…a pokračujeme. Ještě než se pustíme do druhé části našeho ohlédnutí za uplynulou desetiletkou, vyplatí se poznamenat, že jsme opravdu vybírali 30 NEJDŮLEŽITĚJŠÍCH filmů. Ne nejoblíbenějších, ne nutně nejlepších (to by Sin City nemělo šanci podle nikoho z nás), ale prostě těch zásadních. Slovo důležitý tu filigránsky směšuje naše preference i obecný konsenzus o kvalitách, komerční úspěch, ohlas od nejrůznějších akademií a spolků, ale samozřejmě i jistou progresivitu. Faktor „trendovosti“ byl kolikrát podstatnější než náš osobní názor, což samozřejmě nic nemění na tom, že určité kvality každý zmíněný film prostě mít musel (zdravíme Stmívání).

Proto se do našeho úzkého výběru nedostaly jednorázové záblesky geniality, které byste jinak stoprocentně našly ve třicítce našich nejoblíbenějších snímků nového tisíciletí (Vyvolený, Clerks 2, 25. hodina). Netlačili jsme na sílu naše favority, okolo kterých nebyl takový mumraj a jsou nezapomenutelní „skoro jen pro nás“ (Speed Racer, Sunshine, Království nebeské). Podobně to schytaly – byť kolikrát těsně - hity, které v delším horizontu vlastně nic moc nezměnily (Ztraceno v překladu, Wrestler), anebo stihly příliš rychle zpochybnit svůj význam (SAW a apatowovky). Od válu šlo i pár oblíbenců lidu, pro něž nebylo v redakci dostatečné zastání nebo se nám nezdají zas-až-tak-významné (třeba Piráti z Karibiku, Fontána, Juno nebo Tarantinův „největší kung-fu nářez všech dob“). Lehkou redukcí prošly i série (max jedna položka), žánry a  dokonce i portfolia tvůrců, takže se mohlo stát, že redakční kámoš Spider-Man ustoupil průkopnickým X-Menům a Christopher Nolan z „tříapůl“ zářezů odcouval na jeden (geniální Dokonalý trik to schytal kvůli statusu výplňovky mezi Batmany a pro nevýrazné výkony v kině, Memento zas odpadlo jako jednorázový experiment).

Ale filmů bylo samozřejmě ve hře mnohem víc, o to poctivěji jsme ze stočlenného užšího výběru vybírali a v rámci vnitroredakční debaty i třídili (nikdy bych nevěřil, že to budu já, kdo bude neúspěšně prosazovat Lynche a Pancharty, no, stane se). A i když s výsledným výběrem nebude nikdy nikdo plně souhlasit – vždyť i Hvězdné války jsou pro někoho blbina pro děcka, Titanic tupý kýč a Matrix jen sprostá vykrádačka všeho možného – snad vás alespoň naše žebříčková hra a na ní navázané pojednání zaujme a podá vám do určité míry plastický obraz o tom, co se v kinematografii dělo v posledních deseti letech. A hlavně vám snad zvládne připomenout, že dobrých a zásadních filmů je pořád ohromná spousta. To jen někteří diváci je nechtějí, nebo neumí hledat.

30. - 16. místo

15. Milion Dollar Baby (2004)

Největší hollywoodský drsňák všech dob nevstoupil do nového tisíciletí zrovna suverénně. Po třech slabších kouscích z konce 90. let neoslnil ani Vesmírnými kovboji, kriminálka Krvavá stopa propadla. Deset let po oscarovém triumfu Nesmiřitelných se ale Eastwood vrátil do první ligy díky Tajemné řece. Drama právě tak akorát teatrální a literární, aby svým hercům vynášelo zlaté sošky, připomnělo, že s Eastwoodem se musí počítat i mezi mnohem ambicióznějšími tvůrci. Když hned v zápětí slavila triumf boxerské elegie Million Dollar Baby, evokovalo to direkt, kterým si zkušený boxer definitivně vymíní respekt. Čtyřoscarová sláva vyhodila Eastwooda v hollywoodské hierarchii i před ostatní „staré pardály“ z ranku Martina Scorseseho nebo Ridleyho Scotta a zafixovala ho v povědomí jako přemýšlivého pána v letech, který dokáže z klišé vytáhnout mocné a nezpochybnitelné životní pravdy. Dokonalý cit pro vedení herců, svébytný režijní styl, schopnost těžit ze zdánlivých banalit přímočaře moudra a neuhýbání před velkými tématy, se staly Eastwoodovým poznávacím znamením pro celou dekádu. Díky Milion Dollar Baby se vlastně ke všem jeho příštím filmům přistupovalo takřka automaticky s velkým očekáváním, ale i s velkým pochopením (ze strany Akademie možná až příliš velkým). Všechny sympatie, pochvaly a výhody svého postavení pak Eastwood zvládl zužitkovat ve svém grandiózním hereckém loučení: Gran Torino z něj udělalo nejoblíbenějšího dědu na světě. Bez Milion Dollar Baby by k takové poctě ale nejspíš nedošel. Podobně jako by se Sly možná nedohrabal k šestce Rockyho...

14. [REC] (2007)

Překvapeni? Předpokládám, že ano. Dva roky starý biják, který u nás nemá profil, VIMko ani oslavnou recenzi si ale dovolím označit za nejprogresivnější horor dekády a děsivou jízdu nadevše příznačnou pro svou dobu. [REC] definuje postavení filmu v éře nových médií – a tedy i nových možností. Intenzivní hororový nátřesk díky ruční digitální kameře vtáhne do bitvy o přežití, brutálně vás v ní vykoupe a názorně vysvětlí, proč muselo dojít i na Monstrum, Karanténu nebo Paranormal Activity. [REC] k tomu betonuje do paměti ještě jednu důležitou věc, kterou už bereme jako samozřejmost: Film se může v novém století proslavit bez ohledu na oficiální distribuční kanály. Tahle španělská pecka je nevyužila v plné míře (na český trh třeba doleze až po Novém roce), přesto výměnné sítě a pirátské stezky její věhlas zavčas rozšířily po celém světě. Na to nezapomínat.

13. Star Wars: Epizoda III – Pomsta Sithů (2005)

Pořád před trekkies, ale už opravdu jen o fous. Kdyby Hvězdné války neudávaly tón první polovině dekády, musela by se sága rodu Skywalkerů snad vůbec poprvé sklonit před Spockem a Kirkem. Završení dlouhé cesty totiž trochu vyprchalo. Nemusíme si nic nalhávat, Lucas je prostě filmařem jiné generace, a rozhodně ne nejproslulejším režisérem, takže jeho finální kapitola hvězdné série není ani zdaleka tak naboostovaná a kulervoucí, aby přežila dlouhé roky. Jenže pořád se na ní čekalo třicet let, pořád se vyhlížel zrod největšího galaktického záporáka, kterýžto proběhl… v podstatě velmi uspokojivě a v kontextu Epizody 1 a 2 vlastně vynikajícně. Trikaři z ILM na úvod stanovili nová digitální maxima, z vesmírné bitvy pak vyskočilo příliš mnoho důvěrně známých charakterů, než aby šlo jejich finální klinč odzívat. Epizoda III nezměnila běh filmových dějin, ovšem celé dekádě (možná celým posledním třem dekádám) by bez ní něco velmi podstatného scházelo.

12. Město bohů (2002)

Asi poslední možnost pro naivky uvěřit tomu, že Hollywood není se svým „kulturním imperialismem“ všemocný. Velké divy zmůže i freska z Brazílie, kterou najdete na filmových databázích tak vysoko, že by se z toho roztočila hlava i bratrům Coenovým. Neo-scorseseovská kriminální sága naučila svět, že na západní trh se nejlíp vyvážejí litanie o radostech a strastech mezi bouchačkami. Žít s pistolí je těžké… ještě těžší je ale žít bez ní, tuplem v případě, že se člověk chce ve zdraví dožít i příštího rána. Popularita průzkumů bezútěšných míst naší planety letěla vzhůru, jako by drastické příběhy hrdinů Města bohů, ale i Sin Nombre, Elitní jednotky nebo Milionáře z chatrče (který se důvtipně vybavil i hollywoodským/bollywoodským pozlátkem) a spousty dalších filmů a seriálů v sobě ještě mohly mít syrovost a nekompromisnost, kterou si v L.A. už nemůžou dovolit. A kterou kolem sebe my, rozmazlení blahobytní obyvatelé Západu, nemůžeme vidět. Proto si ji neumíme představit... a proto jsme z ní u vytržení. Město bohů to do vás napere bez vyzvání, vy jím profrčíte jak na speedu a budete chtít ještě jedno dravé, i když bolestivě uvěřitelné kolečko. Jen s trochu menším počtem mrtvých dětí.

11. District 9 (2009)

Tak dlouho snášel Neill Blomkamp šťouchance od kolegy imfa, až se naštval, uprosil mecenáše Petera Jacksona o 30 milionů dolarů a natočil blockbuster se svým kámošem v hlavní roli. Hodně u toho sjížděl hollywoodské sci-fi pecky z let minulých, prokládal to současnými žárovkami z Asie, zkrátka nechal se inspirovat vším možným, pokud to jen mělo aspoň trochu koule. A pak vytřel zrak světu. District 9 prorokuje, že kreativita a talent budou i dál vítězit nad sterilitou a neumětelstvím. Tahle chytlavá jízda totiž smíchala stovky inspiračních zdrojů s takovou suverenitou, že si cinefilové všech zemí ani nestihli uvědomit, jak neodbytně jim Blomkamp podlézá. Plní jim sny, drží se jejich oblíbených motivů, ať už jimi jsou nové tělesné zážitky nebo záliba v hledání společensko-politických významů v popcornových šlehách. District 9 možná nebyl nejlepším filmem roku (možná ani léta), ale ukázal, že velké věci můžou páchat no-nameové s omezenými prostředky. I když si třeba usmyslí, že natočí akční paradokument o hnusácích z vesmíru. Svět je na podobně odvážné crossovery nejen připraven - rovnou po nich dychtí!

10. Moulin Rouge! (2001)

Manifest postmoderny aneb Baz Luhrmann v době, kdy to myslel upřímně a bylo to na něm poznat.  I teď to možná myslí od srdce, ale jeho digivelikášství v sobě má tolik umělotiny, že by se z toho osypal i jeho zpívající básník Christian. Moulin Rouge sice za mořem kasovně neoslnilo (zbytek světa ale platil rád a hojně) a do oficiálních muzikálových dějin bylo díky Oscarům možná větším písmem vepsáno suchopárné Chicago (většina obyčejných smrtelníků to dodnes nechápe), vliv Luhrmannova kankánu se ovšem povážlivě roztahuje. Až by vás možná překvapilo, kam všude ta chapadélka dosáhla. Film pravidelně tlačený mezi nejromantičtější snímky historie přitom sám pomíchal všechno, co mu přišlo pod ruku. Zaprášený muzikálový korpus přeměnil v popkulturní jukebox, který se spontánně rozezpívává o velkých emocích, aniž by za nehty lezla trapnost. Hity se přes sebe valí v kvapíkovém tempu, šantánové barvy opíjí a kabaretní mašina nezastavuje, ani když hlavní hvězda umírá. Show must go on. Ale jak dál, když už není co zdokonalovat? Pár let počkejte, a pak se třeste, co předvede Zac Efron…

9. Potomci lidí (2006)

Špína, prach a slza stékající po tváři Clivea Owena. Je nejspíš příznačné, že jsme progresivní přístup našli tak často v žánru sci-fi, jenž sám objevuje další možnosti a mapuje pokrok (naopak je paradoxní, že sci-fi bylo prakticky celých deset let chápáno jako škatulka bitá a opomíjená). Zejména nešťastná distribuce a nezvládnutý marketing zabránily Potomkům lidí k proražení na filmovém trhu, myšlenkově plodný námět o světě v troskách a jedné těhotné ženě na výletu se ale i tak dočkal zpracování, které oslovilo širokou výseč publika. V Potomcích lidí můžeme najít mnoho trendových spojnic s filmy umístěnými výše i níže v našem žebříčku - ať už budeme chtít vypíchnout triky, které striktně slouží k evokaci špinavé a uvěřitelné „reality zcela bez triků“, dlouhé záběry beze střihu, z nichž sálá touha vyrvat diváka ze sedačky a pohodit jej pod kola střílejícího tanku (i když není po ruce joystick), anebo prostý zákon, aby akce byla jen vyvrcholením děje nebo jeho důležitou součástí. Bourne, Avatar, District 9, Proroctví, Zachraňte vojína Ryana… příbuzných je tolik a všichni by chtěli být vidět. Jenže na první digitální porod v přímém přenosu zbývá tak málo času.

8. Requiem za sen (2000)

Darren Aronofsky: Jeden z největších hrdinů diváckých generací, které nevychovali máma s tátou, ale internet. Talentovaný mladý filmař ví, jak se zalíbit masám, a přitom nepodlézat, ba naopak se tvářit hluboce nebo filozoficky. Zvlášť starší ročníky mu to moc nežerou a za agresivním audiovizuálem vidí prostá poselství. Ale Aronofskyho pozice tím netrpí. Vydobyl si ji pozvolna, právě díky Requiem za sen, které v extrémně stylizované formě zobrazilo bludný kruh závislosti. Bez obalu, bez lítosti, bez času na nádechy a výdechy, po nichž byste se mohli utěšovat, že si všichni ti feťáci svou jízdu alespoň užili. Ne ne, tady se padá zpříma dolů a nezastaví se ani když se ksicht rozprskne o beton. I proto si Requiem vysloužilo parádní pověst… a může v naší třicítce svítit i jako memento toho, že videotrh se svými Donnie Darky a Osudovými doteky má i ve 21. století pořád svoji moc. Nebo možná spíš měl.

7. Shrek (2001)

Kdo se nedávno vrátil z dlouholeté pobytu na Merkuru, ten asi nevěří, že zelené zlobřisko, ztrapňující se ve Shrekovi 3 a v upoutávce na Shreka čtvrtého (naštěstí posledního), mohlo být někdy bráno za svěží vítr opírající se do animovaných plachet. Co vítr… hotový uragán, který smetl nejmladší členy rodin i zádumčivé intelektuály. Ukecaný Oslík, věčně nakvašený zelený suchar, princezna s tajemstvím a emocionálně labilní drak dali pohádkám přes hubu. Napoprvé to bylo velmi vtipné a originální, napodruhé veskrze oddychově zábavné … a tak se jim hned chtěli skoro všichni podobat. Shrek zásadně ovlivnil nejen animáky, ale celou popkulturu na dlouhé roky dopředu. A tak nějak zpečetil osud všech „ryzích“ vyprávěnek o princích a princeznách. Dnes už je nikdo nebere vážně. I u Disneyho si z nich tropí šoufky a přizpůsobují je nejednoznačnému dnešku. Koho jiného za to zlynčovat, než toho zeleného protivného tlustoprda?!

6. Láska nebeská (2003)

Zrovna v čase vánočním je nejméně potřeba připomínat, čím Láska nebeská ovlivnila běh filmové historie. Hned se  vybarvila jako „instantní“ klasika v tom nejlepším možném smyslu, jako zamilovaný evergreen, v němž si může každý najít to svoje. Scenárista a poprvé i režisér Richard Curtis uplatnil zkušenosti sesbírané díky nejvypečenějším britským rom-com hitům (Čtyři svatby a jeden Notting Hill) a sám za sebe zinscenoval ultimátní romantiku, ve které máte všechno v jednom balíku. Smích a pláč, štěstí a smutek, odzbrojující emoce a akurátně kýčovitou poetiku Vánoc, prostě lásku nebeskou stlačenou do líbivé krabice s pěkně uvázanou mašličkou. Z jedné strany je podepřena ohromnou diváckou oblibou, z druhé nezpochybnitelným vlivem na celý žánr. Jednoduché lovestory s jednou ženou a jedním mužem už po Curtisově majstrštyku působí příliš komorně – není divu, že žánr inklinuje k celým ansámblům. Zvlášť v Americe se poslední měsíce bezhlavě snaží najít svoji Lásku nebeskou (viz Na sv. Valentýna nebo Až tak moc tě nežere). Moc dobře ale víme, že se jim to bezezbytku podařit nemůže. Nikdy.

5. Bournův mýtus (2004)

Paul Greengrass jede, až se tráva zelená. Pod prvoligovými akčňáky v jednu dobu jen hynula. Nenápadně povedený rozjezd Agenta bez minulosti ale převzal britský fantom a doklepl jej způsobem, který úplně změnil pohled na kvaltující hrdiny. Greengrasse znali líp dramaturgové filmových festivalů než adrenalinu chtiví fanboyové. Jenže to bylo ještě před tím, než Jasonovi odbouchli jeho životní lásku. Pak už ze sebe naštvaný agent setřásl image zaměnitelné hroudy svalů a rozběhl se špiónským terénem se zarputilostí buldozeru, kterému odmítli koupit novou radlici. Kopal kolem sebe, hrabal, provrtával každého, kdo mu přejel přes cestu, až jednoznačně určil meze, v jakých se budou pohybovat snad všechny „lidské“ akčňáky dní příštích. Tělo je zbraň, hudba a roztěkaná kamera energy drink, pohyb jediným způsobem, jak přežít. Našlapaná fyzická jízda, která z žánru sejmula balast videoklipových číčovinek a vstříkla do něj syrový, těkavý realismus 21. století, prostě nastavila standardy (Ultimátum je ještě jednou dokonale naplnilo). Že mají svou váhu, o tom vypovídá i to, jak k nim přihlídl sám slavný pan Bond.

4. Temný rytíř (2008)

Nolan vládne. Neopakovatelně originální Memento jej prosadilo do první ligy, Insomnia jeho status potvrdila, Batman chvályhodně ohledal poptávku po jeho comicsové vizi, Dokonalý trik podtrhl jeho filmařskou jedinečnost… a Temný rytíř mu zajistil nesmrtelnost. Pokud bychom volili režiséra, který v posledních letech nejlépe vyrovnal kvalitu s úspěchem, pak by jasně vyhrál právě Christopher Nolan. Žereme ho. Od medailové pozice Temného rytíře dělí vlastně jen to, že je „pouhým završením“ Nolanova dobývání filmového byznysu, rozloženého přes více projektů. Koncepčně novátorský byl zkrátka už první Batman, styl nadefinoval nejlépe Dokonalý trik, Temný rytíř jen slil všechny blahodárné prameny dohromady a umíchal z nich rozmáchlou kriminální epopej. Nolan se v ní (dočasně?) zbavil rozhodující části comicsové estetiky, paradoxně kvůli tomu, aby se comics jako žánr definitivně obhájil i před nejkonzervativnější částí filmové veřejnosti. Dokonale gradovaný „nelítostný souboj“ tří figur vydobyl okostýmovaným hrdinům adekvátní respekt. Temný rytíř je pro comicsové adaptace tím samým, čím bylo Mlčení jehňátek pro drsné psychothrillery a horory. Jen se jeho triumf neměří v pozlacených soškách, ale v dolarech.

3. Transformers (2007)

Ku*evsky velcí roboti vrátili do hry nejen Michaela Baye, ale hlavně formát letního popcornového blockbusteru. Možná bezduchého, možná bezuzdného, ale určitě rošťácky hravého a neskonale zábavného. Ideální teenagerské dobrodružství, ze kterého voní vliv produkujícího strýčka Spielberga, konečně přetáhlo trochu pozornosti od comicsáren. Poučení? Letní oddychovou palbu lze navěsit skoro na všechno, stačí, když máte drajv, umíte rozumně utrácet peníze a váš film je sexy jako Megan Fox hrabající se pod kapotou. Pak se může filmový svět točit i kolem obřích robotů. Dospěláci jim budou nadšeně salutovat a rozjímat o filosofickém rozměru Prajiskry, omladina se  dost možná poprvé nadchne pro pohyblivé obrázky a hollywoodští pohlaváři okamžitě spěchají mezi  vývojáře nových projektů s otázkou „čím těm zpropadeným plecháčům vrátíme úder, sakra?!“ První Transformers rozhodně nejsou dokonalí. Ale jejich přílet na planetu Zemi natolik okouzlil, že z něj „továrna na sny“ bude těžit ještě hodně dlouho.

2. Pán prstenů: Společenstvo prstenu (2001)

…anebo Návrat krále, půjdeme-li odzadu. Trilogie podle „nezfilmovatelné“ klasiky od hobitofila Tolkiena vypálila Hollywoodu do těla víru ve výpravná dobrodružství z bájných dálek. Fantasy kotel se rozpálil až na nesnesitelnou teplotu, a i když v něm postupně shořely i ambiciózní monstrprodukce (Narnia, Kompas…), náklonnost k látkám o úžasných kreaturách a ozbrojených hrdinech to neztlumilo. Jacksonův opus přitom nelze zopakovat, protože na přelomu století se prstenová sága rodila ještě ve skromných podmínkách Nového Zélandu, kde se makalo bez velkých hvězd, bez přebujelé touhy oslnit stovkami blbůstek a zprvu i bez přehnaných digitálních vystýlek. Společenstvo v tomhle zajistilo trilogii život, rozhodlo o tom, že lid bude dychtivě čekat, co přijde poté, a do dalších dílů se mohly nasypat prachy na technologická vyztužení i dotáčky. Všechna ta námaha pak byla sakumprásk na jeden zátah „vyplacena“ fanfárami pro Návrat krále. Oscarový rekord, miliardové tržby, spousta diváckých slz, nohy otlačené ze zatraceně dlouhé chůze... A jako bonus první digitální postava, jejímiž emocemi se dalo zabývat. Diví se někdo, že si Gandalfovy tenisky vysloužily ještě víc věhlasu než župan Obi-wana Kenobiho? Asi ne. Na tabuli totiž pořád svítí rovnice: Jackson = Jackpot.

1. Avatar (2009)

Zamotal nám hlavu, holomek. James Cameron přicválal na poslední chvíli, až několik týdnů poté, co jsme se rozhodli pro sestavení tohoto bilančního článku. Že mu bude vévodit se rozhodlo vlastně hned po první projekci, kdy okoralým redakčním jádrem cloumal blažený pocit podívané tak trochu z nové dimenze. Vybavuje se oslnění Matrixem. Chápe se, proč se popcornoví pamětníci vrací do roku ‘77 k Hvězdným válkám. Prostě jsme měli jasno ještě před tím, než se naplno rozjela Avataří mánie. Cameron z pohledu MZ doopravdy mění pravidla hry – a s jeho Avatarem může být nakládáno jako s milníkem. Spíš než  s jakýmkoliv jiným filmem po roce 2000.

Neříká se to úplně snadno při vědomí, že na přesnější zvážení vlivu je bolestivě brzo (ale možná vždycky bude) a že nejvíc radosti čeká Camerona možná až v týdnech příštích (dolarové hody sílí, nejspíš začnou přilítávat i ceny). Namodralá výprava do nového světa je ale pod velením Železného Jima natolik oslnivá a vše přehlušující, že jí nejde brát s rezervou.

Je to vhled do nové éry, k níž se teď budeme pár let znovu přibližovat. A i po jejím dorovnání a překonání se k Avataru budou hollywoodští vypravěči odvolávat. Redefinovaly se hranice. Posunul je právě velkolepý průlet nejen nepoznaným světem, ale i nepoznanými možnostmi, jež jsme sice tušili, ale bez dovršení dnešní technické úrovně a bez maximálních investic (času, talentu, imaginace a samozřejmě peněz), si je nešlo vychutnat. Nebylo možné se nechat podobně intenzivně vcucnout do plátna a plachtit po čarokrásné Pandoře. Avatar působí jako završení určitého vývoje a po právu roste v událost, jaká tu nebyla když ne od Matrixu, tak od Návratu krále (Temný rytíř promine, humbuk okolo něj byl menší jen o fous).

Na místa v kinosálech se musí dělat pomalu pořadníky, což jen zvyšuje význam Avatara jako filmu-celospolečenské události, i evolučního mezníku. Zároveň ohlas silněji motivuje k hledání jeho nedostatků a z pochopitelných důvodů pohání k zuřivosti i jeho odpůrce. Můžeme dlouze diskutovat o jeho slabinách a hádat se třeba o tom, jestli by „film se slabým scénářem“ vůbec mohl předestřít nový svět se svébytnými zákony jeho fungování a vtahovat do něj davy, s takhle silnou emocionální odezvou (jak ve vztahu k hrdinům, tak ve vztahu k samotné Pandoře). Jestli by pak bylo možné, aby se haló okolo filmu stupňovalo a bobtnalo s každým dalším výkřikem o touze vrátit se zpátky mezi modrý lid. Alespoň na chvíli. Anebo se tam přestěhovat a bydlet kdekoliv. Třeba i v díře ve stromu. I v ní by koneckonců bylo krásně, zvlášť kdyby hned vedle jako zvířátko prskala naštvaná Neytiri.

Nechme se překvapit, co bude dál. Odpovědi a daší důležité filmy čekají hned za rohem…

P.S.. V lednu se snad ohlédneme za devadesátkami...