I v továrně na sny logicky každoročně skládají účty. Berňáku, hercům, druhořadým producentům, autorům předloh a dalším lidem, co chtějí svůj kus koláče. Hollywood ovšem logicky chce největší kus koláče pro sebe, a proto nezřídkakdy zařídí, aby z něj krájel někdo tajemný. Někdo cizí. Prostě někdo... kdo vlastně ani neexistuje. Léta vám na MovieZone vtloukáme do hlavy základní násobilku - aby byl průměrný hollywoodský blockbuster opravdu považován za úspěšný, musí vydělat alespoň dvouapůlnásobek svých nákladů. Je to extrémně zjednodušená formulka, která bere v úvahu průměrné náklady na film a reklamu, průměrné výnosy z kin, DVD a televize a taky trochu dobré vůle označit tenký profit za "velkolepý úspěch". Ve skutečnosti je ale všechno mnohem složitější, zvlášť když se hollywoodských účetní někdo zeptá, jestli se jim daří. Souhlasně kývnout totiž znamená říkat si o problém. Vítejte ve světě červených čísel, která plodí stále větší hity a hvězdy. V hlavní roli absurdita, ve vedlejších chamtivost a vyčůranost. Máme pro vás deset pravidel, kterými se řídí každé hollywoodské studio. Můžete se nechat inspirovat, ale až za vámi přijde finanční úřad, opovažte se to na nás hodit.

1. Zvyšte náklady

Klasická snaha každého podnikatele - dát do nákladů cokoliv v mezích zákona. Splátky auta, hypotéka, synovu vysokou, příspěvky na smetí, nákup pětirychlostního větráku pro pozvednutí pracovní morálky a pěti sezón Star Treku pro účely samovzdělávání. Cokoliv se hodí, a totéž platí i pro Hollywood. Jednoduchá matematika prvních dvou bodů zní následovně - o rozpočtu se vždycky trochu lže, čistě podle očekávání tržeb prvního víkendu. Pokud je vše na dobré cestě, může se po pár týdnech u kormidla přiznat, že všechno stálo trochu víc a taky se utratil majlant na reklamě. Spider-Man 3 i Avatar si takhle po premiéře o pár desítek milionů přilepšili, protože už se nebylo za co stydět a bylo jasné, že stejně všichni skončí v plusu. Nestyďte se přelévat spojité nádoby a zaměňovat filmový rozpočet s marketingovým nebo je rovnou sčítat. Laickou veřejnost tím můžete úspěšně tahat za nos a hrát si tak na chudáčky, co vyloženě potřebují, aby diváci šli do kina alespoň dvakrát.

2. Když to nefunguje, snižte náklady alespoň zpětně

Hollywood chce být Mekkou úspěchu. Jestli jste o prvním víkendu vyloženě vyhořeli, musíte se snažit trochu obrousit hrany posměšných článků v médiích. Strhněte pár milionů zmínkami o tom, že jsou v rozpočtu započítány i přípravy trvající několik let, případně vám tam účetní omylem vyinkasovala i náklady na spoty během Super Bowlu. Většinou se vám to nepovede snížit o víc než pár procent, ale všechno se počítá. Jde o to, aby ta propast mezi čísly nepůsobila vyloženě trapně. Příklad za všechny? Paramount tvrdí, že Rango stál 130 milionů dolarů. Ostatní studia tvrdí, že to muselo být minimálně 180 milionů. Pravda může být někde uprostřed, protože většina podobných údajů je odhadem, dokud je oficiálně nepotvrdí studio (což se stává jen občas), případně si nedá práci s tím je vyvrátit - v takovém případě se odhaduje, že se pohybujeme někde v desetiprocentní toleranci skutečné sumy. Ještě hůř se pak odhadují marketingové rozpočty, nicméně ty lze vypočítat podle tržní ceny reklamních ploch v jednotlivých médiích, takže se u nich těžko blafuje. U blockbusterů většinou tvoří cca polovinu rozpočtu, u levných žánrů (typicky romantické komedie) se ale může jednat až o tři čtvrtiny sumy (nebo rovnou celý násobek). Hodně záleží na tom, jestli studio tuší, že má v kapse hit nebo propadák. V druhém případě následuje kontrola škod a na marketing se vydávají poloviční částky (Gulliverovy cesty s Jackem Blackem v závěru kampaň totálně vypustily).

3. Nedávejte hercům peníze na dřevo

Historie zná celkem tři způsoby vyplácení peněz hercům, autorům předloh a dalším "podílníkům". Peníze na ruku předem, ať už film vydělá nebo ne. To byla běžná taktika až do půlky devadesátých let, která vyrobila spoustu hollywoodských miliardářů, co dnes politikaři, provozují lunaparky nebo dovádějí v domech s tuctem ložnic s Catherine Zetou-Jones. Budiž jim přáno, protože využili příležitosti. Dneska už se i největším hvězdám dává malá částka předem plus procenta z tržeb. Rozuměno z tržeb poté, co je očešou kina a distributoři. Na konci osmdesátek to kreativní účetní zkoušeli ještě s procenty ze zisku, ale tahle finta (viz bod 10.) se moc neujala a často končila u soudu. Pro některé herce jsou procenta z tržeb zlatým dolem (Johnny Depp a Piráti, Keanu Reeves a Matrix, Leonardo DiCaprio a Počátek), pro ostatní spíš ruletou... nutno dodat, že tuhle nabídku dostávají jen nepostradatelní hráči. Ostatní se musí spokojit s nehvězdnými honoráři, případně dlouhodobými smlouvami se zajištěnou "inflací" v případě rostoucích tržeb. Účelem je jako obvykle hlídat vstupní náklady a tvářit se štědře jen ve chvíli, kdy snímek vydělává. Zřejmě nejpřísnějším hospodářem v tomto ohledu je Marvel Studios, který se štědře opravdu jen tváří. Dokonce i Taylor Lautner si ve třetí hlavní roli ve Stmívání vydělá víc než Downey Jr. v Iron Manovi.

4. Jezděte do daňových rájů

I Česko se loni připojilo k dlouhé řadě evropských zemí, které zahraničním filmovým štábům vrátí podstatnou část toho, co tu utratí. Stejná taktika funguje i v jednotlivých amerických státech (vyhoněná ad absurdum řevnivostí jejich guvernérů a ochotou filmařů vydávat Vancouver za New York). Nejde ale jen o daňové odpustky, můžete jít ještě mnohem dál. V Německu např. funguje okamžitá úleva na dani, pokud snímek produkuje lokální firma. No problemo, stačí na ni přepsat veškerá práva, vyinkasovat tučnou úlevu, a pak je odkoupit zpátky. Přesně takhle to Paramout provedl s druhým Tomb Raiderem a získal odhadem deset milionů čistého zisku. Dalších dvanáct milionů do rozpočtu přidala Velká Británie pod podmínkou, že štáb zaměstná určité procento britských filmových profesí (mohlo jít o elektikáře), herců - viz Chris Barrie jako sluha - a taky by se mohlo alespoň na pár vteřin objevit něco britských památek. Splňte všechny podmínky a grant je váš. Film, který stál něco kolem 90 milionů se ale povedlo zaplatit ještě před první klapkou. Paramount jednoduše prodal evropská distribuční práva za 65 milionů, přičemž si ještě podržel pár procent ze zisku. Máte kalkulačky po ruce? 10 + 12 + 65 = 87 milionů dolarů. Celosvětové tržby kolem 160 milionů dolarů mohou podle naší úvodní rovnice značit propadák, ale ve světle právě zmíněných okolností se na Tomb Raiderovi všichni slušně napakovali. Není divu, že o rok později producenti potichu oznámili, že by trojka vzniknout mohla, ale až ve chvíli, kdy se do ní Angelině bude chtít.

Pozn. Německá cesta už je minimálně tři roky neprůchozí a Deutsche Bank za její poskytování dostala loni pokutu 554 milionů dolarů (400 milionů penále, 150 milionů pokuta jako taková). Na pár milionů si ale můžete přijít, když budete v Německu natáčet. Takhle ušetřili ve studiích Babelsberg např. sourozenci Wachowští (Speed Racer) nebo Quentin Tarantino (Hanebný pancharti).

5. Jděte do 3D

Ještě před rokem by to byla milionová rada, ale třidéčko nám zevšednělo a spousta lidí si na něj stihla vypěstovat i alergii. Možnost účtovat vyšší ceny za lístek je lákavá, ale přidaná hodnota se v pokladnách projevuje čím dál tím méně. U největšího blockbusterů je nicméně značka 3D prakticky součástí základní výbavy. Jen nezapomeňte počítat - nativní 3D znamená 15-20% navýšení rozpočtu. Odfláknutá konverze v postprodukci stojí jen pět až sedm milionů. Za těch pár dopisů od čerstvě vyrobených epileptiků ty ušetřené peníze stojí, no ne?

6. Šiřte to jako mor, než se zjistí, že to za moc nestojí

Globální releasy jsou čím dál tím oblíbenější. Producenti vypadají jako hodní strýčkové, kteří nenechali Evropu čekat, ale ve skutečnosti jsou nedočkaví především oni. Poslat snímek do světa souběžně znamená minimalizaci ztráty z hlediska pirátských kopií a mizerných ohlasů. Obojí potřebuje trochu času na rozšíření, protože ne každý divák visí od rána do večera na MovieZone nebo Torrentech. O podobných věcech se dozvídá od přátel a ty je třeba včasnou premiérou předběhnout. Nese to s sebou zvýšené náklady, ale v případě generických popcornů se to nejednou vyplatilo. Než si kritika začala stěžovat a divák ošívat, už bylo dávno vyděláno. Příklady snad ani nemusím uvádět, každý z vás jistě nejednou splakal nad vejdělkem (platí samozřejmě i o Vejdělkovi, ale to je na jiný článek).

7. Stáhněte kina z kůže

Tady to začíná být opravdu zamotané. Obecně byste měli počítat s tím, že padesát procent z publikovaných tržeb dostane kino a padesát distributor (producent, studio - i když tady to též může být pěkně zamotané). Jenže se to liší film od filmu a v případě blockbusterů se to snadno nahne silně ve prospěch studia. Proč? Protože studio nabízí a kino kupuje. A podmínky si samozřejmě klade prodávající. Čím důležitější film, tím nevýhodnější podmínky. Většinou je to tak, že v prvním týdnů (kdy je nejvíc diváků) bere studio až třičtvrtě zisku a až v dalších týdnech se to obrací ve prospěch kina. To už ovšem radikálně ubývá diváků, takže kino logicky tahá za kratší provaz a musí na oplátku stáhnout z kůže diváka předraženým občerstvením. Divíte se, že v Americe kina tak ochotně promítají v druhém a třetím týdnu za nižší ceny? Nalákají tak víc diváků a ve výsledku vydělají, protože z nižší částky mají vyšší procenta. U nás ale funguje pevná sazba (jednorázová částka za pronájem nebo napevno určená procenta), proto se nezlevňuje. Škoda. Nicméně poučení pro chytré hlavičky - u letních filmů se zisky studia pohybují spíš někde u hranice 60%. A pak jsou tu kruté výjimky jako třeba nová trilogie Star Wars, ze které Lucas během prvního týdne ždímal sto procent zisků (to není překlep). Kina tak celý první týden hrála v podstatě zadarmo. Kolik se tehdy za sedm dní vydělalo na Epizodě III? 191 milionů dolarů. I když si některé velké řetězce přeci jenom kousek koláče vydupaly, dá se předpokládat, že se minimálně rozpočet na natáčení (113 milionů) stihnul zaplatit do posledního puntíku. Easy money. Křehká rovnováha nicméně musí být v obecném měřítku zachována, protože kina a producenti se navzájem potřebují (nehledě na propletené majetkové vztahy).

8. Donuťte režiséra vyrobit nový sestřih nebo se chvástejte necenzurovanou verzí

Director´s cuty, unrated edice, re-releasy... jakýkoliv důvod pro vydání dalšího DVDčka nebo znovuuvedení filmu do kin je dost dobrý. Dokonce i Temný rytíř se snížil k tomu, aby znovu navštívil kina a Warneři se mohli chlubit miliardovým hitem. Blu-ray jako takový mohl být (v případě vyšších prodejů) opravdovým požehnáním - všechny ty filmy je přeci třeba remasterovat a vydat znovu. Na prodeji DVDček navíc studia inkasují podstatně vyšší procenta (tři čtvrtiny), což v blockbusterových měřítkách může znamenat 50-75 milionů čistého zisku. V posledních dvou letech je ale prodej DVD na ústupu. Důvodem není jen warez, ale především stále agresivnější kabelovky, Netflix a obecně odklon k digitální distribuci. I tam ale studia mohou vydělat. Ostatně televizní práva se často prodávají ještě v preprodukci a ceny šplhají do desítek milionů (většinou za balík několika filmů). Kdo chce vysílat první, musí sáhnout hluboko do kapsy.

Prodej DVD upadá, ale tržby z neamerických území se vlivem nárůstu kupní síly pozvolna zvyšují. Je to ovšem trochu zavádějící jev. Vzpomínáte si na nadpis bodu sedm? V tomhle případě platí, že z kůže jsou stahování producenti, takže z těch optimistických šedesáti procent se dostáváme při započtení světových tržeb zpátky na skromnější půlku. V případě zámořské distribuce se musí platit za dopravu, distribuci a něco si vezme i stát v rámci nejrůznějších poplatků (koruna do Fondu pro podporu kinematografie apod.). Výsledkem není půlka, ale spíš třetina tržeb. I s tou lze občas kouzlit, jak pravidelně dokazuje např. Tom Cruise. Zatím spolu, zatím živí v USA vybouchlo, ale v Evropě vydělalo tolik peněz, že Cruise může v klidu natáčet Mission: Impossible 4. Samozřejmě v evropských lokacích. To aby si své fanoušky, kteří neviděli jeho řádění na gauči v přímém přenosu, trochu pojistil. Určitě mu to zas vyjde a peníze se jenom pohrnou. Pokud jste si ovšem jen na vteřinu mysleli, že severoamerické tržby nejsou důležitější než světové, nastal čas vystřízlivět. Ne nadarmo se říká, že domácí tržby rozhodují o osudech herců (přes popularitu doma prostě nejede vlak - buď ji máte nebo ne), zatímco ty celosvětové o osudu značek. Výjimkou budiž troškaři, které uživí americký rybníček sám o sobě (typicky Tyler Perry). I my máme takové Troškaře. Bohužel.

10. Hlavně proboha nevykazujte zisk!

Pouhých pět procent hollywoodských filmů si dovolí oficiálně vykázat zisk. A to bez ohledu na zveřejněné rozpočty a tržby. Účetní je v tu chvíli největší herec a režisér zároveň, protože se tváří, že neumí do pěti počítat a přitom diriguje cifry a zařizuje, že přírodní katastrofa, která zničila půlku kulis Jacksonova Hobita, je vykázána jako ztráta v cateringovém rozpočtu Počátku. Nevěříte? Pátý Potter, který podle neoficiálních zdrojů stál 150 milionů dolarů (plus 130 milionů dolarů na marketingu), podle účetnictví Warner Bros. vykazuje při celosvětových tržbách 938 milionů dolarů ztrátu zhruba 167 milionů dolarů. Hmm?

Studio ve svých záznamech vykazuje tržby z amerických kin 162 milionů (56%) plus 298 milionů celosvětových (46%). Sakumprásk 460 milionů zisku oproti 280 milionům nákladů, tak kde je problém? Zdánlivě nikde, zvlášť když se přičte 43 milionů za prodej TV práv, 90 milionů za DVD a 15 milionů za merchandising. Celkem to dělá zhruba 609 milionů. A teď do toho teprve vstupuje vysoká škola odečtů. Divte se s námi.

Mínus 211 milionů za distribuční poplatky (zřejmě podíl na zisku mimo Ameriku). Účetním trikem nebo krutou realitou se evropské a asijské tržby rázem smrsknou na třetinu. Dalších 70 milionů se utopilo ve výrobě kopií, jejich zpracování, titulkování a dabingu. Plus poplatky Uniím, právníkům, pojišťovnám...

Pořád jsme ale 200 milionů v plusu, proto se náhle v účetnictví objevuje třísetmilionová záloha a skoro sedmdesátimilionový úrok. Obojí je potřeba zaplatit. Vida, Warneři si na pátého Pottera někde museli půjčit. Bum... obří bublina splaskla a výsledkem je v přepočtu na českou měnu víc než třímiliardový dluh. Zisk je ta tam.

Celá řádka lidí doplatila na to, že ve smlouvě podepsala doložku o procentech ze zisku a nikoliv z tržeb. Zisk je v Hollywoodu zjevně sprosté slovo. Některým se přesto povedlo své peníze vysoudit. Stan Lee zažaloval Sony, která mu odmítla vyplatit podíl na zisku prvního Spider-Mana (rozpočet: 139 milionů, tržby: 822 milionů). Art Buchwald, spoluscenárista komedie Cesta do Ameriky v roce 1990 zažaloval Paramount, který mu odmítal vyplatit procenta ze zisku filmu, který na tržbách vydělal desetinásobek původního rozpočtu. Nakonec došlo na mimosoudní vyrovnání, když soudce prohlásil, že prostě není možné, aby Paramount tvrdil, že na snímku nevydělal. Největší sedmilháři jsou ale definitivně u IFC Films. Tohle ministudio distribuovalo Moji velkou tlustou řeckou svatbu - snímek, který stál pět milionů dolarů a nakonec vydělal senzačních 370 milionů celosvětově. Studio přesto až do hromadné žaloby původních producentů svorně tvrdilo, že na snímku tratí 20 milionů. Klobouk dolů, ale podobné kaskadérské kousky ve svém daňovém přiznání raději nezkoušejte. Za prachy ušetřené na lepší domácí kino to pravděpodobně nestojí.