrci Aloise Nebela vyčítat, že do médií neposlali akty Terezy Voříškové s rotoskopicky doanimovaným poprsím, protože pak by na ně přišlo víc diváků? A bude i příští Miss ukájet nadrženého Krampola? Samé otázky, samé otázky...